Vysídlení německého obyvatelstva z Brna (2)

 

Motto: Není možné žádat od zhanobených národů Evropy a světa, aby táhly přesnou dělící čáru mezi nacismem a německým lidem. (Thomas Mann)

O Němcích v revolučním Brně

Město Brno osvobodila 26. dubna 1945 vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála R. J. Malinovského. Tato událost v nových podobách a zřejmě definitivně rozdělila město. Všichni utlačení a ponížení měli radost z osvobození – Němci hovořili o obsazení. Každý, kdo jen mohl, vyšel do ulic, aby společně vychutnal neopakovatelnou atmosféru prvního svobodného dne. Lidé zdobili domy prapory a psali pozdravná hesla na počest vítězů, odboje a spojeneckých politiků. Němečtí občané přešli do zvláštního druhu ilegality. Skryli se za pevně uzamčená vrata a dveře, na domy psali křídou či vápnem CIVIL a vyvěšovali bílé prapory. Snad na znamení kapitulace? Ti první po vyhlášení pracovní povinnosti nastoupili ochotně k odklízení trosek, ti druzí ji sabotovali. Němečtí práceschopní muži ráno za šera opouštěli své domy a byty a odcházeli do okolních lesů, jen aby nemuseli přiložit ruce k dílu. Za tmy přicházeli domů na noc…

Prvních několik dnů jakoby se na německé sousedy pozapomnělo. Tu a tam někdo pěstním právem připomněl nacistickým fanatikům jejich podlou minulost, k žádnému pogromu na Němce však nedošlo. Před koncem války žilo v Brně 58.375 Němců, včetně z říše dosazených příslušníků okupační správy, jejich rodin a sem dislokovaných ozbrojených sil. Během ústupu opustilo město zčásti dobrovolně, zčásti bylo vyhnáno uniformovanými organizátory odsunu asi 60 % z nich, takže po osvobození čítala německá minorita kolem 25 – 26 000 osob. V některých městských částech, například v Brně-Komárově, kde byla nejkompaktnější, ale také nacisticky nejzatvrzelejší, zůstala pouhá pětina původního německého obyvatelstva.

Předpokládejme, že před osvobozovacími boji odešli nejhorlivější zastánci nacismu, ovšem ani zbývající Němci neprojevili dobrou vůli najít nějaký pozitivní vztah k novým poměrům. Jedinou výjimku tvořila hrstka intelektuálů soustředěná v Antifašistickém výboru a známá svými protinacistickými postoji už z třicátých let a později pro své statečné vystoupení na obranu Československa těsně před mnichovskou krizí. Výkonným tajemníkem výboru byl Odon Brichta ? k nejznámějším jeho členům náležel JUDr. Alfred Dressier se svou ženou Valerií, roz. Olzsewskou, absolventkou brněnské právnické fakulty. Po osvobození vypomáhala v repatriačním středisku u nádraží, kde se nakazila infekcí, snad tyfovou, na jejíž následky zemřela. Z dalších exponovaných členů Antifašistického výboru známe MUDr. Hedwigu Kreislerovou, dětského lékaře MUDr. Leimbacha a v neposlední řadě dr. Kuglera, který po osvobození pracoval na Národním výboru města Brna. Úřady činnost výboru respektovaly a jím vystavená vyjádření o antifašistickém či nefašistickém charakteru některých německých spoluobčanů uznávaly za rovnocenné dokladům vydaným přímo vyšetřovací komisí pro Němce.

Postavení brněnské německé menšiny bylo po válce naprosto chaotické. Chyběl jakýkoliv přehled o prázdných bytech, z nichž rodiny uprchly, nebylo také známo, kolik rodinných příslušníků zůstalo ve svých dosavadních domovech, což bylo zejména důležité při hledání ubytování pro navrátilce z koncentračních táborů a repatrianty. Chyběla rovněž občanská evidence Němců. Všechny pokusy národního výboru o nápravu narážely na odpor.

Valná část ”horní vrstvy“ žila v luxusnějších podmínkách a v bytech zabavených po vyhlazené židovské komunitě, takže i vůči tomu zaznívala zdola kritika a lidé požadovali uskrovnění Němců ve prospěch sociálně slabých a válkou postižených občanů.

Podle tehdejšího odhadu ztratilo Brno během války přes 30 000 bytů. Není divu, že Češi spatřovali spoluviníky za tento stav také ve svých brněnských německých spoluobčanech.

Kritická byla také občanská bezpečnost. Brnem a Brněnskem v té době procházelo tajně mnoho cizinců vracejících se z různých částí Evropy domů nebo utíkajících před spravedlností. Byli vesměs ozbrojeni a vymáhali na domácích lidech civilní oblečení a jídlo. Němečtí běženci nalézali u svých soukmenovců podporu a někdy i delší ilegální pobyt. Jsou popsány i případy, kdy se do města vrátili muži uprchnuvší před frontou a ilegálně vyvedli své rodiny do zahraničí. S jistou nadsázkou lze říci, že tu existovala jakási specifická občanská válka, v níž se prozatím střílelo jen výjimečně.

Z těchto důvodů požadovalo občanstvo po národním výboru, aby podřídil německé obyvatele své pevné kontrole. Označení Němců bílými páskami s velkým černým ”N” nebyla pouhá reminiscence na žluté Davidovy hvězdy Židů anebo snaha ponížit Němce, což mnozí tak chápali, ale především zcela praktická orientační potřeba, podobně jako z holé nutnosti vzešlo volání po ozbrojených strážích na okraji města, jejichž úkolem bylo zabránit v příchodu nevítaným hostům. Poněvadž nároky kladené poválečnou Národní bezpečnostní stráž přesahovaly její možnosti, přicházely jí na pomoc skupiny dobrovolníků vyzbrojené trofejními zbraněmi, o něž v okolí města nebyla nouze. Každý místní národní výbor, v té době předměstské části měly své samostatné národní výbory, se neobešel bez ozbrojené skupiny či družiny.

Většinou neměly název, pokud spolupracovaly s NBS, používaly i její jméno. Jiné navazovaly na rozvětvenou organizaci Národní revoluční armády, jejímž iniciátorem byla Revoluční skupina Předvoj s hlavní základnou ve Zbrojovce. Dobrovolná ozbrojená ochrana průmyslových závodů používala převážně pojmenování závodní stráž, výjimečně závodní milice. Označení Revoluční gardy bylo na Brněnsku výjimkou. Jinak tomu bylo v Čechách, kde RG navazovaly na Pražské povstání, a měly po válce celozemskou organizaci v čele se zemským velitelem Karlem Veselým – Štainerem. Vyzvedávání mimořádné role Revolučních gard v poválečném Brně a při organizování německého vysídleni neodpovídá dobové skutečnosti. Ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany ČSR zrušily gardy společným výnosem ze dne 6. června 1945. Od tohoto data by měla být jejich historie líčena v retrospektivním pohledu, což mnohé vzpomínkové práce a populární žurnalistika nerespektují.

Přestože poněkud předběhneme události, stojí za zmínku odstavec z pamětí Josefa Podsedníka, náměstka primátora za národně socialistickou stranu, dobře vystihující naznačenou dobovou atmosféru: „Nešlo totiž jen o zajištěné Němce (ty, na něž byla uvalena vazba pro podezření z válečných zločinů – pozn. V. Z.), ale i o ty, kdož byli na svobodě, o těch zmíněných asi 20 tisíc osob. Zejména to bylo předmětem jednání v mnoha továrnách a bylo požadováno, aby všichni Němci byli odsunuti. Delegace z továren se u Národního výboru střídaly a já jsem byl i několikrát zastaven lidmi na ulici, kteří požadovali od nás rozhodnutí o odsunu. Mnozí poukazovali na to, že Němci bydlí v pěkných bytech, zatímco hodně českých rodin bydlí ještě ve válkou polorozbořených domech. I z této příčiny se žádosti o odsun stále zvětšovaly.

Podruhé byla německá otázka hlavní náplní schůze NV města Brna 24. května 1945. Řídil ji první náměstek primátora Josef Podsedník, který také přivítal na jednání ohlášené hosty, především prof. Františka Loubala, tentokrát už ve funkci předsedy ZNV. Provázeli ho plk. Hladůvka, velitel městské posádky Čs. armády a plk. Fišera.

Předmětem jednání byly vládní směrnice pro posuzování činnosti Němců, jejich pracovního nasazení, zásobování, bytových a majetkových poměrů apod. V debatě k referátu prof. Loubala bylo poslancem Adolfem Klofáčem doporučeno, aby starší němečtí lidé, kteří nemohou pracovat na odklízení trosek, byli z města přesídlení na venkov.

Návrh byl sice zanesen do zápisu, avšak nebyl výslovně považován za závěr z jednání. Ten měla připravit bezpečnostní komise v duchu Loubalova expozé. V následujících dnech dostalo řešení národnostní problematiky v Brně rychlý spád.

Příštího dne dal ZNV k dispozici tisku své zatímní směrnice z 20. května 1945 pro zacházení s Němci. Deník Slovo národa je otiskl v redakčním článku v plném znění, jiné listy přinesly obsáhlé výňatky. Směrnice byly závazné pro NV nižších stupňů i pro Národní bezpečnostní stráž. Nezapomnělo se ani na to, jak má být postupováno v případech, kdy mezi oběma mocenskými partnery nedojde ke shodě názorů. Z mnoha dalších ustanovení poukažme alespoň na některá. Např. v bodu 9 uvádí, že Němcům, kteří se neprovinili vůči českému národu a chtějí dobrovolně odejít do Německa nebo Rakouska, nemá být v odchodu bráněno a na vyžádání mají dostat propustku pro bezpečný průchod naším územím. Osobám soustředěným k veřejné pracovní povinnosti (odstavec 4) mělo být zaručeno lidské ubytování a dostatečné stravování, poněvadž od nich chceme pracovní výkony. Také o metodách zacházení s lidmi v táborech mluvily směrnice jasně (odstavec 3): „Za žádných okolností nesmí býti proti Němcům v těchto táborech používáno neblaze proslulých německých fašistických metod týrání a hubení lidí.“ Směrnice ZNV byly tvrdé, tak jak to odpovídalo zkušenostem z doby okupace a války, současně však varovaly před jakoukoliv pogromistickou tendencí a znaly cenu lidské dimenze.

Z hlediska našeho tématu bylo ovšem závažné vyjádření v úvodním, zřejmě redakčním odstavci: „…není mezi námi pochyb: Československou republiku musí opustit všichni Němci. Jde jen o to, aby se toto řešení dlouho neodkládalo.“ Tímto komentářem byl veřejně nastolen transfer v jeho nediferencovaném pojetí. Ne náhodou příští den začínalo Slovo národa úvodníkem s názvem „Co s Němci?“ Jeho autorem byl předseda ZNV František Loubal a v úvodní i závěrečné pasáži zdůrazňoval nezbytnost přejít od slov ke skutkům.

Aby nedošlo k pochybnostem, o jaký skutek jde, podtrhl: ”…jediné možné a nutné řešení je, abychom se v naší vlasti zbavili Němců vůbec.“ O odsunu nebylo pochyb, rozluka odpovídala přání téměř veškerého neněmeckého obyvatelstva města. A přesto v některých přístupech k válečným provinilcům nebylo jednoty. O čtyři dny později na Loubalův úvodník ”Co s Němci?“ odpověděla Rovnost na obvyklém úvodníkovém místě výzvou ”Nejen Němci…“ Proti paušálnímu obviňování Němců, které v národně socialistickém tisku převažovalo, podtrhla vinu všech jinonárodních zrádců a prospěchářů, jejichž bezpáteřné přisluhování přicházelo říšským i domácím nacistům velice vhod. Proti úzce nacionálnímu pojetí poválečné očisty spatřoval deník zásadní východisko k antifašistické obrodě společnosti v potrestání všech zrádců, kolaborantů a posluhovačů říšských i domácích nacistů bez ohledu na národnost. Rozhraničující čáru táhla především mezi evropským fašismem a antifašismem, jak to koneckonců odpovídalo povaze druhé světové války.

