PUBLICITA VYDÁ ZA TISÍC BOMB (9)

ZLOČINY PUBLICITY V MODERNÍ VÁLCE

cernakniha

STAČILO BY ODSTRANIT KAPITALISMUS ?

„Kapitalismus nese v sobě válku
jako mrak přináší bouři“
Jean Jaurés

Nejprve aforismus: „Nuže tedy. Války, ty byly vždy a vždy budou.“ A pak rozhodné tvrzení: „Jen se podívejte, co se stalo v socialistických zemích.“

To je pravda, války jsou vždycky, války mezi kmeny nebo etnickými skupinami, mezi knížectvími, státy, kde mocní vnucovali silou svou nadvládu nad populacemi, aby dobyli jejich zemi, zmocnili se jejich bohatství a zotročili jejich muže a ženy. Válka je vždy jen jedním z nástrojů ovládání slabých mocnými.

S kapitalismem válka nabývá jiné rozměry, jiný smysl. Přestává být lokalizována, aby se stala světovou, planetární …a zítra? Kosmickou? Nabývá trvalého charakteru. Začíná to ekonomickou, ideologickou válkou doprovázenou opatřeními blokády a též jako jiné dřívější začínající konflikty o „nízké intenzitě“ až po vážné místní konflikty s možností jejich rozšíření do celého světa. Po svém „skončení“ trvá válka dál, jak jsme viděli a jak vidíme v případě války v Zálivu, kde vítězné Spojené státy vnucují iráckému obyvatelstvu blokádu, která je vražednější než samotná válka. Válka postihuje trvale svět, čehož důkazem je, že jako teplota v případě nemoci i válka se nyní měří stupni – horká a studená válka, nová studená válka mezi zeměmi Severu a zeměmi Jihu, která nastoupila místo dřívější studené války mezi Východem a Západem.

Nakonec válka (podobné jako lokalizované války) neušetří nikoho. Oběti se čítají na miliony, vojáci, civilní obyvatelstvo včetně dětí (viz zprávu UNICEF). Použiti stále důmyslnějších zbraní hromadného ničení se nezaměřuje jen na vojenské síly, rovněž tak blokáda, stará metoda obléhání, kterou uplatnily již Spojené státy v minulém století vůči Kubě, když chtěly nahradit španělské panství panstvím svým. Denní rozkaz zaslaný v roce 1898 státním sekretářem války Bekenbridgem generálu Milesovi, veliteli amerického expedičního sboru na Kubě si zaslouží být znovu ocitován, neboť odhaluje metody používané pro uplatnění nadvlády nad národy: „Musíme vyčistit zemi a to i kdybychom se museli uchýlit k prostředkům, jež použila Božská Prozřetelnost v Sodomě a Gomoře. Musíme zničit všechno, co se nachází v dostřelu našich děl. Musíme zavést blokádu, aby hlad a mor snížily počet civilních občanu a decimovaly jejich armádu.

Je třeba jít ještě dál. Válka odpovídá potřebám kapitalismu. Kvetoucí obchod se zbraněmi plodí nezměrné zisky, zisky bezprávné, zločinné, které Fidel Castro na adresu závodů ve zbrojení kritizoval ve svém projevu na sedmém vrcholném zasedání nezúčastněných zemí: „Tato genocida z opomenutí, kterou lidstvo páchá každodenně tím, že odsuzuje na smrt tisíce lidských bytostí pouhým faktem, že poskytuje tolik prostředků na vývoj prostředků na jejich zabíjeni jiným způsobem.“

Pro řadu stoupenců kapitalismu je lepší válka než nezaměstnanost“, ta představuje ideální prostředek na odstraňování nezaměstnanosti. Obětuje zbytečné pracovníky i znovunabytý mír, tvoří zdroj nových zisků při rekonstrukci.

Ale válka je a může být také především svou povahou vlastní kapitalismu schopna být téměř nevyhnutelným nástrojem při řešení konfliktních konkurenčních vztahů při kontrole trhů, kde neustálé snižování kupní síly, které vyvolává zákon zisku, zmenšuje rozsah odbytišť, jež jsou k dispozici.

A to je vlastně to. co je skryto ve významu Jaurésovy formule. I když její autor, který byl první obětí války 1914-1918 nemohl poznat její ohavná jatka, aniž by si mohl představit slepé bombardování civilního obyvatelstva, vypálená města a vesnice (jako Oradour, Lidice), deportace a vyhlazovací tábory a použití jaderné zbraně na obyvatelstvo dvou měst Japonska připraveného již ke kapitulaci. Ale jde bezpochyby spíš o zevšeobecnění Jaurésova rčení než o vyvození toho, co neřekl, že by stačilo odstranit kapitalismus, aby se skončilo se vztahy vykořisťování a ovládání a aby se zajistilo pro jedince i národy štěstí, svoboda a mír. Lze jen říci, že válka je vlastní kapitalismu, což ovšem neznamená, že je jeho monopolem. Tím se chce jednoduše říci, že za kapitalismu nelze válku vykořenit, lze ji ale vymýtit, jakmile bude vypuzen kapitalismus.

