Systém Inkvizice (19)

Na rozdíl od světských soudů, pro něž smrt obžalovaného znamenala zproštění jeho viny, inkvizice soudila a pronásledovala nejen živé, ale i mrtvé. Inkviziční tribunál neuznával vůbec žádné polehčující okolnosti.

Ani pohlaví, věk, doba, kdy byl přestupek spáchán, ani nakonec smrt nezachránily kacíře před odsouzením. Inkvizice si počínala stejně neomaleně v případě mrtvých jako živých. Mohla obvinit z kacířství nejen nedávno, ale také dávno — před sto nebo dvě stě lety — zemřelého člověka. Důvodem k procesu mohlo být oznámení každého udavače nebo „usvědčující" dokument vyrobený za tím účelem. V podobných případech byl vynesen následující rozsudek: pozůstatky kacíře upálit a popel rozhodit po vetru, jeho majetek zabavit dědicům a konfiskovat.
Nejčastěji se takové procesy vedly kvůli jedinému cíli — zmocnit se majetku oběti, neboť inkvizice projevovala často, dokonce větší zájem o majetek svých obětí než o „spásu jejich duší". Činnost inkvizice, jak obrazně říká Lea, probíhala v „šíleném víru loupeží".
Sekvestrace majetku člověka podezřelého z kacířství automaticky následovala po jeho zatčení, přičemž bylo konfiskováno všechno — od nemovitostí až po předměty domácí potřeby a osobní věci zatčeného. Rodina oběti tak byla zbavena domova a existenčních prostředků a čekala ji žebrota nebo smrt z hladu — vždyť za poskytnutou jí pomoc hrozilo obvinění ze sympatií ke kacířství…
Když začalo hromadné pronásledování kacířů v jižní Francii, používalo se částí konfiskovaných prostředků k budování věznic, jez zjevně nestačily pro potřeby inkvizice. V tomto období kacíři nejen sami „financovali" výstavbu svých vězení, ale také je stavěli, což bylo považováno za zvláštní známku oddanosti církvi. Později si konfiskované prostředky rozdělovali mezi sebou inkvizice, městské správní orgány a biskup. Prostředky, jež zkonfiskovala inkvizice, si postupně začala přivlastňovat státní pokladna ve Francouzském království i v Benátské republice. V papežských državách plynula převážná část uloupených prostředků do papežské pokladny. Značnou Část těchto prostředků si přisvojovali také inkvizitoři, jejich pomocníci, udavači a „příbuzní". (37)

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982