Systém Inkvizice (4)

I když byla moc inkvizitorů nad lidmi obrovská a hmotné výhody spojené s jejich krutou činností nesmírné, byl úřad biskupa váženější a výnosnější.

Hlavně to byla doživotní sinekura, zatímco hodnost inkvizitora byla dočasná a inkvizitoři se střídali spolu s papeži, kteří se na Svaté stolici dlouho neudrželi, protože byli voleni v pokročilém věku. Navíc byla funkce inkvizitora velmi málo klidná a někdy i nebezpečná, zvláště v prvním období inkvizice, kdy často docházelo k útokům na život inkvizitorů. Inkvizitor zpravidla toužil po tom, aby na konci své kariéry získal úřad biskupa.
Inkvizitoři byli v těsném spojení s místním biskupem, který posvěcoval svou autoritou jejich teroristickou činnost. S jeho souhlasem a v jeho přítomnosti byli kacíři mučeni a vynášely se nad nimi rozsudky. V případě, že inkvizitoři měli mnoho práce, dával jim příslušný církevní řád k dispozici pomocníky jako jejich zástupce. Inkvizitor mohl také jmenovat v jiných městech svého okruhu zmocněnce — „komisaře" neboli vikáře, kteří sledovali a zatýkali osoby podezřelé z kacířství, vyslýchali je, mučili a dokonce nad nimi vynášeli rozsudek.
Ve 14. století byli inkvizitorům přidělováni na výpomoc experti — právníci (kvalifikátoři), zpravidla rovněž duchovní osoby, jejichž úkolem bylo formulovat obžaloby a rozsudky, aby neodporovaly občanskému zákonodárství.
Ve skutečnosti měli kvalifikátoři zastřít nezákonnost inkvizice a za svou právnickou autoritou skrýt její zločiny. Neměli možnost se seznámit se soudním spisem obžalovaného, dostávali jen stručný výtah jeho výpovědi a výpovědi svědků, často bez uvedení jmen, a to údajně proto, aby mohli vyslovit objektivnější názor, ve skutečnosti vsak proto, aby zůstala utajena jména udavačů, mučení a jiné zločiny inkvizitorů. Kvalifikátoři stanovili, zda jsou výroky přisuzované obžalovaným kacířské, či zda obsahují náznaky kacířství, nebo k němu mohou vést. Kvalifikátoři patřičně určovali, je-li autor výroků sám kacíř nebo jen podezřelý z kacířství a do jaké míry — malé, velké nebo těžké. Na závěru kvalifikátorů závisel osud vyšetřovaného.
I kdyby snad kvalifikátoři chtěli podat objektivní hodnocení určitého případu, nemohli tak učinit, neboť byli zcela závislí na inkvizitorovi: ve skutečnosti bylí jen zaměstnanci inkvizičního tribunálu, který je platil, patřili k témuž řádu jako inkvizitoři a plné záviseli na jejich vůli; inkvizitoři také rozhodovali o všech jejich ustanoveních. Tito „boni viri" — řádní muži, jak se jim říkalo, byli pomocníky inkvizitorů. A přesto se z nich snaží církevní historikové učinit div ne předobraz současných porotců. Takový názor Vyslovuje například E. Vacandard. Je nucen ovšem uznat, že instituce expertů zřízená
papeži nepřinesla očekávané výsledky, to mu však nebrání hned dodat: „A přesto musíme v zájmu spravedlnosti uznat, že papežové dělali vše pro to, aby ochránili inkviziční tribunály před nespravedlivou činností jejich, jednotlivých soudců, a vyžadovali, aby se inkvizitoři radili jak s ,boni viri‘, tak s biskupy." (7) Lze se jen divit „šlechetnosti" římských papežů, kteří stvořili nestvůry v podobě inkvizičních tribunálů a snažili se z nich učinit — i když neúspěšně — měřítko spravedlnosti a poctivosti…

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982