János Kádár – o pražském jaru 1968 (2)

Přinášíme úryvky z knihy Jánoš Kádár – Závěť, která vyšla v roce 1989 v Budapešti. Jsou v ní reprodukovány rozhovory maďarského novináře A. Kanyo s J. Kádárem (1912-1989), který více než třicet let stál v čele země i vládnoucí strany – MSDS.

Tato poslední interview Jánoše Kádára, která se uskutečnila tři měsíce před jeho smrtí, jakož i některé dokumenty z archívu MSDS vrhají světlo na složité otázky poválečných dějin Maďarska i východoevropského regionu. V publikovaných úryvcích se mluví o vztahu J. Kádára k vývoji v ČSSR v roce 1968 a o jeho námitkách proti plánu kolektivního zásahu pěti zemí organizace Varšavské smlouvy.

Co se odehrávalo v Drážďanech?

PORADNÍ SCHŮZKA ŠESTI STRAN V DRÁŽĎANECH (23. března 1968)

Nakolik si vzpomínám, členové politbyra byli v kterémsi okamžiku stadia příprav informováni, kdo se má schůzky zúčastnit. Říkali jsme, že se musí zúčastnit vedoucí Činitelé zemí sousedících s  Československem, protože tak schůzka nebude mít charakter odtržení Rumunů, Podle posledních zpráv bude Bulharsko také chybět, protože soudruh Zivkov odjíždí nazítří do Turecka. S tímto vědomím jsme odjeli do Drážďan, ale tam jsme se setkali se zástupci Bulharska. Tj. situace se nakonec vytvořila tak, že Bulhaři přece jen byli zastoupeni.

Program Jednání se nepodařilo dohodnout na celých sto procent. Schůzka začala tím, že soudruh Ulbricht Jako hostitel uvítal hosty. Prohlásil, že všechny velmi zajímá situace v Československu, a požádal soudruha Dubčeka, aby vystoupil s informací. Soudruh DubCek odpověděl, že se domníval, že zde půjde o hospodářskou a jinou spolupráci socialistických zemí, a třebaže měl v úmyslu vystoupit s informací o ,situaci v Československu, v Žádném případě si nemyslel, že schůzka tím začne.

Projevy jednotlivých delegací byly plny emocí. Pokusím se je jednou dvěma větami charakterizovat.

Jako první promluvil soudruh Brežněv. Začal hned situací v Československu a poměrně široce se zmiňoval o různých věcech, o negativních projevech v tisku, rozhlasu i televizi, v nichž nejde o socialistickou demokracii, ale o cosi úplně jiného, mluví se o Masarykovi (Janu Masarykovi – pozn. red.) atd. Vystoupení soudruha Brežněva bylo velmi emotivní, ostré, ale jak se nám zdálo, nebo to byl pouze můj dojem, nebylo pro Čechy a Slováky ponižující, protože tak zněla výchozí teze. Soudruh Brežněv začal své vystoupení tím, že citoval tezi jednoho československého vedoucího představitele, který prohlásil, že Sovětský svaz skutečně ztratil mnoho lidi v bojích za osvobození Československa, ale že i mnozí Češi a Slováci pro to obětovali svůj život. Soudruh Brežněv o tom mluvil velmi dlouho, v jeho vystoupení zazněly i osobní vzpomínky. Je to pochopitelné, protože v onom období byl spojkou mezi silami bojujícími na území Československa a Ludvík Svoboda byl tehdy velitelem. Podstatou jeho vystoupení bylo to, že existují zneklidňující projevy, které vážně ohrožují zachování a rozvoj socialismu v Československu.

Kromě toho se v úvodu svého vystoupení soudruh Brežněv – podle mého názoru správně – zmínil o tom, jak se dostal v prosinci do Československa. Dokazoval, že nic nepředpokládal, že nemohl vědět, zda se o tom Novotný s někým domluvil nebo ne. (Jde o to, že Novotný v prosinci 1967, kdy se jednalo o jeho odvolání z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, pozval do Prahy Brežněva, aniž se o tom dohodl s ostatními členy československého vedení.)