V těchto dobách zoufalství, aby se dosáhlo u jedinců i národů toho, aby rezignovali na nepomíjejícnost kapitalismu, prezentuje se jim jako neuskutečnitelná utopie vybudování světa osvobozeného od vykořisťovatelských vztahů mezi lidmi a od nadvlády nad národy a nic není snadnějšího než udělat čáru nad socialismem vzhledem k neúspěchu jednoho pokusu a vzhledem k jeho sklouznuti, omylům, z nichž některé byly tragické.

Často opakovaná formule „Socialismus, to je Mír“ vyplynula zajisté nejprve z příliš zjednodušené úvahy. Jelikož kapitalismus plodí válku, zrušení kapitalismu odstraňuje válku tím, že odstraňuje její příčinu. V podstatě by bylo logičtější uvážit, že snahou socialismu bylo skoncovat s vykořisťovatelskými a panovačnými vztahy nad jinými národy i nad vlastním národem jako s jevem, který je socialismu cizí.

Ve skutečnosti ideály všech škol, které vyplynuly ze socialismu, byly prostoupeny snahou po lidském bratrství, což nutně dospělo k pacifistickému důsledku a tato spojitost musela inspirovat jeden z prvních aktů Socialistické revoluce u moci, když Lenin podepsal onen slavný „Dekret o Míru“ a jeho výzvu k odporu národů proti tajné diplomacii. Následně bezpochyby toto slavnostní prohlášení se často ztrácelo z dohledu, aleje stále třeba brát v potaz dané příčiny, protože je nepřijatelné odsoudit každou snahu pod záminkou, že zklamala.

Proto ještě nemůže být kapitalismus zproštěn viny. Je třeba nejdřív zdůraznit zvrácenou úlohu, kterou hrál ve válečné situaci, jíž byl Sovětský svaz trvale vystaven. Intervence bývalých protivníků z války 1914-1918, kteří se spojili proti mladému sovětskému státu povazovanému za nebezpečný příklad (byla zde i revoluce Spartakovců a nepokoje ve francouzské armádě); pak podpora Hitlerovi a fašistickým režimům považovaným jako hráz proti komunismu; pak po porážce fašistických režimů díky z velké části obětem SSSR, studená válka s podvratnými piklemi proti SSSR a jeho spojencům, hrozba použití atomové zbraně, kdy Spojené státy měly monopol až do září 1949; nakonec šílené zatažení do závodů ve zbrojení.

Je nyní nemožno nezmínit se v tomto kontextu o všem tom, co se v sovětské politice vzdálilo od ducha „dekretu o míru“, když se mírové hnutí národů nahrazovalo volbou vojenských řešení a jednáním mezi mocnostmi, aby se tím skrylo prostoupení sovětské zahraniční politiky v podstatě obranným přístupem, který zde byl špatným rádcem.
Bude zajisté obtížné pro historiky rozsoudit, zvláště když je zde nepopiratelná úloha, kterou Sovětský svaz sehrál ve prospěch světového míru. kde požíval značnou autoritu, což má vazbu a spojitost se socialistickými ideály a s obavami o jeho bezpečnost.

To nebrání tomu, aby se uznal celý kladný rozsah bilance, zvláště úloha sehraná Sovětským svazem při vypracování nových zásad mezinárodního práva uvedených v Chartě Spojených národů, která učinila z práva národů na sebeurčení, na nezasahování do jejich záležitostí a na řešení konfliktů jednáním pravidla světových vztahů. Kapitalistické mocnosti počínaje Spojenými státy přijaly tato pravidla nerady s tím, že je neustále porušují a usilují o jejich zrušení a návrat k předcházejícímu právu výlučně založenému na mocenských vztazích.

Tragedií je, že SSSR se sám nechal vtáhnout na tuto půdu, když ponechal Mír v závislosti na jednáních kancléřů a na kompromisech mezi supervelmocemi. K tomu se pojí škodlivé důsledky ideologie „pevnosti“, která podobně jako bezpečnostní ideologie vytvářela z vnitrostátního hlediska jevy nadměrného zasahování státu, což muselo vyvolávat defenzivní psychózu, v rámci jejíž odpovědnosti nelze klidně abstrahovat od úlohy, kterou mohly sehrát stav obležení a neustálé provokace kapitalismu.

