Chci být připraven

logoVstoupil jsem do KSČ v roce 1981 nikoli proto, abych se domohl nějakých prebend.

Byl jsem prostý dělník a od malička jsem byl v dělnické rodině vychován. Pouze můj děda byl od roku 1945 členem KSČ, jinak z rodiny nikdo. Sledoval jsem od malička dění ve světě a poslouchal debaty o bojích lidí o spravedlivější svět. S těmito snahami jsem se ztotožnil a tak můj vstup do KSČ nebyl nijak jinak motivován.

V KSČ jsem byl jak prostým členem, ale v SSM jsem zastával různé funkce. Brzy jsem proto poznal fungování těchto struktur a to víc jak dokonale.

Studoval jsem jak historii světa, tak i historii komunistického hnutí. Přečetl jsem celého Marxe, Engelse a Lenina, i další knihy o Stalinovi, Mao ce Tungovi, četl jsem protokoly ze soudních procesů s komunisty v 50. letech, a řadu dalších.

Viděl jsem proto, co se ve straně i společnosti děje. Viděl jsem rozpor mezi proklamacemi a reálným životem. V rozhovoru s přítelem, který smýšlel stejně, se opakovala stále stejná věta o zhoubných procesech, které jsme v KSČ a v životě nacházeli : „To a to se jednou tak strašlivě vymstí…“

Poznal jsem v řadách KSČ a SSM řadu prospěchářů, partajníků (s tím nejhorším obsahem tohoto slova), dojičů socialismu, svazáků, kteří jen čekali na kariéru v KSČ, a mnohých jiných.

Viděl a zúčastnil jsem se jednání stranických a svazáckých konferencí, jejichž usnesení byla napsána daleko předtím, než jednání vůbec začalo. Poznal jsem i neschopnost těch, kteří jednání řídili a nebyli schopni do něj zapracovat jediný podnět z diskuse.

Viděl jsem však i apatii a ustrašenost prostých komunistů, mechanicky hlasujících pro cokoli, a to i při přijímání takových členů, o kterých všichni věděli, že rudá knížka je jen jejich vstupenka k výhodám.

Něco takového jsem nemohl pochopit a rozhodl jsem se, že já takový nebudu. Když jsem se stal právoplatným členem, snažil jsem se ovlivňovat chod kolem sebe a dělal jsem do té chvíle nevídanou věc – hlasoval jsem i proti. Několikrát se stalo, že jsem argumenty zvrátil několik hlasování při přijetí nových členů – evidentních prospěchářů.

Znal jsem lépe než kdokoli jiný stranické dokumenty, stanovy a historii strany, takže mě nějak ovlivňovat či šikanovat nemělo smysl a brzy toho každý nechal. A tak se spíše zastrašovali ostatní a nebo se schůze svolaly narychlo tak, abych se jich nemohl zúčastnit.  
 
Mnohokrát jsem debatoval se starými, poctivými členy KSČ a snažil se najít příčiny takového stavu. A poznal jsem, že pro ty, kteří zažili první republiku, nezaměstnanost, okupaci, bylo všechno, co je od tohoto života osvobodilo, dobré. Neustálé boje a tlak proti socialismu vypěstoval v těchto lidech, mnohdy veskrze poctivých a obětavých, nechuť k jakékoli změně nebo kritice vlastní strany, i když věděli o mnoha nedostatcích. Stačilo říci, že by to mohlo vést k oslabení strany, a k likvidaci socialismu – a bylo po kritice.

Když začala přestavba v SSSR, byla to naděje, že se situace změní. Otevřely se mnohé otázky historie a já věřil, že přestavba povede k oživení všech poměrů. Že se konečně zbavíme bezduchých partajníků a strana se očistí. Bohužel, velmi brzy jsem pochopil, že tomu tak nebude. Nikdo netušil, že Gorbačov, Jelcin, Jakovlev a další strůjci přestavby jsou zrádci. Rozdělení společnosti na „staré“ a „nové“, „byrokraty“ a „novátory“ způsobilo však totální rozvrat a v konečném důsledku rozpad SSSR a celého socialistického společenství.

Od té doby přemýšlím, kde se stala chyba. Bylo možné obrodit socialismus a vymýtit z něj byrokratismus, bezduché aparátníky, a vůbec celý zkostnatělý systém aniž by to ohrozilo socialismus a zabránilo návratu ke kapitalismu?

Nyní už jsme v situaci, kdy se kyvadlo dějin vykývlo prudce doprava. Ale vím, že to není konečný stav. Přijdou nové boje za spravedlivější svět. Jaký bude? Nedá se vstoupit dvakrát do stejné řeky, to je jisté. Jak se ale vyvarovat starých chyb?

Jsme nyní v situaci těch, kteří za první republiky snili o socialismu. Ano, snili a neměli ani tušení, co je čeká. Schůzovali, řečnili na schůzích, vylepovali letáky, nebo se nechali mlátit policejním pendreky na demonstracích. Dějiny však trhly oponou a byl zde Únor 1948 a do popředí se vedrali prospěcháři a tlučhubové. A naši staří bojovníci mnohdy skončili ve vězení.

Co z toho vyplývá pro nás, kteří si přejeme lepší svět? Nepotká nás stejný osud? Nezastíní nás, kteří nyní usilujeme o socialismus, zůstali jsme věrni svým ideálům, jednou nové rychlokvašky, šikanující nás za to, že dost hlasitě nevelebíme nějakého nového Gottwalda nebo Stalina? Nebo si dovolujeme mít jiný názor než ostatní?

Podstata dnešních sporů ve straně je, zda socialismus, který jsme prožívali, měl v sobě systémovou chybu nebo nikoli – byl zrazen, rozvrácen, klidně by mohl fungovat dále. Zvláště starší členové, kteří za socialismu prožili podstatnou část svého života, si myšlenku „systémové chyby“ nechtějí připustit. Ale je to tak. Přesně se naplnila Leninova slova, že nás nikdo neporazí, že se můžeme porazit jen my sami. A tak se také stalo. Systém umožnil to všechno, odcizil lidi od socialismu a koneckonců i dovedl do řízení zrádce. 

Proto jsou mi blízké články J. Hellera a  M. Ransdorfa. Neříkám, že jsou bez chyby. Ale sleduji reakce starších členů, kteří v nich vidí div ne zrádce. Vždyť mluví „jinak“, mají svůj rozum, dovolují si volat po změnách, a ten „protosocialismus“ je prý urážka. Všechno co přináší změny, prý zavání sociáldemokratismem. Nic takového nechci, ale změny jsou nutné.  

Mnoho se hovoří o omluvě, kterou se má KSČM omluvit za 50. léta. A KSČM stále připomíná, že taková omluva už byla vyslovena dávno, a je to pravda. Ale to z našeho pohledu není to hlavní. To hlavní je zajistit, aby se něco takového neopakovalo. Abychom se poučili z chyb a už dnes diskutovali nad mechanismy, které stranu ochrání a zajistí lepší fungování společnosti, která přijde.

Ano, pro nepřátele socialismu by bylo krásné, kdyby se strana změnila v beztvarou hmotu a přiblížila se k sociální demokracii. Znamenalo ty to vzdát se snahy o lepší svět, zabetonovat současný stav, a každého, kdo by si přál něco jiného, by se označil za teroristu, komunistu, či cokoliv, co by jej předurčilo k likvidaci. Historie nás však učí, že i toto zde bylo mnohokrát. A také to, že podobné snahy vždycky ztroskotaly.

Snahy o lepší svět tady byly, jsou a budou. A já chci být připraven.

Z dopisu P. D.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *