Čechoslováci na Piávě
Bitva, která má v podvědomí lidí přívlastek „velká a slavná“ na Piávě roku 1918, byla skutečně velká — zúčastnilo se jí na 120 divizí v rámci celé severoitalské operace — a jako o slavné bitvě se o ní mluvilo v článcích a projevech čs. buržoazních politiků předmnichovské ČSR po celých dvacet let. Zúčastnili se jí čs. vojáci (legionáři italské divize).
Italské válčiště nebylo hlavní evropskou frontou, bylo pouze zvláštní frontou na alpských masívech, kterou lze dobře bránit a špatně dobývat. V jejich třech úsecích — tridentském, sočském a korutanském — probíhalo v letech 1915—1918 patnáct ofenzív, z toho tři rakouské.
V roce 1918 se jich zúčastnili i Čechoslováci. Byli to bývalí rakouští zajatci, kteří od prvého dne zajetí byli rozhodnuti bojovat proti Rakousku-Uhersku v samostatné vojenské jednotce s cílem získat státní samostatnost.
Po svízelných jednáních Čs. národní rady se to konečně podařilo v dubnu 1918. Tehdy vznikla ve Folignu první čs. vojenská jednotka v Itálii v síle 10 000 mužů, organizovaná do pěti pluků střeleckých a jednoho výzvědného. V jejím čele stál italský generál A. Graziani. Čs. divize bojovala v roce 1918 na různých úsecích, většinou s velkým úspěchem — zvláště rozvědčíci — a její boj i celá práce, která se před ustavením jednotky konala v zajateckých táborech, patří k událostem čs. národně osvobozeneckého boje, který by neměl být zapomenut.
Prvním bojem našich vojáků je právě Piava v červnu 1918.
Rakouské velení se touto svou poslední ofenzívou pokusilo změnit nepříznivou situaci na frontě. Chtělo přejít Piavu na italském pravém křídle a provést obchvat. Rakouský štáb připravil ofenzívu třemi směry — údolím Brenty na Vicenzu, přes Piavu k Padově a přes lombardskou rovinu na Miláno. 58 rakouských divizí se 7500 děly a 500 letadly se chystalo provést tuto operaci.
Italské vojsko disponovalo 60 divizemi (z toho 3 francouzské, 2 anglické, 1. čs.), 10 000 děly a 666 letadly. Bitvy se zúčastnil i 1. prapor 33. čs. pluku v síle 867 mužů se šesti kulomety. Ženisté, minomety, plamenomety — běžné v italské výzbroji — praporu chybí, výzbroj i výstroj je neúplná.
15. 6. 1918 je prapor pověřen průzkumnou a hlídkovou činností a v noci je překvapen rakouským útokem; ztratil 25 mužů.
Během dne se prapor soustřeďuje a bojuje u S. Doná, příštího dne v rámci 61. italské divize u Fossa d. Mille Pertiche. 17. 6. 1918 se v sestavě brigády Bisagno zúčastňuje útoku kolmo k Piavě, přes níž se na některých místech podařilo nepříteli přejít. Čs. prapor je v první linii a s útočnými italskými oddíly — ardity — postupuje před brigádou Bisagno v prostoru C. Malipiero. Místo aby byl podle rozkazu proveden prudký výpad, dává italský velitel praporu rozkaz k postupu na široké frontě. Ve čtyřech rotách postupoval čs. prapor proti celé rakouské divizi a omylem dostal směr postupu na obec Capo ďArgine jako 12. prapor arditů, postupující vlevo.
V 17,30 začal útok přes planinu podél kanálu Fosselo. Při postupu rozvinuté sestavy se však 3. rota zpozdila a 4. kulometná rota ztratila. Při útoku vlastně působila jen 2. rota jsoucí v čele sestavy. Bojovala statečně a dobyla první pásmo střeleckých okopů, 2 km před hlavním obranným postavením. Zde se útok zastavil, protože kulometná hnízda prudce postřelovala z boku prostor. Do okopů dobytých 2. rotou dorazila i 1. rota — a obě roty se pomíchaly.
V 18,45 byl proveden nový útok a obě roty došly na čáru 1. postupného cíle u C. Venturato. V boji padl zakladatel čs. dobrovolnického hnutí střelec J. Čapek, generálem Štefánikem diskriminovaný a nespravedlivě zařazený jako pouhý vojín do první linie. Útok praporu nemohl pokračovat — italští ardité se stáhli, 3. a 4. rota 1. praporu se kdesi ztratily, 1. a 2. rota byly oslabeny bojem. O brigádě Bisagno, jíž 1. prapor tvořil předvoj, nebylo nic známo, ač uplynuly již hodiny od počátku útoku. Rakušané v čtyřnásobné přesile provedli protiútok a obě roty musely ustoupit na původní východiště. Udržely se jen dvě čs. čety a zadržely útočníka do příchodu italských posil. Ti vojáci, kteří se zúčastnili bojů na Piavě 17. 6., bojovali statečně. Svědčí o tom 8 ukořistěných kulometů a 200 zajatců. Za boj zaplatilo 8 mužů životy, 60 bylo raněno a zajato.
Boj našeho 1. praporu, v podstatě ne příliš italskou vinou úspěšný, italská místa vysoce hodnotila. Čechoslováci byli označováni jako příklad italskému vojsku, za „snad nejlepší vojáky světa“, vyměňují se dopisy mezi Čs. národní radou a italskou vládou a 28 vojáků je vyznamenáno králem.
Bylo by chybné chápat boj Čechoslováků na Piavě jako malicherný. Ukazuje spíše, jak propastnýbyl rozdíl mezi vedením první a druhé světové války, i to, že je třeba onu legendu o účasti Čechoslováků v bitvě na Piavě vidět střízlivě. Ti, kterým vůbec italské velení dalo možnost bojovat, si počínali hrdinsky. Dobře věděli, co je v rakouském zajetí čeká — šibenice. 14 zajatých Čechoslováků tuto daň skutečně zaplatilo. Naši vojáci nebyli dobře vyzbrojeni a vycvičeni, měli špatné velitele, bojovali proti přesile. Přesto udělali vše, co udělat museli a mohli. Byli malou součástí té obrovské mašinérie nejen italského bojiště, ale celé té špinavé první světové války.
Archiv NoS