Afghánistán – peklo paradoxů (X)

Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje? 

afganistan

Islámští fundamentalisté

Příbuzně v témže čase, kdy vznikaly revoluční organizace „kolem“ LDSA, založili své struktury také islámští fundamentalisté.

(V posledních letech se toto slovní spojení často užívá, aniž by si mnozí z těch, kteří je užívají, byli vědomi jeho obsahu. Název vychází z latinského fundamentům, tj. základ, a označuj e hnutí nejkonzervativnějších islámských sil, které nemíní vzít na vědomi posuny ve světě. Čas a změněný historický časoprostor jako by ležely mimo jejich vědomí.)

Cílem fundamentalistů, jak ho formulovali v Afghánistánu (ovšem totéž platí i pro fundamentalistická hnuti v Íránu, Ázerbájdžánu, Pákistánu, Iráku a v dalších zemích islámského světa), je očistit islámské učení od pozdních nánosů a vlivů.

Fundamentalisté v Afghánistánu chtěli vytvořit teokratický islámský stát. A nutno říci, že rozložení třídních sil a stav společenského bytí i vědomí byl mnohem příznivější cílům fundamentalistů než cílům LDSA a moskevského vedení.

A tak, když roku 1969 vzniká ultrapravicová organizace Musulmanská mládež, nachází podporu v inteligenci, která je svázána s vesnicí, se systémem afghánského islámu. Od samého začátku má tato organizace blízko ke královským speciálním službám. Snaží se o rozkol v LDSA a dalších pokrokových silách a využívá k tomu všechny prostředky, nevyjímaje vraždy, loupení, mučení. Pozadí politiky v Afghánistánu, v němž probíhá i sjednocení sil LDSA, je poněkud jiné, na Evropana drsnější.

Král zmizel, ať žije republika!

Generál M. Dáúd, člen královské rodiny, autoritativní vojenská osobnost, se postavil 17. června 1973 do čela protimonarchistického převratu. Toho dne odstoupil poslední afghánský král Záhir. Vládl sice dlouho, v třiasedmdesátém formálně už čtyřicátý rok, ale mnoho toho nenavládl. Záhir se dostal na trůn v roce 1933 poté, co jeho otce, krále Nádira, zavraždili atentátníci patřící k organizaci Afghánská mládež.

Příliš mladý na vládnutí

Podle afghánských představ byl princ příliš mlád, než aby mohl vládnout. A tak se moci ujali tři strýčkové z otcovy strany a vytvořili cosi, co bychom snad mohli nazvat regentskou radou. Ovšem jestliže regentská rada v evropských zemích předpokládala alespoň teoreticky jistou odbornost v záležitostech právních, státoprávních, správních, vojenských a diplomatických, pak v Afghánistánu stačilo „strýčkovství“. Ostatně to dobře známe i z domova. V České republice se to dnes více než kdykoliv jindy hemží na vysokých postech synáčky, dcerkami, bratránky, strýci a tetami, nemajícími často jinou kvalifikaci než příbuzenský vztah k mocnému strýčkovi či tatínkovi.

Strýčkové Záhira vládli celkem dvacet let a vytvořili si předpoklady, že neskončí v chudobinci. Pak se konečně dostalo i na Záhira. Dvacet let mu bylo souzeno hýčkat muslimské duchovní, bohaté obchodníky, chány…

Nevděk však světem vládne a i Záhir přišel o trůn. A to za pomoci bratránka, prince a generála M.Dáúda. Povedený příbuzný zrušil monarchii, prohlásil Afghánistán republikou a nezapomněl – pro samou lásku k vlasti – ani na sebe. Jmenoval se prezidentem. Král si zabalil nejnutnější věci a něco peněz, a odjel do Francie, kde šťastně přežil občanskou válku a všechny otřesy, jimiž Afghánistán procházel.
V jeho případě se opětovně uplatnila nerovnice, která praví, že čím chudší je země, tím bohatší jsou tajná konta jejích mocných v zahraničních bankách; a Afghánistán je velmi chudá země…

Pokračování příště

Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *