Zimmermannův telegram

První zprávu, kterou 16. 1. 1917 ranní směna odposlouchávací služby britské admirality v Londýně zachytila, tvořil dlouhý šifrovaný radiogram z Berlína do Washingtonu. Dozorčí důstojník se na nepřehledné řady čísel ani kale nepodíval a poslal papír obvyklou cestou do „vnitřní kanceláře“ k dešifrování.

Ranní službu měli toho dne dva civilní odborníci Intelligence Service – reverend William Montgomery, šestačtyřicetiletý šedovlasý pán, který vypadal jako roztržitý profesor, a jedenatřicetiletý Nigel de Grey, původním povoláním novinář. Když dostali od dozorčího onu berlínskou depeši, ve snu je nenapadlo, že drží v rukou klíč k závěrečné etapě 1. světové války, jež se tehdy vlekla již třetí zimu bez vyhlídek na té či oné straně.

Byla to těžká, krutá válečná zima. Britové ztratili na Sommě za jediný den 60 000 vojáků, o francouzských ztrátách ani nemluvě. A ofenzíva vyzněla naprázdno, neboť tzv. Hindenburgova linie zůstala nedotčena. Lidé hynuli v zákopech jako mouchy a krev tekla jako voda. Kdy a jak to skončí? Francouzi byli téměř na pokraji vyčerpání, Rusko se otřásalo v základech. Ani Německo na tom nebylo o nic lépe. Lidé živořili a padali podvýživou, na příděl se dostávaly téměř už jen zmrzlé brambory, do armády byli mobilizováni i patnáctiletí chlapci.

Jedinou zemí, která zůstávala nejen netknutá, ale dokonce ještě sílila a prosperovala, která měla dost vojáků, zbraní a potravin – a mohla tudíž rozhodnout osud války, byly Spojené státy americké.

Montgomery a de Grey se pustili jako obvykle do luštění jednotlivých skupin tří, čtyř a pětimístných čísel. Dlouhé telegramy mezi Berlínem a Washingtonem nebyly tehdy žádnou zvláštností, pojednávaly vesměs o možnostech mírového jednání mezi dohodovými státy a ústředními mocnostmi, což bylo oblíbené téma presidenta Woodrowa Wilsona, známého zastánce teorie „mír bez vítězství“ a hlasatele názoru, že vstup Spojených států do války by byl „zločinem proti lidstvu“. Tzv. neutralita, spojená s čilým všestranným obchodem, byla pro americké výrobce a izolacionisty náramně prospěšná, zisky společností rostly rok od roku do astronomických výšek. Válka byla velmi výnosnou věcí. Zvlášť od té doby, dokud byli Němci ochotni respektovat na moři americkou vlajku a dokud jejich ponorky neopakovaly od r. 1915 podobné útoky jako na osobní parník „Lusitania“.

Také pro Němce měla americká neutralita určité výhody; snažili se prostřednictvím svého washingtonského velvyslance, aby ji Spojené státy co nejpečlivěji dodržovaly, vyvíjejíce za tím účelem rozsáhlou, nákladnou a intenzívní činnost přímo no americkém území.

První pětimístné číslo telegramu označovalo kódovací klíč. Byl to tenkrát „13042″.

„To vypadá na zvlášť srdečný pozdrav od strýčka Viléma panu profesorovi Wilsonovi,“ podotkl Grey jizlivě.

„Hm,“ zabručel Montgomery, „a podepsán je =97556=, sám pan státní tajemník zahraničních věcí Zimmermann. To se hrabě Bernstorff ve Washingtonu pokloní až po kolena…“

Sotva vyluštili oba dešifrovači několik čísel, zkoprněli. Ne, tentokrát vskutku nešlo jen o obvyklé mírové plácaní „pana profesora“, protože hned mezi prvními slovy se objevovaly názvy „Japonsko“ a „Mexiko“.

