Systém Inkvizice (11)

VÝSLECH

Další etapou V inkvizičním procesu byl výslech obžalovaného, jehož hlavním smyslem bylo, aby se obžalovaný přiznal, a tedy také zřekl svých kacířských názorů a smířil se s církví.

Způsob, jak se dosahovalo toho, aby se obžalovaný přiznal, byl hlavním článkem inkvizičního soudního procesu, což mělo, jak říká H. Ch. Lea, „nedozírný neblahý vliv na celý právní systém ve střední Evropě po dobu pěti století" (15).
Již zmíněný inkvizitor v Aragónu Nicolau Eymerich upozorňoval: „Ačkoli v občanských záležitostech nemusí obžalovaný svědčit proti sobě samému a odhalovat fakta, jež mohou být důkazem jeho viny, existuje taková povinnost v otázkách kacířství." (16)
Inkvizitor se na výslech zatčeného pečlivě připravoval. Předběžně se seznámil s jeho životopisem a vyhledával v něm místa, jež by mu umožnila zlomit jeho oběť a donutit ji bezvýhradně se podrobit jeho vůli.
Je přirozené, že na začátku vyšetřování valná většina obžalovaných z kacířství svou vínu popírala, přísahala, že dodržuje církevní předpisy, a prohlašovala, že jsou horlivými katolíky. Jedni byli skutečně nevinni a druzí zase chtěli skrýt své pravé názory. Inkvizitoři se snažili vymoci doznání na obou.
Bylo by však mylné se domnívat, že inkvizitor považoval za svůj hlavní úkol poslat kacíře na hranici. Především usiloval o to, aby se kacíř změnil z „ďáblova služebníka" v „božího otroka". Inkvizitor se snažil dosáhnout toho, aby kacíř litoval svých hříchů, zřekl se kacířské víry a smířil se s církví. Aby však taková přeměna skutečné nastala a nebyl to další ďáblův podvod, musel obžalovaný na důkaz upřímnosti svého pokání prozradit své souvěrce a jejich přátele a společníky.
Bernard Gui uvádí ve své „příručce" pro inkvizitory přibližné znění přísahy, kterou musel pronést kajícník: „Přísahám a slibuji, dokud mi to bude možné, Že budu pronásledovat, stopovat, odhalovat, napomáhat zatčení a předání inkvizici kacířů z každé odsouzené sekty, zejména… jejích „věřících, sympatizujících, pomahačů a obhájců, a rovněž všech, o nichž vím nebo se domnívám, že se ukryli a hlásají kacířství, jejich tajných emisarů, kdykoli je objevím." (17)
Výslech začínal tím, že obžalovaný musel složit pod přísahou slib, že se podřídí církvi a pravdivě zodpoví všechny otázky inkvizitorů, prozradí všechno, co je mu známo o kacířích a kacířství, a podrobí se jakémukoli trestu, jenž mu bude uložen. Po této přísaze mohl inkvizitor, byl-li nespokojen s některou odpovědí obžalovaného, obvinit svou oběť z falešného svědectví, odpadlictví, kacířství a vyhrožovat jí hranicí.
Při výslechu neformuloval inkvizitor konkrétní obvinění, neboť se právem obával, že jeho oběť učiní jakoukoli požadovanou výpověď, jen aby se zbavila svého mučitele.
Inkvizitor kladl desítky velmi rozmanitých a často zcela odlehlých otázek, aby zmátl vyslýchaného, který by pak začal tvrdit protichůdné věci, z leknutí by říkal nesmysly a přiznal se k malým hříchům a nepravostem. Jakmile inkvizitor vymohl na obžalovaném doznání, že se rouhal Bohu, nezachovával určité církevní obřady nebo porušil manželskou věrnost, zveličil tyto nepříliš těžké přestupky a nutil svou oběť, aby se přiznala i k jiným, nebezpečnějším „prohřeškům", jež hrozily vážnými následky.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982