Polské střípky (1)
Kněží, mnichů a jeptišek je prý v Polsku nejvíce na jednoho obyvatele ze všech států na Zemi. Jsou všudypřítomní.
Teprve zde mi došlo, proč se v církví říká o kněžích jako o pastýřích nad „ovcemi“ – tedy věřícími. Když vidíte skupinku lidí, kteří stojí před farářem, jež jim při křtu dalšího občánka ze schůdku káže jakási moudra, a všichni téměř v předklonu horlivě kývají, tu vás nic jiného, přes úctu k tomuto bratrskému národu, nenapadne … ovce, doslova ovce.
Při návštěvě jakéhosi klášterního knihkupectví mne napadlo, že ptát se na další knihy Januzse Romana, autora publikace „Byl jsem knězem“ (úryvky z této knihy – viz naše rubrika Duchovní život, pozn. red.), by asi nebylo to pravé. Místo toho asi na 6 metrů dlouhém pultu byla jedna kniha o Ježíši vedle druhé. A na druhém pultu – to samé o Panně Marii. Nutně vás napadne – co asi v těch knihách je? Dá se ještě něco nového napsat?
Namátkou jsem na dalším pultu sáhl po dvou podobných knihách: „Co si přeje … mladý muž od dívky“ a „Co si přeje … dívka od mladého muže.“ Kdo by si domýšlel něco nepřístojného, připomínám, že to bylo v církevním knihkupectví. Obsah však přesto předčil veškeré očekávání. Otevřel jsem tedy první knihu a právě na obsahu – mladý muž chce po své dívce 10 věcí, podle kterých byla kniha rozčleněna do deseti kapitol. Padl mi do očí třetí požadavek: „Aby byla jako Panna Maria“, a osmý, aby dívka byla asexuální… Slova jako z mramoru! Na moudra z druhé knihy jsem už neměl sílu.
Všude lze nalézt připomenutí na JP2. Pokud byste nevěděli, co to je, pak je to Jan Pavel II. V polském tisku je to běžná zkratka. Zmínek o bývalém papeži je tu moře. Nebo B16 také není žádný bombardér, ale Benedikt XXVI.
A s JP2 se zde setkáte v každém městě. Hledáte-li nějakou adresu, je dobré si upřesnit, zda nejde o název ulice, náměstí nebo nábřeží. V jednom městě je totiž takových míst několik. Nejkrásnější budova, zpravidla u nějakého kostela, je obvykle jakési muzeum JP2. Při jeho návštěvě vás maně napadne – čeho je moc, toho je příliš. Dalo by se říci – JP2 stokrát jinak. Vedle obrazů zmasakrovaného Ježíše se to hemží obrazy usmívajícího, žehnajícího, kynoucího, přemýšlejícího… JP2. V přilehlém obchodě s církevními potřebami a suvenýry se situace opakuje. Můžete si zde pořídit krásně vyvedené zlatě se blyštící monstrance ze žlutého kovu za 2000 zl. (1 zl. = asi 7,8 Kč). A JP2 si zde můžete pořídit i na podložce do koupelny. Nelžu.
Říkat, že je v Polsku mnoho kostelů, je zbytečné. Nejsou to jen ony krásné staré kamenné gotické nebo barokní stavby, ale zejména ty novodobé, cihlové. Ty jsou, jak mne poučil známý, znakem bohatství. Nemluvě o těch úplně nejnovějších, betonových monstrech. O jakém bohatství se tu může mluvit? Bude víra tak silná jako onen beton? Přitom pohled na žebráky, sedících na schodech před kostely, je deprimující.
V klidu se lze nemůžete ani najíst. Jen co zvednete lžíci v restauraci, je zde páchnoucí bezdomovec, nabízející jakousi sošku Ježíše. Než mu vysvětlíte, že opravdu nic nekoupíte, máte polévku studenou. To však pánům velebníčkům nevadí. Co udělali oni biskupové, jejichž sochy tu míjíte na každém náměstí, pro tyto lidí? A pokud je potkáte nyní, všimněte si, jak jsou výborně živení, jak jsou hladce oholení a jak mají pěstěné nehty.
Obr. "A zde jsou noví ministři – osvěty, kultury, školství, národní obrany a zahraničních věcí…" Vtip z deníku "Nie"
Z dopisu Pravoslava Dolanského