Dobytí Bastily
Den dobytí Bastily — 14. července 1789 — se stal jedním z nejslavnějších v historii francouzského národa. Znamenal však i začátek celé nové epochy světových dějin.
Francie 2. poloviny 18. století už jen vzdáleně připomínala velmoc z doby „Krále Slunce" Ludvíka XIV. I jeho nástupce Ludvik XV. se pochopitelně snažil o udržení mezinárodní prestiže země, výsledky však byly nevalné, nepočítáme-li okázalý lesk královského dvora.
Válka o dědictví rakouské, která vypukla v roce 1740 mezi Rakouskem na straně jedné a Pruskem, Bavorskem a Francií na straně druhé, byla počátkem prvního vpravdě světového konfliktu. Protirakouská koalice neuznala totiž platnost tzv. pragmatické sankce (t.j. nástupnictví Marie Terezie po smrti císaře Karla VI.) a její vojska vpadla z několika stran do rakouských zemí. V listopadu roku následujícího se koalici podařilo dobýt Prahu a bavorský kurfiřt Karel Albrecht se prohlásil českým králem. Dlouho ale v zemi nepobyl.
Po jeho odchodu převzala moc v Čechách francouzská armáda maršála Belleisla. Již záhy se však byla nucena bránit soustředěnému náporu rakouských vojsk, která zahájila v srpnu 1742 obléhání Francouzi obsazené Prahy.
Největším nepřítelem Francouzů však nebyly střely z rakouských pušek a děl. Nejnesmiřitelnějším protivníkem byl hlad a nemoci, které zle kosily francouzskou posádku. Jen její části se podařilo proklouznout do Chebu, zbytek koncem roku kapitulovat.
Ani na ostatních bojištích se francouzským zbraním nedařilo nejlépe, a to zejména poté, co ve válku přerostly dlouholeté spory s Anglií o zámořské území. Angličtí korzáři jen za rok 1755 zajali na 300 francouzských lodí a válečný stav tak na sebe nedal dlouho čekat. K Anglii se přidalo Prusko, k Francii Rakousko (!), Rusko, Švédsko a stát sasko-polský. Dějiště pro válku, která dostala název sedmiletá (1756—1763), bylo připraveno.
Není možné vylíčit v krátkosti průběh celého rozsáhlého konfliktu. Lze jen s povzdechem konstatovat, že české země byly opět místem tažení tisícových armád, Praha znovu zakusila nepřátelské obležení a bitva u Kolína v červnu 1757 se stala učebnicovým příkladem tzv. lineární vojenské taktiky.
Válčení v Evropě neumožnilo Francii posílit svá území v Severní Americe a Indii, a tak přes podporu spřátelených Indiánských kmenů skončil souboj s Anglií porážkou. Francie ztratila rozsáhlá území povodí řeky Ohio pevnosti Quebec a Montreal. V roce 1760 v Severní Americe rozhodnuto a francouzské oddíly v Indii klady Angličanům odpor jen do ledna 1761.
A tak zatímco ukončení války v roce 1763 nepřineslo v Evropě velké změny hranic, francouzská bilance stavu zámořských držav byla truchlivá: v Severní Americe jí Anglie ponechala jen Orleans a západoindické ostrovy a v Indii, budoucí perle mezi koloniemi, zbylo Ludvíku XV. pět neopevněných měst…
Nejpodstatnějším důsledkem války však bylo finanční vyčerpání a hospodářský chaos ve Francii. Náhlá smrt Ludvíka XV., v roce 1774 proto nikoho příliš nezarmoutila.
Na situaci ve Francii se nyní podívejme podrobněji: za počátek událostí, vedoucích k 14. červenci, bývá považováno svolání tzv. generálních stavů. Nebude proto na škodu si pojem „stav" vysvětlit.
Dělení společnosti na stavy, t.j. na šlechtu, duchovenstvo (církevní osoby) a zbytek národa pochází ze středověku. Prapůvodem je zde církevní učení o rozdělení všech lidí na ty, co se modlí, ty, co bojují, a ty, kteří na první dvě skupiny pracují.
Šlechta (stav bojující) tvořila v předrevoluční Francii jen asi 1,5 procenta ze všech obyvatel země, dohromady kolem 350.000 ob. Zahrnovala různé kasty a skupiny a mela mnohá privilegia — např. právo nosit meč (a za zločin být jen mečem popraven), pouze šlechtic mohl dosáhnout vyšší hodnosti v armádě anebo se dostat do vysokého úřadu. Skupina šlechticů kolem královského dvora pak žila vysloveně příživnickým způsobem z příjmů od krále, z úřadů, z žoldu a výnosů svých panství. Rozhazovačný život však i přes veliké příjmy vedl k finančním těžkostem a k mnohým kavalírům patřil dluh stejně neodmyslitelně jako kord a paruka.
Církevních osob, t.j. příslušníků duchovenstva, bylo ve Francii asi 120.000. Měly mnohé povinnosti — vedení matrik, péči o chudé, správu školství… Za to církev vybírala tzv. desátky (desetinu úrody) a postupem času nashromáždila i velké pozemkové panství. Okázalá zbožnost byla ale často jen zástěrkou pro uvolněnou disciplínu mnohých kněží.
Oba tyto stavy neplatily takřka žádné daně do státní pokladny. Tuto povinnost velkoryse přenechávaly stavu třetímu.
Tento zahrnoval rolníky, námezdní pracující v dílnách, obchodníky, řemeslníky, svobodná povolání… Prostě zbytek obyvatelstva Francie, asi 24 miliónů lidí. Skupina to byla velmi různorodá, ale jeden společný zájem sjednocoval všechny: občanská rovnost a odpor proti privilegovaným dvěma stavům. Tato situace se mohla kdykoliv vyostřit a neobratná politika krále Ludvíka XV. k tomu přispívala.
Vládce Francie totiž neopustila myšlenka revanše Anglii za „potupný mír" 1763, a když v Severní Americe zahájily anglické kolonie válku za nezávislost, Francie je podpořila ze všech sil. Válka sice skončila vítězstvím povstalců, ale Francii stála dvě miliardy liber. To bylo hodně — v rozpočtu Francie připadlo na celé veřejné školství 12 miliónů, královský dvůr pohltil za rok 36 miliónů, na armádu připadlo 165 miliónů atd. Jediným východiskem bylo rovné zdanění všech tří stavů, žádný ministr by se však podobného kroku neodvážil. Podpora krále byla nejistá.
Ludvík XVI., jehož sňatkem s mladou, krásnou a nerozvážnou dcerou Marie Terezie Marií Antoinettou zahájila Francie éru spojenectví s Rakouskem, nebyl v této složité době pravým mužem na svém místě. Byl sice „Z Boží milosti králem Francie a Navarska" a za výkon své funkce odpovědný pouze Bohu, s neomezenými právy atd., ale… Tento zavalitý, osobně čestný muž s dobrými úmysly (jak zní charakteristiky historiků) byl zakřiknutý, slabošský a váhavý, panováním byl unaven až znechucen a mnohem raději lovil nebo pracoval ve své zámečnické dílně. Řešení vzniklé situace bylo prostě nad jeho síly a 8. srpna 1788 svolal generální stavy — t. j. generální zasedání zástupců všech tří stavů. Naposledy se tak stalo v roce 1614.
Jednání bylo zahájeno 5. května 1789 ve Versallles. Prvé dva stavy nehodlaly ani o krok ustoupit ze svých práv a tak zástupci třetího přešli k rozhodnějším akcím. Cítili za sebou podporu masy obyvatel země, znechucených situací v království. 17. června se prohlásili Národním shromážděním, požadovali vypracování ústavy a později se k nim přidala i většina zástupců šlechty a církve. 9. července se prohlásili Ústavodárným shromážděním a zdálo se, že král i neústupní aristokraté se s tím smíří. Shromáždění dostalo právo povolovat daně a král souhlasil se svobodou tisku, atd. Byla tak dokončena právní revoluce, nekrvavou cestou. Ale právě v této chvíli se král rozhodl použít síly a přinutit své odpůrce k poslušnosti. Kolem Paříže se shromáždilo na 20 000 vojáků, hlavně z cizích pluků, kteří měli ve vhodné chvíli Ústavodárné shromáždění prostě rozehnat.
Tyto záměry však zhatil zásah francouzského lidu. Celá země sledovala události ve Versailles. Špatná úroda obilí způsobila hlad, stoupaly ceny chleba — základní potraviny. Naopak na minimum klesly ceny vína, z jehož prodeje rolníci žili. Lid obviňoval vysokou šlechtu z toho, že obilí skupuje. Na pařížské radnici ustavili zástupci třetího stavu stálý výbor, pozdější Pařížskou komunu (neplést s rokem 1871). Nad veřejnou bezpečností měla bdít Národní garda, složená z měšťanů. Pařížský lid se rovněž chystal k boji a hledal zbraně. Na kovadlinách vznikaly píky, v Invalidovně bylo nalezeno a rozdáno přes 30 000 pušek. Poté se dav obrátil k Bastile, neboť děla z jejích hradeb prý mířila na město.
Na kalendáři bylo 14. července 1789.
Bastila byla původně hradem na rozhraní města Paříže a předměstí Saint-Antoine. Strategický význam dávno neměla, proto za časů Ludvíka XV. a XVI. sloužila jen jako politické vězení. Její hradby byly vysoké 30 metrů a vodní příkopy široké 25 metrů. Hájilo ji 80 válečných invalidů a 30 švýcarských gardistů pod velením guvernéra de Launaye. Stala se symbolem královské moci a málokomu záleželo na tom, že 14. července v ní bylo jen sedm ryze nepolitických vězňů.
Ozbrojený dav posílili dělostřelci z Národní gardy s pěti děly, a po krátké přestřelce, která si vyžádala asi 100 mrtvých, pevnost kapitulovala. Posádce chybělo střelivo, zásoby i chuť k boji. Ale i krátký odpor zaplatil de Launay životem, dav neznal po létech útisku slitování. Ještě týž den byla Bastila částečně pobořena a do konce roku byly i její trosky zcela srovnány se zemí.
Zpráva o dobytí Bastily přinutila krále odvolat vojsko a s výsledky povstání souhlasit. Zemi začali opouštět první šlechtici, rozhořčení „zradou" panovníka.
14. července večer revoluce teprve začínala. Byly před ní války, nadšení dobrovolníků i zrady velitelů, králův útěk i vítězství u Valmy a vyhlášení republiky…