Je zajímavé a paradoxní, že pronikavá změna se zřejmě nachází u Chruščova, když logika Stockholmské výzvy uvolnila místo strategii střevíce na tribuně OSN, pak horké lince a logice závodů ve zbrojení a ideologii „pevnosti“, kterou tyto vyvolaly, i různým dohodám SALT, až po osudnou léčku iluze Ševardnadzeho, že osud světa spočívá v přátelství supervelmocí.

Zbývá dodat, že historie ukázala, že může dojít k ozbrojeným střetům i mezí socialistickými zeměmi, kde vysvětlení kontextem kapitalistického obklíčení není až tak přesvědčivé. Nebylo k tomu daleko mezi SSSR a Čínou a bylo nutno kousnout do kyselého jablka a vzít bolestivě na vědomí čínskou agresi proti Vietnamu. S velkou bolestí se ukázalo, že bylo možno mít válku mezi socialistickými zeměmi. Bylo tedy třeba všechno zrevidovat a i zde se poučit a neidealizovat – i socialismus může v sobě přinášet válku. Bylo to snad popření základního protikladu?

Pouze jsme se poučili, že socialismus neodstraňuje ipso facto (tím samým faktem) válku, stejně tak jak jsme poznali, že nevymýtil rovněž ipso facto (tím samým faktem) zločinnost, korupci, kariérismus.

A tedy? Obalamutil nás Jaurés?

Protože v socialistických zemích byl Černobyl, pracovní úrazy, alkoholismus, zloději, omlouvá to kapitalismus za jemu vlastní vínu v masovém charakteru úchylek, které v sobě skrývá?

Jedním z hlavních omylů ideologů socialistických zemí a především patolízalů státu, asi bylo, že zapomněli na přechodný charakter systému, za nějž měli odpovědnost, že ztratili z dohledu klasický rozdíl mezi etapou společnosti ovládané konfliktní konkurencí v rozdělování toho, co je k dispozici, a etapou, která její zbavena.

Socialismus neskoncuje ze dne na den s nemožností uspokojit všechny potřeby lidí a je třeba z toho odvodit, že pokud zde bude konfliktní konkurence při rozdělování toho, co je k dispozici, nemůže zde nebýt též konkurence moci a tedy ovládání.

Pročpak se tedy nevrátit k zcela jednoduché představě, že válka je prostředkem ovládání.

A zde lze říci „homo hornini lupus“ (člověk člověku vlkem), ale jen zde a tedy, jestliže válka není vyloučena ipso facto (tím samým faktem) zrušením kapitalismu, ale bude vyloučena v momentě, kdy toto zrušení člověku umožní, aby se svlékl z kůže vlka a rozvinul se v člověka.

Nejzákladnější humanismus velí odmítnout ohavný aforismus o osudovosti války. Jestliže jasnozřivost velí zvažovat, že nestačí jen odstranit kapitalismus, aby byla válka odstraněna, pokud není vymýceno jeho dědictví a jeho následky, pravda rovněž velí připustit, že jen kapitalismu, samotnému kapitalismu, vzhledem k jeho povaze založené na vykořisťování, je válka niterně vlastní.

Je mu totiž vlastní, protože kapitalismus spočívá na konkurenci v přivlastňování lidských zdrojů, protože jeho povaha a smysl existence jsou v jejich konfiskaci lidstvu a tím i v jeho ovládání, podle potřeby s použitím nových forem ovládání, které dnes známe. Zobecnělý útok proti národům a proti jejich vstupu do mezinárodních záležitostí působí k tomu, aby byly přinucenyopustit svou svrchovanost ve prospěch mezinárodních a nadnárodních institucí (MMF-EU-ALENA37′) v očekávání, že konkurence rozjitřená kvůli trhům vyústí v ozbrojenou válku, která nemá nikdy příliš daleko k válce ekonomické.

Ano, je vlastní kapitalismu, protože jeho prvotní neodpustitelný nedostatek je, že v jeho samotném nitru se střetávají konkurence v ovládání a zmocňování se trhu. zmocňování se lidských prostorů a materiálu (pracovní síly) v procesu zostřovaném rostoucím snižování spotřebních schopností.

Autoři :

Monique a Roland Weylovi jsou advokáti, autoři práce Démocratie, pouvoir du peuple: se libérer de Maastricht (Demokracie, moc lidu: osvobodit se od Maastrichtu (Temps des Cerises).
ALENA – dohoda o volné směně mezi Jižní a Severní Amerikou pod dohledem Spojených států.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *