Proč odkládali druhou frontu (7)

Ruský historik V. Falin o nejpřísnějším anglo-americkém válečném tajemství

Dva plány z Québeku: Overlord a Rankin

V Québeku se vedoucí činitelé USA a Velké Británie rozhodli připravoval operaci Overlord – vylodění v Normandii, o čemž později zpravili Moskvu. Druhé rozhodnutí, schválení plánu Rankin, však zůstávalo tajemstvím co nejpřísnějším, protože neměl nic společného se spojenectvím. Tento plán předpokládal, že se přece jen spolčí s nacistickými generály. Ti měli po vylodění spojenců rozpustit západní flotilu a uvolněné útvary wehrmachtu přesunout na východ. Navíc generálové, kteří by přešli na stranu demokracií, by vytvořili podmínky pro výsadky amerických a britských vojsk v Německu, Polsku, Československu, Maďarsku, Rumunsku, Rakousku, Bulharsku, Jugoslávii a pro převzetí kontroly nad těmito zeměmi před tím, než jednotky Rudé armády dorazí k jejich hranicím.
O plánu Rankin se naši partneři nezmínili ani v Teheránu. Víc než to, tam byla vyjádřena připravenost koordinovat akce podle plánu Overlord s operacemi sovětských ozbrojených sil. Prověrka ukázala, že jde o další podraz.

Eisenhowerovi nařídili, aby se neupínal k Overlordu, nebral akce koordinované se sovětskou stranou za posvátné, a kdyby se vytvořily předpoklady k realizaci plánu Rankin, aby přesunul síly z Overlordu na tento plán. V souladu s Rankinem se připravovalo spiknutí proti Hitlerovi, jeho fyzická likvidace nebo odstranění z politické scény. Fakticky tomuto spiknutí poručníkoval Allan Dulles, evropský zplnomocněnec Donovanovy Správy strategických služeb.

Dnes už nejsme schopni procítit, jak vážné to všechno tenkrát bylo. Washington až do podzimu roku 1944 neschválil doporučení Evropské konzultační komise o okupačních zónách v Německu v naději, že se Rankin uskuteční. Žádné demarkační čáry – ring volný. Klidně postavte spojence před fait accompli (hotovou věc) podle zásady vítěz bere vše.

Události však neprobíhaly podle washingtonského a londýnského scénáře. Ve válce se to stává. Materiální převaha USA byla obrovská, nedostávalo se však umění bojovat, zvlášť pak s takovým nepřítelem, jakým bylo Německo. Na jednoho amerického vojáka připadalo 12-14 osob obsluhujícího personálu (v Rudé armádě byl tento poměr jeden ku čtyřem). Je to bezesporu pohodlné a zabezpečuje jisté pohodlí i na frontě, umožňuje to zastavit postup v nečase, a rozhodně nejít se svou kůži na trh, když můžeme poslat někoho jiného nebo podezřelý objekt či dokonce celé město obrátit v prach a popel.

Nebudu zdržovat výkladem o Rooseveltových a Churchillových panických žádostech o pomoc adresovaných Stalinovi v prosinci 1944 a lednu 1945, když Němci podnikli ardenský a alsaský protiútok. V Berlíně uvažovali mimo jiné, že by se sovětský diktátor mohl rozpomenout na odtažitý vztah Američanů a Angličanů k našim těžkostem. Stalin však v tom nebyl malicherný, ačkoliv možná věděl o kontaktech Eisenhowerova štábu s Keitelovým štábem s cílem dohodnout za našimi zády stodenní příměří podél Rýna.

Pokračování

In: Slovanská vzájemnost, měsíčník Slovanského výboru ČR, roč. X, č.99, květen 2007