A. Zimmerman a jeho telegram

Šlo vlastně o dva telegramy. V prvním, kratším, oznamoval státní tajemník Arthur Zimmermann hraběti Bernstorffovi, že se císařská vláda v Berlíně rozhodla v zájmu brzkého ukončení války — zahájit od 1.2.1917 neomezenou ponorkovou válku. To znamená, že německé ponorky zaútočí ve válečném pásmu na každou loď, ať bude mít jakoukoli vlajku, a to bez jakéhokoli varování. Na konci telegramu vyzýval Zimmermann Bernstorffa, aby o tom vyrozuměl americkou vládu až v předvečer stanoveného dne, kdy začnou torpéda své dílo zkázy, tedy 31.1.1917.

Druhá část přísně tajné depeše byla obsáhlejší a ještě významnější. Hrabě Bernstorff ji měl vzít pouze na vědomí a odeslat ji „co nejbezpečnějším způsobem“ německému vyslanci v Mexiku von Eckhardtovi.

Montgomery a de Grey nebyli s vyluštěním ještě dávno u konce a úsměšky jim dávno ztuhly na rtech. Pociťovali teď daleko spíše po celém těle nepříjemné mrazení. No tohle, to je ale bomba! – říkali si v duchu a horlivě listovali v obsáhlém kódovacím klíči „13042″.

Asi za dvě hodiny soustředěné práce měli v ruce text depeše, který byl, jak zjistili, neúplný, neboť určitou jeho část odeslal pan Zimmermann zřejmě jinou cestou než radiotelegraficky z Nauenu. Pro všechny případy… I tak si však oba dešifrovači víc než jasně uvědomovali, že drží v ruce nebezpečnou výbušninu. Montgomery to nevydržel a místo, aby odeslal dešifrovaný text bezpečnou, ale poměrně zdlouhavou cestou do šéfovy kanceláře, rozběhl se chodbami „Old Building“ osobně za admirálem Reginaldem Hallem, náčelníkem britské námořní zpravodajské služby, samozřejmě bez textu, který zůstal podle předpisu v neprodyšně střežené „vnitřní kanceláři“.

Za několik minut se udýchaný a silně vzrušený Montgomery vracel týmiž chodbami v doprovodu menšího podsaditého muže, který si vykračoval pevným, sebevědomým krokem vlivného velitele. De Grey už na ně netrpělivě čekal a beze slova podal admirálovi přepsanou berlínskou depeši.

Hall se posadil a četl:

„Číslo 130. – Kód 13042. – 97556 (Zimmermann) — Bernstorffovi pro Eckhardta. — 16.ledna 1917.

Naprosto důvěrná a zcela osobní informace pro Vaši Excelenci, kterou zašlete bezpečnou cestou německému vyslanci v Mexiku spolu s telegramem číslo… (vynecháno). — 1. února zahájíme neomezenou ponorkovou válku. Přesto doufáme, že Spojené státy zůstanou neutrální. Kdyby se to nepodařilo, nabídněte Mexiku spojenectví na tomto základě: Povedeme válku … (vynecháno), uzavřeme mír … (vynecháno). Vaším úkolem je projednat to v největší tajnosti s Carranzcu … (vynecháno), z vlastní iniciativy zahájit jednání s Japonskem … (vynecháno). Upozorněte Carranzu na to, že neomezená ponorková válka bude s to srazit Anglii na kolena a přinutit ji do několika měsíců k mírovému jednání. — Potvrďte příjem. – 97556 (Zimmermann).“

