Užiteční kasaři

V neutrálním Švýcarsku, za první světové války uznávané aréně mezinárodní špionáže, staly se stovky podivuhodných a tajemných případů.

Na jednom zvlášť povedeném se nepřímo podíleli také dva italští kasaři – profesionálové, ačkoli si právě v téže době odpykávali svůj zostřený trest – „carcere duro“…

To bylo tak. Na Usteri-Strasse v Curychu měl obchod s hedvábím jistý Mr. Philpot, zvaný též „velký Billy“, žoviální pán v nejlepších letech. Den co den chodil ráno do kanceláře, ale o hedvábí a jeho odbyt se moc nestaral, na to měl pár švýcarských zaměstnanců. Ve městě i široko daleko se vědělo, že „velký Billy“ je ve skutečnosti vedoucím agentem „Intelligence Service“. Jako takový měl nejlepší pověst. Chodilo k němu denně mnoho lidi, zájemců o jeho artikl, a každý našel otevřené dveře, případně i dlaň. Ovšem za přísných podmínek, o nichž Mr. Philpot s nikým nesmlouval. Byl totiž toho názoru, že se v tom „nečestném povolání má pracovat čestně…“

Nedaleko obchodní firmy Mr. Philpota byla na Usteri-Strasse malá tiskárna a redakce, která zase sloužila francouzskému „Deuxiéme Bureau“, přesněji řečeno jeho odděleni pro zahraniční propagandu. Tuto tajnou tiskárnu zařídili někdy na jaře 1917. Vyráběli tam německy psané tiskoviny, které se pak buď ilegálně dovážely do Německa, nebo z letadel rozhazovaly nad frontou i za ní.

Na jaře 1917 vzklíčil v hlavách francouzských odborníků pro „stříbrné střely“, jak se jim říkalo, také nápad – vydávat ve Švýcarsku „německé noviny“, jež by byly věrnou kopií některých běžných novin, ale s podvrženým, apokryfním textem. Volba padla na oblíbený a rozšířený list „Frankfurter Zeitung“.

Šikovní novináři a překladatelé vyrobili zakrátko první číslo k nerozeznání napodobené „Frankfurter Zeitung“, jež se v tisícovkách rozlétlo po celém Německu. (Do konce války jich bylo celkem dvaadvacet.)

Jeden z typických apokryfních článků tohoto listu například zněl:

„Jste klamáni! Jste klamáni! Poslední pohromy na zapadní frontě nás naplňují obavami, aby to nedopadlo stejně i s dalšími zimními kampaněmi. Slibovalo se nám, že válka bude zábavnou procházkou, že ji za několik týdnů vyhrajeme. Ale vaše trýzně, stateční němečtí vojáci, se neustále zvyšují. Vaše ženy a děti umírají v zápolí hlady, zatímco vy jste pro své důstojníky potravou pro děla. Je čas složit zbraně! Kamarádi! Odmítněte nastoupit do zákopů! Pomozte nám přinutit vládu, aby podepsala čestný mír, dokud je to ještě možné. Pospěšme si, zítra již může být pozdě…“

Německý „Nachrichtendienst“, vedený plukovníkem W. Nicolasem, pověřený bojem proti nepřátelské propagandě, spatřoval v podvrženém „Frankfurter Zeitung“ vážného protivníka, nad kterým se nedalo jen tak mávnout rukou. Vojenské nezdary na frontách a rostoucí nespokojenost uvnitř země nechávaly nikoho na pochybách, že se pomalu, ale jistě blíží hodina dvanáctá.

Němečtí agenti ve Švýcarsku brzy redakci a tiskárnu v Usteri-Strasse objevili. A zanedlouho tam docházelo k sabotážím. Jednou vybuchlo olovo v tyglíku sázecího stroje, podruhé obsahovala tisková barva žíravou kyselinu…Když byli dva lidé zraněni, začali se švýcarští zaměstnanci ohlížet po jiné práci. Nákladný a dobře rozběhnutý podnik byl ohrožen.

Co dělat? – Francouzští specialisté požádali o pomoc své spojence. Šlo koneckonců o společnou věc. A tak se jednoho dne setkalo u pohostinného Mr. Philpota několik nápadně zachmuřených pánů s mnoha starostmi na čele. Měli si o čem povídat.

Tak třeba italský baron Aloisi a jeho pomocník inženýr Pini trpce vzdychali nad neustávající sérii tajemných sabotáží a diverzí v italských válečných přístavech, které vyvrcholily nevysvětlitelným potopením pýchy italského námořnictva, pancéřového křižníku „Leonardo da Vinci“, ještě než prvně vyplul z rejdy v Tarentu. Oba pánové ujišťovali své kolegy, že všechny dosud zjištěné stopy oněch diverzí vedou právě sem, do Curychu, a to do kanceláře rakouského generálního konzula Meyera.