Soudruh Brežněv mluvil s velkým zápalem, ale nebylo to pro Čechy a Slováky urážející. Dosti přitom situaci dramatizoval tvrzením, že není známo, kdo řídí, je třeba jednat, něco podnikat.

Po něm následovalo vystoupení soudruha Gomulky, a poněkud se od předchozího lišilo. Zpočátku mluvil klidně, potom nit projevu ztratil. Nechal se unést a napovídal takové věci, které zřejmě říci nechtěl a čeho možná později i litoval. Hlavni tezí klidné části jeho vystoupení bylo, že „v Praze se kontrarevoluce ocitla na svobodě“. Jinými slovy, hodnotil situaci tak, že tam probíhají kontrarevoluční události a je třeba jednat. Češi a Slováci nemají řízení událostí v rukou a – což ostře zaznělo ve všech projevech – vymkly se jim z kontroly hromadné sdělovací prostředky, ty se dostaly do rukou nepřátelských živlů a vytvořila se nebezpečná, kontrarevoluční situace. Potom jeho vystoupení nabylo na horkokrevnosti a začal říkat věci, které byly urážející a působily urážlivě i osobně. Celé jeho vystoupení vyznělo tak, jakoby před lednem vůbec žádné problémy v Československu neexistovaly. Pohromy začaly v lednu a z vystoupení vyplývalo, že ti, kdo zde sedí, by měli říci, co chtějí. Tak bohužel se dalo jeho vystoupení pochopit. Gomulka k tomu ještě dodal: počkáme Ještě tři měsíce a historie ukáže, kdo se dopustil větší chyby, zda Novotný nebo Dubček…

Po Gomulkovi jsme vystoupili my – v poněkud jiném tónu. Neřekli jsme, že už to je kontrarevoluce, ale poukázali jsme, že se vytvořila situace, v níž se vyskytují různé projevy. Věříme v rozvíjení socialistických procesů, věříme v bratrskou Československou stranu, jejíž vnitřní záležitostí to všechno je, ale jsme také zainteresovaná strana, protože ]sou tam věci, které nás znepokojují, je třeba jmi Celit a nechť Českoslovenští přátelé o tom něco řeknou.

Potom mluvil soudruh Ulbricht, podle mého soudu velmi dobře. Mluvil o tezích, o určitých etapách československé cesty socialistického rozvoje a o otázkách, na jejichž podkladě názorně objasnil, co vedla k nynější situaci. Vyslovil v této souvislostí velmi zajímavé paralely, když konfrontoval positivní zkušenosti NDR s československou praxí. Především mluvil o ideologických chybách, k nimž došlo v procesu práce; kroky k vítězství socialismu nebyly důsledné; byl likvidován majetek mnoha malých živnostníka, ale NDR má v tomto ohledu naprosto jiné zkušenosti ve městech i na venkově. Soudruh Ulbricht uváděl reálné věci, reálné problémy, které v procesu vývoje bylo už možno označovat Jako chyby. Je třeba Je napravit, řekl. Pak bude věc socialismu v Československu mimo nebezpečí. Jako ostatní rovněž připomenul, že různé výroky, které zní z rozhlasu a tel&vize, úspěchu věci nepřispívají.

Bulharské vystoupení bylo téměř takové jako naše. Klidnější tónem, politické duchem, dobré vystoupení. Bulhaři říkali, Že věří československým soudruhům, ale vyskytují se znepokojující tendence.

Po vyslechnutí pěti bratrských stran a promyšlení jejich projevů bylo možno konstatovat, že názory se rozdělily na dvě skupiny: podle mínění jedněch kontrarevoluce v Praze je, podle mínění druhých kontrarevoluce není, vyskytují se pouze různé projevy, já jsem soudil, že situace neobyčejně připomíná prolog maďarské kontrarevoluce a vyjádřil jsem naději, že pokračování nebude takové, nýbrž opačné.

Pokračování