Admirál Hall držel nehnutě v ruce neúplný telegram ještě dlouho poté, co jej dočetl. Uvažoval. A prožíval při tom smíšené pocity. S naprostou určitostí věděl, že tenhle zachycený radiogram by se – vhodně využit – mohl stát onou vytouženou Archimedovou pákou, jež by pohnula USA ke vstupu do války. Bude ovšem třeba doplnit chybějící místa v textu. To za prvé. A za druhé — jak naložit se zprávou o zahájení neomezené ponorkové války od 1. února? Má Anglie okamžitě varovat Spojené státy? Neohrozí se tím tajemství kódovacího klíče „13042″ zrovna v době, kdy může prokázat neocenitelné služby? — Ostatně, na mobilizaci a účinná obranná opatřeni proti ponorkovým útokům ze strany Američanů je už stejně pozdě. Admirál Hall věděl z jiných pramenů, že se v Kielu a dalších německých válečných přístavech chystá k vyplutí kolem 200 ponorek, aby „srazily Anglii na kolena“. Jejich torpéda spustí tak či onak, na tom USA nic nezmění,,, Nastala chvíle rozhodnutí a těžkých zkoušek. Jak se zachovají Američané, až jim Německo nasadí nůž na krk? A jakou úlohu při tom sehraje Mexiko, co pomýšlejí s Japonskem, které přece bojuje na straně Dohody?

Admirál Hall rázně vstal. „Nejdříve ze všeho potřebujeme vynechané části telegramu,“ prohlásil a odešel zařídit všechno potřebné.

Odposlouchávací služba Intelligence Service měla od té chvíle zvýšenou pohotovost a všichni agenti určení ke střežení německé diplomatické korespondence v Berlíně, Stockholmu, Bruselu, Madridu aj. dostali jednoznačné pokyny. Hall vyhlásil „velký zátah“.

Do tří dnů měl admirál úplný text telegramu na svém stole. Ale to, co se dověděl z doplněných míst, nenaplnilo ho nikterak radostí.

V úplné depeši sděloval Zimmermann vyslanci Eckhardtovi v Mexiku, že Německo nabízí presidentu Carranzovi vedle spojenectví také všestrannou a velkorysou pomoc, a to jak finanční, tak i zásilkami zbraní a munice, jestliže Mexiko vyhlásí Spojeným státům válku. V takovém případě Berlín očekává, že Mexiko obdrží zpět své území v Texasu, Arizoně a Novém Mexiku, jež v r. 1848 ztratilo. Eckhardt měl dále vybídnout Carranzu, aby se pokusil přimět také Japonsko k vyhlášení války USA…

Ne, nemohlo být sporu o tom, že si tentokrát v Berlíně velmi šikovně vymysleli, jak dát Anglii šach-mat.

Dalo se celkem očekávat, že po zahájení neomezené ponorkové války Spojené státy přece jen vyhlásí Německu válku, vždyť i veřejné mínění v USA se k tomu stále víc přiklánělo a hlavně — případné vítězství Německa ve válce by zájmům USA neposloužilo, neboť poražená Anglie a Francie by jim sotva mohla splatit miliardové válečné dluhy. Proto chtěli Němci prostřednictvím Mexika – a navíc ještě Japonska – zaplést Američany do vlastní války a udržet je mimo evropský kontinent.

To není špatně vymyšleno, musel admirál Hall chtě nechtě připustit, uvažuje o tom všem cestou na poradu s ministrem zahraničních věcí. Jedna věc ho trápila ze všeho nejvíc: Jak využít všech těchto získaných vědomostí i k případnému varování Spojených států, aniž by tím ohrozil tajemství kódu „13042″? To teď byla pro něho vskutku hamletovská otázka. Cožpak uvěří Wilson britskému varováni, nebude-li vědět, jak se v Londýně oněch informaci zmocnili?

Porada admirála Halla s britským ministrem zahraničí trvala velmi dlouho a na jejím konci vypadali ctihodní pánové značně ustaraně. Pochopili, že v nejbližších týdnech a měsících války půjde o všechno.

Podaří-li se Němcům přeseknout a ochromit neustálý životodárný proud amerických dodávek zbraní, munice, potravin a konečně i peněz do Evropy a nepřijdou-li ani američtí vojáci, může to pro dohodové mocnosti znamenat katastrofu.

„A co soudíte o tom, jak se k německé nabídce zachová Mexiko a Japonsko?“ zeptal se admirál Hall ministra zahraničí.

„To je věru těžká otázka,“ ošíval se ministr. „Obě země mají s Amerikou své nevyřízené účty. Američané strkají do Mexika pořád prsty, pořád tam něco organizují, jednou s Huertou, teď zase nedávno, v šestnáctém roce, že ano, odvetou za útoky Pancho Villy vysadili svou námořní pěchotu v Tamnicu, to je zlé … A Japonci? Myslíte, že ti vidí rádi, jak se jim Američané roztahují po tichomořských ostrovech?“

Admirál Hall promluvil jako voják a námořník. „Pro případnou společnou akci proti Spojeným státům by bylo Mexiko pro Japonce skvělou základnou. Mexiko má na Pacifiku 2800 mil dlouhé pobřeží, vhodné k vyloďování jakéhokoli rozsahu. A na severu má 1200 mil dlouhou hranici se Spojenými státy…“

Dlouhá porada admirála Halla s ministrem Arthurem Balfourem vyzněla nakonec bezvýsledně. Rozhodli se prozatím vyčkat. Až jak se uvidí…

Dešifrovaný telegram státního tajemníka Zimmermanna zůstal dobře ukryt v sejfu náčelníka britské námořní zpravodajské služby.

22. 1. 1917 pronesl president Woodron Wilson další ze svých obvyklých projevů o nutnosti „míru bez vítězství“, předstíraje, že se s těmito šlechetnými myšlenkami obrací ke svědomí občanů celého světa. Hall a Ballour v Londýně se kysele zašklebili, Zimmermann a Vilém v Berlíně Wilsonovi zdvořile tleskali – a honem si zkontrolovali, zda už ponorky vypluly na širé moře…

31. 1. 1917 ve čtyři hodiny odpoledne, na konci pracovního dne, poctil německý velvyslanec ve Washingtonu hrabě Bernstorff návštěvou státního tajemníka Lansinga a sdělil mu oficiálně rozhodnutí své vlády, že od 1. února zahájí Německo na všech mořích neomezenou ponorkovou válku.

Tak vypadala německá odpověď na časté slavnostní projevy presidenta Wilsona o míru. Část amerického tisku horlila proti této „urážce“ a „políčku“ do tváře „svobodného světa“, druhá psala ironicky o tom, že od nynějška se budou svobodě moci těšit pouze ledovce a ryby. A všichni s napětím čekali, co řekne president. Čekali tři dny.

3. 2. 1917 odevzdal státní department německému velvyslanci Bernstorffovi jeho pas s žádosti, aby se do 48 hodin nalodil na parník „Frederik VIII.“ a opustil Spojené státy, které ruší své diplomatické styky s Německem. Tečka. Několik dní poté předstupuje Wilson před americký Kongres a znovu kazatelsky prohlašuje, že je pevně rozhodnut vyhnout se vstupu Spojených států do války přes všechny provokace z německé strany. „Nechci věřit,“ volá pateticky, „že odpovědná německá místa budou proti nám skutečně provádět to, před čím nás varovala, to jest neomezenou ponorkovou válku…“

To mohlo znamenat jedinou věc — přerušení nebo alespoň radikální omezení amerických námořních konvojů do západní Evropy, přinejmenším dočasně.

Aby nedošlo k „provokacím…

Wilsonův projev působil na admirála Halla jako ledová sprcha. Kostky byly vrženy. Nezbývalo nic jiného, než otevřít bezpečnostní sejf, vytáhnout tajnou Zimmermannovu depeši a vsadit všechno na jednu kartu. V sázce byl osud celého britského impéria.

Existuje nějaká možnost, jak by se dali Američané přesvědčit o skutečných cílech Německa, prozrazených Zimmermannovým telegramem, aniž by bylo třeba vyzradit tajemství kódu „13042“?

To byla otázka, kterou se admirál Reginald Hall 5.2. 1917 trápil celou cestu k ministru zahraničních věcí Balfourovi.

Najde přece jen nějaké východisko?

Archiv NoS