Po Loubalově úvodníku převzal další iniciativu Klub zástupců národně socialistické strany v Národním výboru pro Velké Brno. S datem 29. května předložil své požadavky na řešení zostřené protiněmecké nálady v Brně. Požadovaných opatření bylo mnoho, pro sledování geneze odsunu jsou nejzávažnější dvě z nich. Především signatáři petice žádali, aby Němci práce neschopní a ženy s dětmi byly odsunuty mimo Velké Brno, nejlépe do zemědělských oblastí, kde je možné předpokládat snadnější obživu a kde fyzicky zdatnější mohou při zemědělství vypomoci. O vysídlení do Rakouska není v petici žádný náznak. Uvedené pojetí vysídlení v zásadě neodporuje směrnicím ZNV a můžeme je podřadit pod ustanovení o skoncentrování Němců mimo jejich obydlí.

Rozhodné slovo do rozjitřené situace vnesl Zemský národní výbor v Brně. Dne 29. května 1945 přijala rada ZNV výnos č. 78/1945, kterým po konzultaci s ministrem vnitra v Praze, zprostředkované škpt. Bedřichem Pokorným, nařídila vysídlení přesně vymezené části německého obyvatelstva z Brna. Rozhodnutí nebylo obsáhlé. Pro jeho klíčovou povahu je uvádíme v plném znění: ”Němci, bydlící v obvodu města Brna, a to všechny ženy a děti, dále muži pod 14 let a nad 60 let a muži práce neschopní, budtež z města vyvedeni. Tyto osoby mohou si vzíti s sebou věci, co unesou, nikoliv však klenoty a vkladní knížky. Ostatní Němci – muži – budtež skoncentrováni na práce k očištění a odstranění škod v městě Brně a označeni velkým ”N“. Po vykonání prací budou i tito Němci z Brna vyvedeni. Z toho jsou vyjmuti jen Němci spadající pod ustanovení odstavce 7 prozatímních všeobecných směrnic, týkající se řešení otázky Němců ze dne 20. května 1945; vydaných Zemským národním výborem.“

Ihned po schůzi byl výnos ZNV dán v plném znění na vědomí místnímu velitelství NBS v Brně s kategorickým příkazem k jeho neprodlenému provedení. Přípis rovněž zdůrazňoval výjimky podle 7. odstavce všeobecných směrnic. Spadaly do nich všechny nemocné osoby, invalidé, těhotné ženy před porodem, matky po porodu, Němci a Němky z tzv. smíšených manželství a jejich děti, pokud jsou evidovány jako Češi, dále persekvovaní Židé německé národnosti a všichni odpůrci nacistického režimu. Zástupci repatriovaných Židů následujícího dne požádali, aby v prověřovacích komisích mohli hájit zájmy svých souvěrců a bylo jim bez námitek vyhověno.

Příkaz dodaný od ZNV městskému ředitelství NBS způsobil hned na počátku nedorozumění.

Policejní rada Babák nebyl totiž přímým podřízeným ZNV, takže rozkaz měl obdržet prostřednictvím městského národního výboru. Z tohoto důvodu bylo nezbytné rychle napravit kompetenční vztahy. Ani pro Babáka samého to nebylo všechno snadné. Nastoupil znovu do služby teprve 25. května po pětiletém nuceném životě v ústraní a teprve se obtížně vpravoval do reálné situace.

Lidé doporučení k vysídlení měli odejít do vesnic v širším okolí Modřic a Rajhradu.

Někteří němečtí pamětníci trpce dodávají, jak byli ozbrojenými strážemi při vyzvání k opuštění bytu chlácholeni tvrzením, že nepůjdou daleko, jen asi 14 kilometrů za Brno, a na konec z toho byla cesta až za hranice. Nebyli vědomě obelháváni, to by o sobě mohli tvrditi sami strážní, protože jejich jednání odpovídalo původní instruktáži.

Z dosavadního nástinu poněkud ustupuje do pozadí osobnost primátora Vladimíra Matuly, ačkoliv v centru pozornosti stáli občané jeho města. Ve svých vzpomínkách z roku 1971 připomíná, jak jej v pracovně na radnici udivila návštěva odborářského tajemníka Josefa Kapouna v čele delegace závodní odborové rady Zbrojovky. Matula datuje příchod Zbrojováků dnem 29. května 1945. Deputace tehdy žádala, aby dal souhlas s vystěhováním Němců 30. května. Tato verze není správná, protože Matula byl 29. května v Praze na aktivu funkcionářů KSČ a z titulu své funkce tam nemohl chybět. Je pravděpodobnější, že k tomu všemu došlo během jednoho jediného dne, 30. května, kdy policejní ředitel J. Babák měl už v rukou příkaz ZNV k provedení jeho usnesení o úplném odsunu z předešlého dne. Brno nebylo rozhodně tak velkým městem, aby tato mimořádná zpráva během několika hodin neoblétla celé město a nepronikla i k funkcionářům Zbrojovky.

      Kapounova delegace přišla ráno 30. května 1945 na ředitelství Bezpečnosti, protože tady se o provedení transferu rozhodovalo. Zbrojovácl naléhavě žádali okamžité provedení výnosu ZNV. Policejní ředitel Babák jim oponoval. Postrádal totiž rozhodnutí Národního výboru pro Velké Brno v této věci, protože podléhal bezprostředně jeho bezpečnostnímu referentovi. Dále chtěl znát stanoviska ministra vnitra a provedení tak velké akce považoval za nereálné pro nedostatek policejních sil. Tvrzení, že Babák výslovně odsun zakázal, je naprostý spekulativní výmysl. Bez vědomí bezpečnostního referenta městského národního výboru Karla Mergance nemohl v žádném případě takové stanovisko zaujmout. Když se s ním delegace nedohodla, odešla na radnici a své nátlakové počínání doplnila pohrůžkou, že když nepochodí na úřadech, provedou brněnské závody přesídlení Němců samy. Mimo jiné delegace argumentovala tím, že situace ve městě je napjatá, hrozí protiněmecké bouře, což odpovídalo skutečnosti. Na předměstích, převážně dělnických, vnikala do rodinných domků různá německy hovořící individua a kradla potraviny a civilní šaty. Za té okolností muži otáleli s nástupem do práce a docházelo k živelnému ozbrojování na ochranu před loupežícími vetřelci. V tom všem měli Zbrojováci pravdu.

      Matulu, podle jeho vlastního vyjádření, příchod J. Kapouna a jeho průvodců v návalu jiných úkolů a starostí překvapil, avšak vzneseným požadavkům na bezodkladné provedení příkazu ZNV neodporoval. Vyslovil pouze obavy, „aby nedošlo k nějakým násilnostem, tvrdostem a nelidskostem, které by poškodily dobrou pověst našeho města a mohly by snadno poškodit spravedlivou věc našeho lidu.“ Poté odešel společně s nimi za policejním ředitelem J. Babákem dohodnout podrobnosti.

      Z jednání vyplynulo, že přesídlení provede ještě téhož dne večer Národní bezpečnostní stráž podle rajónů třinácti tehdejších policejních revírů. Za tím účelem bude každá stanice posílena dvěma vyššími úředníky policejního ředitelství. O tom, kdo z Němců odejde, budou rozhodovat komise složené z příslušníků policie, úředního lékaře a představitelů příslušného národního výboru. Účast občanské nebo závodní stráže v komisi nebyla výslovně uvedena. Za shromaždiště určí velitel revíru vhodný veřejný prostor poblíž stanice, kam bude přiveden každý občan, u jehož jména bylo na tzv. lístku pro domácnost uvedeno velké „D“ (Deutsche). Zásobovací dokument byl zvolen za základ rozhodování o národnosti v souladu s vládním nařízením ze dne 17. 5. 1945. Držitelé potvrzení o podané žádosti o vynětí z tzv. nařízení o Němcích budou po prověřeni dokladů propuštěni. Zbývající vyplní na místě tiskopisy ohlašovacích lístků z doby okupace a budou vypraveni na transfer. Policisté od nich podle nařízeni ZNV převezmou šperky, vkladní knížky a cenné papíry.

      V intencích této rámcové dohody vypracovali úřednici policejního ředitelství jménem národního výboru vyhlášku, kterou podepsal V. Matula. Poněvadž neměl s sebou razítko svého úřadu, byla označena kulatým razítkem Ředitelství národní bezpečnosti v Brně. Dále byla od Vojenského okruhu 3 vyžádána vojenská záštita transferu o síle 1 štábní kapitán a 125 mužů. Prozatím nikdo nevěděl, od kterého útvaru bude přidělena. Nedostatek policejního mužstva přislíbil Josef Kapoun doplnit 3000 ozbrojených zaměstnanců Zbrojovky, za jejichž solidní chování se plně zaručil. Nikde dosud nebyla nalezena zmínka o povolání k účasti některé partyzánské skupiny či oddílu a neznáme ani jménu partyzánského velitele, od jehož osoby by bylo možné takovou účast odvodit. JUDr. Jaroslav Klenovský, člen správní rady české nadace UNIE pro dobré sousedství s německy hovořícími zeměmi, považuje za ozbrojeného účastníka akce také Partyzánskou družinu Josefa Hybeše. Organizovaná účast Hybešovy družiny na vysídlení ale není doložena.

Teprve po dohodě primátora Matuly s policejním radou Babákem a představiteli závodního výboru Zbrojovky nastal čas k projednání dohodnuté akce v mimořádné schůzi národního výboru. Za nepřítomného Matulu ji řídil jeho první náměstek Josef Podsedník. Nejprve přečetl a dal schválit rezoluci klubu národněsocialistických zástupců v NV v tom znění, v jakém byla 29. května předložena, ačkoliv většina požadavků a námětů pozbyla rozhodnutím ZNV na aktuálnosti. Pak přednesl interpretaci vyhlášky přijaté na policejním ředitelství. Podle zápisu z jednání byla podána věrně až na jednu pozoruhodnost. V zápise ze schůze poprvé nalézáme zmínku o provedení odsunu „směrem k rakouským hranicím.“ Byl to běžný prostorový slovní obrat, nebo náznak odlišného pojetí transferu?

K večeru 30. května se u policejních revírů scházely komise pro prošetření všech německých obyvatel bez výjimky a ustanovení těch, kteří podléhali nařízení o vystěhování z města. O jednání jedné takové komise máme dochováno výstižné svědectví z Brna-Komárova. Současně ilustruje skutečnost, že pomocné bezpečnostní stráži, za kterou při odsunu bývají považováni pouze ozbrojeni Zbrojováci, nepříslušelo rozhodovat. Sama měla oporu ve vlastním „dobrovolném bezpečnostním sboru Národní stráže“ pod velením záložního důstojníka čs. vojska. Předseda komárovského NV Josef Rudko, člověk nadmíru seriozní a obětavý, o soustřeďování Němců napsal: „Příkaz k odsunu všech Němců přišel neočekávaně kol. 18. hodiny s tím, že o 22. hod. téhož večera bude proveden. Zároveň byl MNV doručen přípis od Ústředí, kterým se vymezuje, kdo z Němců může zůstat. Na podkladě toho byla utvořena komise, která měla příkaz provést. Komise se skládala ze členů NV Rudky a Konečného a zástupců NSB, vrchního strážmistra Tyla a prap. Mezulianika. Jako lékař byl přibrán dr. Doležal. Komise se sešla na policejním revíru ve 20 hod. Mezitím bezpečnostní stráž vyzvala po domech Němce, aby okamžitě vzali svršky, které mohou unést, a dostavili se před policejní stanici v Tichém lese. Výzvě bylo hladce a bez odporu vyhověno.” Většina německých občanů o připravované akci věděla z tisku, takže ji náhlé konečné rozhodnutí příliš nepřekvapilo. Malá neinformovaná část byla opatřením zaražena a v těchto případech obvykle docházelo ke konfrontačním scénám. Někteří prozíraví Němci s odchodem počítali už delší čas, a proto se na něj důkladně připravili. Poněvadž odchod z Brna považovali pouze za dočasný, zazdili a zakopali cenné předměty a nedostatkové zboží, např. textilie, do důmyslných úkrytů, které bývaly při pozdějších domovních přestavbách čas od času nalézány. Majetné ženy zašívaly do svého oblečení šperky nebo je ukládaly do potravin připravených na cestu.

