Temno nad českým královstvím
Císařská armáda se během dopoledne 8. 11. 1620 mohla v prostoru u Prahy nerušeně sešikovat k boji.
Mezitím se na české straně horečně pracovalo na zanedbaných opevňovacích pracích a Anhalt formoval sestavu českého vojska. Vytvořil dva sledy, v nichž střídavě stály oddíly jezdecké a pěší. Pěší oddíl měl asi 300 mužů, z toho 200 mušketýrů. Tvořil obdélníkovou formaci. Mušketýři stáli jednak v čelní frontě, jednak ve vysunutých uskupeních na křídlech formace. Ve třetím sledu měli být Uhři. Sestava byla velmi řídká a široká — na frontě asi 3 až 4 km, což pro dvacetitisícové vojsko bylo nad jeho síly. Nebylo ani využito terénních výhod, zvláště na pravém křídle u obory Hvězdy, kde bylo více vojska než nutno.
Obr.1 Exekuce na Staroměstském náměstí v Praze 21. 6. 1621
Císařští vytvořili užší frontu, ale mnohem členitější do hloubky, složenou ze šachovitě postavených čtverců pěchoty, mezi nimiž stály oddíly jezdectva. U těchto „tercií“ španělského typu, silných až přes dva tisíce mužů, byli vedle pikenýrů umístěni mušketýři po celém obvodu formace. Španělská tercie byla proti „nizozemské brigádě“ zastaralá. Nedovolovala využít v boji palné síly mušketýrů, kteří se stále více stávají hlavní bojovou silou (až v druhé polovině 17. století zcela vytlačují pikenýry).
Dělostřelectvo bylo umístěno za sestavou a přestřelovalo ji.
Bitva na Bílé hoře začala kolem poledne útokem pravého křídla císařských. Útok měl zjistit, jak je vlastně silné nepřátelské postavení. Proti císařským vyrazilo jezdectvo a později i Thurnova pěchota prvního sledu. Na vzdálenost 200 m však odpálila muškety – a obrátila se na útěk. Thurnovi žoldnéři, kteří platili za kvalitní a bojově zdatné, neměli o boj zájem, protože byli demoralizováni trvalým ústupem a hlavně nedostali svůj žold. Situaci se snažil zachránit Kristián Anhalt ml. S jezdectvem druhého sledu zaútočil na postupující císařské a dosáhl slibných výsledků. Tilly však vyslal početné ligistické jezdectvo, to přečíslilo Anhalta a jeho oddíly začaly prchat. Tento ústup Thurnových a Anhaltových částí strhl k útěku i Uhry, napadané polskou jízdou, a ostatní pluky české armády. Obracely se dřív, než došlo vůbec k boji, a pádily ku Praze pod ochranu hradeb. Jen moravsko-rakouské síly u obory se statečně držely, ale i ty byly přesilou poraženy. Bitva byla tak rozhodnuta dříve, než polovina císařského vojska zasáhla do boje. Za 90—120 minut byla česká armáda poražena.
Tyto necelé dvě hodiny rozhodly o budoucím osudu českých zemí na dobu tří století. „Zimní král“ Fridrich uprchl do Vratislavi, 9. listopadu 1620 kapitulovala Praha a vítězné vojsko se v plenění, drancování a vraždění uchopilo vlády. Za tři čtyři dny naloupilo dva milióny zlatých.
Obr. 2 Bitva na Bílé hoře
Ferdinand II. dovedl svého vítězství využít i v propagandě katolicismu. Vydával je za zázrak, v němž účinkovala i Panna Maria, vyobrazená se slovy „Dokaž, že jsi naše matka!“ na praporech císařských. České vojsko bylo prý před bojem zastrašeno otřesy půdy, za bitvy uvidělo prý proti sobě nastupovat jakési „boží“ vojsko, před nímž se dalo na útěk. Církev katolická triumfovala. Na oslavu vítězství zněly zvony, sloužily se slavné mše. Dobře poznala, co v oněch dvou hodinách bělohorské bitvy vyhrála! Ještě po staletí se slávou vzpomínala na „zázračné“ vítězství.
Pád Prahy byl počátkem pádu celé země, celého českého stavovského státu. Vítěz likvidoval odbojné české stavy fyzicky i hospodářsky, rozebral jejich panství a majetky daroval cizáckým dobrodruhům, kteří se do země valem sjížděli. Obnovilo se také neomezené panství církve.