Historie 

„KATASTROFOU BYLI BOLŠEVICI“

novysmercz žádný komentář ,

Nad řádkami spisovatele a někdejšího komunisty Ing. Karla Pacnera v MfD

 obrysKdyby nebylo v katolické církvi zlořádů, nikdy by nedošlo k pálení čarodějnic, ani by nedošlo k upálení Mistra Jana Husa na hranici v Kostnici. Kdyby nebylo národnostního a sociálního útlaku habsburské monarchie vůči Čechům, kteří se stali rakouským kanonenfutrem v 1. světové válce a výrobnou zbraní a potravin, nedošlo by k rozpadu císařství. Kdyby nedošlo k vyhrocení konfliktů mezi bohatstvím a bídou, nevznikaly by vzpoury z nespokojenosti, hladu a nesnesitelného útisku. Možná by nevznikla ani Československá republika. Podobné paralely si zvolil ke své úvaze autor článku Katastrofou byli bolševici (hned den po letošních moskevských oslavách konce 2. světové války v Evropě). Zveřejnil ji v Mladé frontě DNES Ing. Karel Pacner. Reagoval na výrok prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina: „Největší geopolitickou katastrofou 20. století byl rozpad Sovětského svazu.“

   Podle Karla Pacnera tomu však bylo zcela jinak. Napsal: „Máme-li hledat největší geopolitickou katastrofu 20. století, pak se doslova nabízí bolševická revoluce v roce 1917. Bez ní bychom byli ušetřeni mnoha katastrof.“ Pacner vyzývá čtenáře k rozjímání, aby si představili svět, kdyby bolševici, které platila miliony německá tajná služba, v Rusku nezvítězili. Pokračovaly by boje na východní frontě proti císařskému Německu a Rakousku-Uhersku. Válka by podle Pacnera stejně nějak vyšuměla. Rusko by bylo dál zásobárnou obilí pro Evropu. Jeho obyvatelé by neumírali hlady, nikdo by tam nestavěl koncentráky pro miliony vězňů. Desítky milionů obyvatel by přežily, i kdyby tam vládl car. Moskva by nevyvážela do světa revoluci a násilí. Bolševici by neinspirovali Mussoliniho a Hitlera k zakládání nacionálněsocialistických stran. Vývoj k sociálně spravedlivějšímu státu by zůstal v rukách sociální demokracie, šel by kupředu bez násilí. Nevznikly by diktatury v Německu a Itálii. Patrně by se nenašel nikdo, kdo by rozpoutal druhou světovou válku. Vytvoření atomových zbraní by nebylo aktuální, pokrok by byl určitě pomalejší. K moci by se nedostaly ve střední a východní Evropě ani v Číně a okolí komunistické diktatury. Sovětští imperialisté v čele s neomylným Josifem Stalinem by se nepokusili o ovládnutí světa.

   Zhruba tento výklad dějinného vývoje nám předestřel Karel Pacner.

   Kdyby šlo o nezkušeného, nepomazaného a křišťálově ryzího českého publicistu, netknutého dobou a režimy, asi bych si podobných nesmyslů nikdy nevšímal. Jenže Karel Pacner – do roku 1970 člen KSČ a později vyškrtnutý z KSČ, dále však zůstávající komentátorem a redaktorem Mladé fronty – žil na výsluní i v letech „zločinné“ Husákovy normalizace. V redakci Mladé fronty, kde jsem v těch letech pracoval jako zástupce šéfredaktora, se těšil výlučnému postavení. Těšil se hlavně přízni všech střídajících se šéfredaktorů, kteří odtud, když nahlédli do deníkářského řemesla a většinou i poprvé poznali, co je to práce v novinách, odcházeli pracovat do sekretariátu generálního tajemníka ÚV KSČ jako poradci pro sdělovací prostředky. Nikdy nebylo radno rozhovory těchto nomenklaturních kádrů s Karlem Pacnerem jakkoliv a kdykoliv rušit! Konaly se většinou za zavřenými dveřmi. Pacner měl renomé předního kosmonautického komentátora a odborníka. Kolem jeho redakční místnosti, když mistr tvořil, se chodilo jako kolem místnosti Egona Ervína Kische (která v redakci také byla), a to téměř po špičkách. Rok co rok, od roku 1970 až do roku 1989, vydával především v nakladatelství Mladá fronta své knihy (často i dvakrát v roce), vždy v nejvyšších možných nákladech. Náměty čerpal z událostí kosmického světa. Za redakční peníze udržoval čilé odborné kontakty pro své soukromé podnikání. Byl oceněn několika výročními cenami nakladatelství Mladá fronta. Po redakci se v těch letech veřejně šuškalo, že Pacner vlastní několik (krycích) cestovních pasů. Takže když se rozšířila fáma, že Karel Pacner nesmí cestovat, že mu byl orgány FMV odebrán pas, odjel zanedlouho do ciziny na jiný pas. Udržoval čilé styky nejenom s Hvězdným městečkem u Moskvy, ale i s NASA v Houstonu. Nechyběl u žádného setkání se sovětskými kosmonauty a americkými astronauty (které však nebyly tak časté). Patřil k blízkým kolegům prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka. Snad ani tehdy nepředpokládal, že jej o několik let později sám vymaže ze seznamu svých spolupracovníků a snad i přátel a začne se mu vyhýbat. Vedl válku s Milanem Codrem i s Pavlem Toufarem o přední místo na kosmickém slunci. Vzájemně se obviňovali, kdo a co ze svých textů komu kdy bez dovolení opsal. Bohaté pracovní kontakty mu umožňovala nejenom redakce deníku Mladá fronta, ale i příslušné stranické a státní orgány. Aby bylo možné plně rozvinut Pacnerův talent, byl zbaven běžných redakčních povinností. Z řádek jeho tehdejšího životopisu pramenilo, že vyrostl v těžkých sociálních poměrech ve svém rodišti v Janovicích nad Úhlavou. Jenom mravenčí píle a pracovitost mu pomohly absolvovat Vysokou školu ekonomickou a hned po jejím ukončení nastoupit do redakce prvního mládežnického deníku na světě, kterým se stala Mladá fronta 9. května 1945. Jeho zájem o noviny a o prospěch země jej zcela zákonitě přivedl i do Komunistické strany Československa.

   Když čas oponou trhnul, pořádně trhnul i s Karlem Pacnerem. Hned po 17. listopadu 1989 si Karel Pacner dokonale přepsal svůj životopis. Podle něj se nezrodil ani zdaleka v obtížných sociálních poměrech, ale vyrůstal v těžce utlačované živnostenské rodině. Do KSČ kdysi vstoupil, aby ji postupně rozložil. Ale své členství raději moc nepřipomínal. Stal se výrazným činitelem Občanského fóra deníku Mladá fronta a téměř denně po 17. listopadu 1989 oznamoval čtenářům, nyní již zcela otevřeně, své antikomunistické názory. Bez přerušení vydával nadále své knihy, mnohasvazkové ságy – tentokrát již nikoliv o kosmonautice, nýbrž o síti zpravodajských služeb v ČSSR a ve východním světě. Napsal rozsáhlé dílo Osudové okamžiky Československa. Točil opět rozsáhlé televizní seriály, tentokrát ne již třináctidílné bloky o kosmonautice, ale o zločinech komunismu. Postavil a podpořil spolu s jinými urychlený odprodej deníku Mladá fronta do cizích rukou. Zasloužil se o to, že se 9. května 2005 tento deník – nyní Mladá fronta DNES – ani slovem nezmínil, že od jeho vzniku uplynulo už šedesát let. Jak mi před několika málo lety řekl jeden ze zakládajících redaktorů Mladé fronty Miroslav Sígl, autor publikace Generace 45, dozvěděl se v nové redakci Mf DNES, že s předcházejícím deníkem Mladá fronta tam nemají nic společného. Dozvěděl se to z úst samotného německého protektora.

   Kdyby nebylo po 17. listopadu 1989 Karla Pacnera, Karla Hvížďaly a jim podobných, bylo by všechno úplně jinak.

   Ale kdyby existuje jen ve snech a v pohádkách. Stejně jako se jenom v pohádkách nebo v hororech zjevují podobné bytosti a příšery, které vždycky budou sloužit odhodlaně jenom tomu, kdo jim dá vydělat pořádný pytel zlaťáků.

   A pak se divme, že bývalý komunista nás nyní školí, jak to bylo když to bylo a hlavně nám věrohodně, s vědeckou erudicí káže, že největší katastrofou byli hlavně bolševici. Kdyby jich nebylo, nesvítila by na nebi ani rudá pěticípá hvězda Karla Pacnera.

   K dokreslení ubohosti doby třeba poznamenat, že spisovatel, publicista, komentátor Ing. Karel Pacner není dnes zdaleka jediný, kdo se ze slouhy minulého režimu stal primitivním antikomunistou. Včera mu vcelku nikdy nic nechybělo, morálka a mravnost však vždycky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.