Piráti pod hladinou

Mezi největší britská vojenská tajemství patřily za 1. světové války takzvané „Q-Boats“, lodě určené k boji proti německým ponorkám. Jejich začátky se datují do roku 1915, ale pořádně se dostaly ke slovu teprve na jaře a v létě 1917, kdy Němci obnovili neomezenou ponorkovou válku, jež hrozila srazit spojence na kolena a zvolna je vyhladovět, neboť při ní zpočátku ztráceli až milión tun lodní tonáže měsíčně.

„Q“, zkratka anglického slova „query“ — otazník, znamenalo jakousi námořní obdobu v pozemním boji hojně používané nastražené palby, střelby z léčky.

Lodě „Q“ byly příčinou mnoha sporů, zda jejich použiti je či není pirátstvím, jež odporuje mezinárodním zákonům. Nejvíc křičela pochopitelně berlínská admiralita, jako by běžné potápění neozbrojených dopravních lodi válčících i neutrálních zemi (včetně osobních parníků jako „Lusitania“ a „Suseex“) bylo bůhvíjak zákonné.

Princip lodi „Q“ byl prostý.

Starší, navenek bezbranně vyhlížející nákladní parníky byly potají silně vyzbrojeny, většinou polními děly ráže 77 a 88 mm, ukrytými v podpalubí. Střílny se zamaskovaly nenápadnými žaluziemi, jež se daly rychle spouštět, takže loď mohla být v mžiku připravena k palbě. To bylo velice důležité, neboť na bleskurychlé přeměně zdánlivě bezbranného náklaďáku ve válečnou loď závisel osud „Q“ lodí nejčastěji. Jen v několika případech měla ve své výzbroji také jeden či dva vrhače torpéd.

Při nasazení „otazníkových lodi“ vycházela britská admiralita ze dvou předpokladů, prověřených praxí. Za prvé ze skutečnosti, že velitelé německých ponorek dostali v lednu 1917 přímý rozkaz šetřit nejvyšší měrou drahými a nedostatkovými torpédy a k potápění neozbrojených dopravních lodí používat palubního děla. Druhý předpoklad úspěchu lodi „Q“ tvořil častý zvyk německých námořníků, kteří obyčejně nejdříve varovnými výstřely přinutili posádku bezbranné lodi nasednout do záchranných člunů a odplout, ale než loď rozstříleli, vybrali z ní všechny cennosti, mezi jiným čerstvé maso, mýdlo, tabák nebo čokoládu, což byly ve válečném Německu velké vzácnosti.

V obou případech se musela ponorka ke své oběti značně přiblížit a z toho lodě „Q“ při své taktice vycházely.

„Q-Boat“ se navenek od jiných ničím nelišil, ačkoli měl vzhledem ke své výzbroji na palubě daleko větší posádku, než bylo obvyklé. Aby se před nedůvěřivými kapitány ponorek, kteří svou oběť třeba celé hodiny pozorně sledovali periskopy, takový „tramp-boat“ ničím neprozradil, vládl na něm velmi přísný režim Většina mužů musela být neustále v podpalubí a na čerstvý vzduch se chodilo pouze na směny.

Posádka měla pečlivě rozdělené a předem nacvičené úkoly. Takzvaná poplachová četa — panic party – v síle obvyklé posádky nákladního parníku — se po vynoření a přiblížení nepřátelské ponorky, případně po jejím varovném výstřelu chovala tak, jak to Němci očekávali. S křikem a v bezhlavém zmatku skákali námořnici do záchranných člunů – mimochodem často vyzbrojených lehkými děly a kulomety, a horempádem odplouvali od odhrožené lodi. Pro větší efekt a zdůraznění paniky brali s sebou i lodního maskota — klec s papouškem či podobné zbytečnosti. Také to bylo předem promyšleno a připraveno. Druhá část posádky, složená z kapitána (v poplachové četě ho zastupoval někdo jiný), dělostřeleckých důstojníků a obsluh, zůstávala mezitím ve vší tichosti a bez jediného pohybu v podpalubí a čekala na svou chvíli. V této fázi bylo pro„Q“ loď hlavní, aby se nenápadně, jakoby náhodou pod náporem vln, natáčela tak, aby měla pořád dobrý výstřel. V okamžiku, kdy se nepřátelská ponorka přiblížila na několik set metrů, vylétla na stožár „opuštěné“ lodi válečná vlajka, na střílnách spadly žaluzie a děla zahájila palbu.

Pro německé ponorky to bývalo zvláště zpočátku vesměs překvapení smrtelné. Nejednou však stačil i podmořský člun přece jen ještě vystřelit poslední torpédo a vzít „Q“ loď s sebou do hlubin…

Podle některých zpráv a pramenů zničily „Q-Boats“, jejichž posádky se skládaly výhradně z dobrovolníků, kolem dvaceti německých ponorek, jiné údaje hovoří o dvojnásobku.

Nejúspěšnějším velitelem takového potulného stíhače ponorek byl britský námořní kapitán Gordon Campbell, který za své nebezpečné kariéry vystřídal několik plavidel. Nejslavnější byl urputný souboj jeho parníku „Dunraven“ s nepřátelskou ponorkou v srpnu 1917 v Biskajském zálivu.

Navenek nenápadný parník „Dunraven“ byl silně vyzbrojen. Plul zvolna hojně používanou cestou z Anglie ke Gibraltaru, kterou německé ponorky často vyhledávaly. Za svítání se poměrně daleko od lodi objevila ponorka a vystřelila varovný granát. „Dunraven“ se dal do kličkování, aby se vyhnul případnému torpédu, a předstíral, že se pokouší uniknout. Honička trvala skoro hodinu, pak vystřelila ponorka další, tentokrát mířený granát. Nezpůsobil sice parníku žádnou větší škodu, ale pro větší efekt a pro oklamání útočníků dal kapitán Campbell na palubě zapálit dýmovnici s černým kouřem. Německá ponorka, jejíž velitel se domníval, že granát zasáhl nejméné strojovnu, se začala k „Dunravenu“ opatrně přibližovat.

Poplachová četa se pustila do nacvičené komedie…

Když byla ponorka od „Q“ lodi asi tři sta metrů a Campbell se chystal vydat rozkaz k palbě, vystřelil nedůvěřivý německý kapitán pro jistotu ještě třikrát do „Dunravenu“ a způsobil mu skutečně katastrofální škody.

Několik děl v podpalubí bylo zničeno, obsluhy zabity nebo zraněny, ale přesto se ostatní neprozradili. Chladnokrevný Campbell nechal znova zamířit děla, teprve pak vztyčil vlajku a zahájil palbu. Ale snad jen o několik setin sekundy před prvním výstřelem otřásl lodí výbuch. Oheň způsobený německými zásahy se rozšířil až do prachové komory jednoho 100 mm děla a vyhodil ji do vzduchu. Výstřely z „Dunravenu“ ponorku nezasáhly, zato ji však varovaly. Němečtí námořníci mizeli jeden za druhým ve věži, aby se mohl člun ponořit a vyřídit si to s nebezpečnou „Q“ lodí raději torpédem. Ale než stačili vrhače připravit a zamířit, zabořily se do ponorky těžké granáty z téměř zničeného „Dunravenu“. Německý podmořský člun se již nikdy nevynořil…

Ale i osud Campbellova parníku byl zpečetěn. Kapitán stačil ještě vyslat do éteru nouzové volání SOS a pak musel se všemi námořníky loď opustit.

Zakrátko připlula na bojiště, kde zbyly jen záchranné čluny s posádkou „Dunravenu“ americká jachta „Norma“ a poskytla trosečníkům první pomoc. Za ní se vbrzku objevily anglické torpédovky „Alcock“ a „Christopher“.