„To je zajímavé,“ utrousil Mr. Danecke, odborník na psychologickou válku, prý redaktor „Daily Chronicke“. „Protože stopy k sabotážím v tiskárně našich francouzských kolegů vedou taky k panu Meyerovi, že?“

„Ano, přesně tak,“ přikyvoval francouzský plukovník Parchet. „Zřejmě je to i spojovací článek k Nicolovi. Měli bychom je skřípnout.“

„Moje reč, plukovníku,“ přidal se „velký Billy“, předsedající této zvláštní poradě, a s vážnou tváří dodal: „Také vláda Jeho Veličenstva je činností zdejší rakousko-uherské centrály zneklidněna. Musíme vzít panu Meyerovi dech, aby na to dlouho pamatoval. Vyřadit ho – out game!“

Všichni živě souhlasili. Vyřadit, to je ono! Ale jak na to?

Mr. Philpot se pousmál a přednesl pánům svůj plán.

„Co byste říkali tomu, kdybychom navštívili kancelář pana konzula a podívali se mu do trezoru? To by nás přece všechny zajímalo, no ne?“

Philpotova řečnická otázka udělala příslušný dojem.

Ne, pánové nebyli překvapeni tím, že by se měli dopustit — samozřejmě ve vší počestnosti – vloupání, bože, na takové maličkosti přece nesejde. Spíše je zarážely technické obtíže návrhu. Ten Meyer přece není včerejší, jinak by neseděl na tak důležitém místě, a trezor asi také nemá z lepenky…

O slovo se přihlásil inženýr Pini, mlčenlivý a přemýšlivý člověk nenápadného zevnějšku. Vědělo se, že právě jemu osobně italská vláda uložila, aby přišel na kloub tajemnému potopení lodi „Leonardo da Vinci“.

„Myslím pánové, že bychom tu káču mohli rozlousknout. Možná, že si vzpomínáte, že nedávno jsme ve Florencii dopadli dva kasaře, kteří tam chtěli udělat velkou banku. Hodně se o tom psalo. Ti dva si totiž vymysleli elektrickou řezačku, dalo by se říci – jakési nůžky. Vyvíjejí takovou teplotu, že se dá ocel krájet jako papír. Ale co hlavně, ta řezačka se napájí přímo ze sítě ze zástrčky ve zdi. Epochální, což? Slízli za to u soudu pořádný náklad, ale jejich mašinka nám dobře poslouží. Kdyby bylo nejhůř, přivezl bych je sem osobně…“

„Počítejte se mnou, Mr. Pini,“ ozval se anglický inženýr Willphal, „vyznám se trochu v elektřině. Zkusíme to spolu.“

Tak došlo na oné neobvyklé poradě k neobvyklému rozhodnutí, že se pracovníci dohodových zpravodajských ústředen ve Švýcarsku pokusí vyloupit rakousko-uherský generální konzulát v Curychu.

Stalo se tak v červnu 1917. V předvečer určeného dne dostal generální konzul Meyer nevinně vyhlížející pozvánku od kapitána Kleina z velvyslanectví v Bernu, aby s ním druhý den poobědval. Zajistil prý už předběžně v hotelu „Baur-au-Loc“ na dvanáctou hodinu salónek pro dva.

V téže době četl kapitán Klein, pomocník vojenského přidělence ve své kanceláři v Bernu písemný vzkaz od konzula Meyera z Curychu, aby na něj zítra v poledne v nutné záležitosti počkal na ambasádě.

Oba dopisy vypadaly zcela věrohodně, podpisy byly jako pravé, v hotelu potvrdili předběžnou objednávku…

Druhého dne vyjel krátce před dvanáctou hodinou z konzulátu na Fraumünsterstrasse v Curychu pečlivě ustrojený muž a toče si elegantní hůlkou vykročil k hotelu „Bour-au-loc“.

»Pan generální konzul Meyer?“ ukláněl se vrchní číšník. „Prosím, račte tudy. Oběd je připraven, jak si pan kapitán přál…“
Klein ještě nepřijel. Meyer si mrzutě zapálil doutník, a sedl si. Za chvilku se vrchní číšník objevil znovu.

„Račte prominout, pane generální konzule, právě telefonoval pan kapitán, velice se omlouvá, má nějakou poruchu na autě, nic vážného, máte ho laskavě omluvit za zpoždění, ale moc vás prosí, abyste na něho počkal… Budete si přát něco k jídlu nebo snad jen aperitiv, pane generální…?“ „Koňak!“ vyštěkl otrávený Meyer.

V budově rakousko-uherského generálního konzulátu na Fraumünsterstrasse se mezitím děly podivné věci. Krátce po odchodu pana Meyera se dostavili dva solidní návštěvníci, kteří si přáli mluvit s panem generálním. Oba přítomní úředníci projevili lítost, ale šéf zrovna odešel.

„Co se dá dělat, smůla. Jestli dovolíte, počkáme na něho.“ Pánově nabídli úředníkům cigaretu a posadili se.

Za několik minut oba konzulární úředníci blaženě usnuli. Pro jistotu dostali ještě nadýchat chloroformu, pak dali návštěvnici z okna smluvené znamení a do budovy vešli dva další muži s velkými aktovkami, kteří vypadali jako inženýři.

Vzduch byl čistý. Také vrátný, který dostal od jednoho žoviálního pána lahvičku originální skotské whisky, spal spánkem spravedlivých.

V pracovně generálního konzula Meyera se dali nezvyklí návštěvníci ruče do díla. Elektrické nůžky dvou italských kasařů, kteří někde v base přemýšleli o zlých následcích hamižnosti, sloužily tentokrát jejich kolegům – amatérům. Ti měli pro svůj čin nejvyšší statní posvěcení.

Trezor povolil. Nedočkavým pohledům čtyř mužů se nabízelo vytoužené bohatství. Doslova, neboť vedle tajných dokumentů byla v pokladně i brašna s desetitisíci franků, liber a lir, nečekaná odměna za námahu…

Čím dál otrávenější Meyer dopíjel v salónku hotelu „Baur-au-Lac“ čtvrtý francouzský koňak, kouřil třetí doutník, ale kapitán Klein nikde. Vzteky už se ani necítil. Byly skoro dvě hodiny.

Konečně to nevydržel a rozběhl se k telefonu.

„Dejte mi bleskově Bern…“

Když se na druhém konci ozval osobně kapitán Klein, vypadlo Meyerovi málem sluchátko z ruky.

Oba, Meyer i Klein, rázem pochopili, že asi nejde jen o nejapný kanadský žertík. Na to byli příliš dlouho u fochu.

Zatímco kapitán Klein běžel informovat velvyslance a nastartoval auto, vylítl konzul Meyer jako střela bez zaplacení z hotelu a pelášil ke své úřadovně.

Dva konzulární úřednici se v hale zrovna probírali z mrákot. Meyera zašimral v nose povědomý pach chloroformu. Ani se nezastavil, mávl rukou a po dvou schodech se hnal do prvního patra.

Krok za dveřmi své kanceláře se zastavil a ztuhl.

„To je můj konec…“ zasténal a chytil se za hlavu. S vytřeštěnýma očima vrávoral k pancéřové pokladně, v jejímž boku civěla pořádná díra. Jako by nevěřil svým očím, přejížděl rukou po drsných, ostrých hranách ocelových plátů. Ani necítil, jak si do krvava rozedírá dlaň. Pak se pomalu svezl do křesla za stolem.

„Dostali mě!“ hučelo mu v hlavě. „Ta ostuda! A co Vídeň?“

Jakoby váhavě vytáhl Meyer z kapsy malý revolver o zvolna jej zvedal k pravému spánku…

Dva úřednici, kterým se ještě nepodařilo zaplašit barevné kruhy před očima a protivnou chuť z úst, zaslechli v hale dutý, tlumený výstřel.

Mr. Philpot, baron Aloisi a plukovník Parchet se usmívali. Kořist z trezoru generálního konzula Meyera byla náramná, na všechny spojence se dostalo.

V Itálii bylo na jediný zátah zatčeno osmnáct nebezpečných, do té doby neodhalených agentů, několik dalších potkal stejný osud ve Francii a v Anglii.

Největší radost měl inženýr Pini. Nejen proto, že se tak osvědčily elektrické nůžky dvou florentských kasařů, ale i z toho důvodu, že se konečně vysvětlilo tajemné potopení válečné lodi „Leonardo da Vinci“.

V předvečer slavného dne, kdy měl nejmodernějši italský pancéřový křižník poprvé vyplout z tarentské rejdy, konala se v přístavu slavnostní recepce za hojné mezinárodní účasti spojeneckých důstojníků. Ani na posádku lodi se nezapomnělo, lodní kuchyně se měla zvlášť vyznamenat. Jako obvykle se vrchní kuchař s pomocníky vydal ráno na trh nakoupit čerstvou zeleninu. Rakouští agenti již kuchaře při této cestě vícekrát pozorovali a věděli, že si nejraději vybírá levnější zeleninu, aby nějakou tu liru ušetřil do vlastní kapsy. Na tom postavili svůj plán. Podplatili několik zelinářů, kteří šli snadno získaný peníz zapít do vinárny, a místo nich se za pulty objevili zbrusu noví prodavači.

Když došel vrchní kuchař s pomocníky na tržiště a obešel stánky, zjistil, že asi u dvou nebo tří je toho dne zelenina mimořádně levná. Neváhal a dal naplnit všech osm košů, které měl s sebou.

Náklad zeleniny putoval obvyklou cestou a bez kontroly přímo do nitra lodi, shodou okolností do skladiště, jež leželo zrovna nad strojovnou. Koho by bylo napadlo, že pod zeleninou tiká v jednom koši přesný švýcarský hodinový strojek u časované nálože?

Očití svědkové později vyprávěli, že se nad lodí „Leonardo da Vinci“ zničehonic objevil narůžovělý záblesk, po něm hustý oblak šedočerného dýmu, zároveň se rozlehlo dunivé zahřmění, celá loď jakoby poskočila, zlomila se v půli – a než se rozptýlil kouř, zmizela pod hladinou…

Rozruch, vyvolaný »nevysvětlitelným“ vyloupením rakousko-uherského konzulátu v Curychu, zvolna utichl.

V expedici apokryfní »Frankfurter Zeitung“ na Usteri-Strasse měli zase plno práce. Nerušené, bez sabotáží. Blížila se závěrečná etapa první světové války.

Archiv NoS