Kolem 22. hodiny, od některých policejních stanic i dřív, odcházely první útvary vysídlenců mimo Brno, na úsvitu 31. května odešly poslední. Dodatečně NBS zadržela ojedinělé německé občany, kteří neuposlechli výzvy a na shromaždiště nepřišli. V pátek 1. června přinesly všechny brněnské noviny zprávy o průběhu a výsledku odsunu, převzaté z úřední zprávy Národní bezpečnosti. Celkový počet vystěhovaných dosáhl čísla 17 014 osob.

V tom nebylo zahrnuto asi 2000 – 2500 osob ze 13. policejního revíru a kolem 50 z Líšně, odkud konečné výsledky nedošly včas před uzávěrkou. Prověřovací komise uznaly 575 osob za nezpůsobilé pochodu ze zdravotních důvodů. Do barákového tábora v Brně – Maloměřicích převedly 853 práceschopných mužů ? i 226 osob po ověření jejich žádostí o vynětí z opatření o Němcích vrátily domů. Podle této statistiky, s výjimkou dvou čísel uvedených odhadem, bylo prověřeno přibližně 22218 občanů německé národnosti, z toho jich opustilo Brno asi 19 564, ovšem i v tomto případě s výhradou k odhadovaným údajům. Je to vůbec první poválečné vyjádření tohoto druhu, v závěru statě na ně ještě navážeme. Všechny noviny hodnotily dočasné vyřešení německé otázky v Brně pozitivně. Sociálně demokratický ČIN na adresu Němců dodal: „Loučíme se s nimi v dobrém a nepřejeme jim nic zlého.“

Pozn.

Akce Čechů proti Němcům a kolaborantům – Informace o situaci v Brně v květnu 1945, 23. května 1945. Informoval ministr Stránský vládu o návštěvě delegace národního výboru Brna. Sdělila mu „že tam mají ve vězení asi 1 600 zajištěných osob, z nichž asi 1500 jsou Němci a zbytek Češi. Obyvatelstvo Brna se srocuje před vězením a žádá okamžité souzení a potrestání těchto osob. Národní výbor musel před vězením umístit kulomety.

Situace je povážlivá, neboť hrozí nebezpečí, že zajištěné osoby budou buď lynčovány, nebo že národní výbor k jejich ochraně bude muset střílet do českého lidu… “ (Archiv Úřadu předsednictva vlády, vláda 23. května 1945)

Akci předcházela řada požárů, založených v Bmě ve dnech 26.-30. dubna 1945, které byly dílem německých ozbrojených skupin. Ve zprávě československého ministerstva vnitra z 8. srpna 1945 jsou uvedeny požáry v moderním poštovním úřadě před hlavním nádražím, v obchodním domě Alfa, kde byla dříve tajná úřadovna gestapa, v blocích obytných domů na Kolišti, v budovách v ulici Na hradbách a na Lažanského náměstí. Řada menších požárů byla včas uhašena.“ (Viz: Die Deutschen, s. 561, cit. podle: Karel Kaplan, Pravda o Československu 1945-1948. Praha 1990, s. 140)

Pokračování