Britská admiralita vyvíjela od začátku nejvyšší úsilí, aby podstatu a poslání lodi „Q“ utajila. Kapitáni jednotlivých parníků se pak ve vlastním zájmu snažili, aby žádná nepřátelská ponorka vzájemné střetnutí nepřečkala a nemohla informovat a varovat německé námořní velení. Vysílačky totiž na podmořských člunech ještě nebyly. A přece byl veškerému snažení admirála Halla a celého protivýzvědného aparátu souzen nezdar, jehož jedinou předností bylo, že vyšel najevo až po válce.

Pro změnu seděl tentokrát nepřátelský agent v úřadovnách admirála Reginalda Halla. Jmenoval se Silber. Žil před válkou léta v Jižní Africe, Spojených státech a Kanadě, mluvil dokonale několika jazyky a protože tehdy před válkou málokde vlastnil podrobný pas, nebylo mu zatěžko zatajit německý původ.

Když se Silber přihlásil do práce v cenzurním oddělení Intelligente Service, přivítali ho vzhledem k jazykovým znalostem s otevřenou náručí.

Cenzurní kancelář byla pro německého agenta skvělou příležitostí. Pročítání mnohomluvných, vychloubačných a všelijak neopatrných dopisů mu zaručovalo nevysychající příliv novinek a zpráv. Druhou výhodou bylo to, že Silber mohl své informace nerušeně a pravidelně odesílat, používaje k tomu svého cenzurního razítka. Adresátem býval neexistující anglický válečný zajatec v Německu, jehož poštu, dopravovanou přes Švýcarsko Mezinárodním červeným křížem, dostával v Berlíně na stůl plukovník Nicolai, šéf německé špionáže.

Za své dlouholeté poměrně nerušené činnosti zažil špión Silber i několik zábavných příhod. Aby ho snad někdo nezpozoroval, nedělal si nikdy v úředních místnostech písemné poznámky či výpisky z dopisů. Ale protože se nemohl vždycky spolehnout jenom na svou paměť, zvláště když se jednalo o různá čísla a dokonce plánky (ano, i to se v dopisech objevovalo!), brával si nejcennější poštu domů. Tam si místo dlouhého opisování dopisy jednoduše ofotografoval.

Tu se mu přihodil nečekaný malér. Místní drogista, u něhož Silber nakupoval fotografické potřeby, byl zřejmě náramně bdělý detektiv-amatér, kterému se staly Silberovy časté nákupy podezřelé. Pověsil se proto svému kupci doslova na paty a začal ho nápadně nenápadně sledovat. To Silbera rozzlobilo — a šel chladnokrevně oznámit policii, že jeho, cenzurního úředníka, obtěžuje nějaký bláznivý drogista. Milý detektiv-amatér dostal vyhubováno a navíc důrazný pokyn, aby se nepletl do cizích věcí.. Když se to tak vezme, byl ten obchodník jediným mužem, který za války pojal podezření proti úspěšnému německému špiónu Silberovi a který byl na nejlepší cestě zachránit admirálu Hallovi a jeho protivýzvědné službě jedno z nejcennějších britských tajemství.

Mezi dopisy, které Silber z povinnosti denně četl, nacházel občas návrhy, o nichž sice neinformoval Berlín, zato a tím větším gustem britskou admiralitu.

Jako například vážně míněnou úvahu jednoho amerického vědce, že by se při stíhání německých ponorek na širém moři dalo využit racků. Pisatel si to představoval tak, že nejprve by po mořích měly nějakou dobu křižovat britské ponorky a soustavně při tom krmit racky, až by v nich vypěstovaly podmíněný reflex. Později by se rackové vždycky shlukovali tam, kde by se objevily německé ponorky, což by bylo neklamným znamením pro britské torpédovky a stlhače…

Jednoho dnes však dostal Silber do rukou dopis, nad nimž se neusmál, spíš dlouze zamyslel. Anglická dívka v něm sdělovala své přítelkyni, že má náramnou radost, protože jejího bratra, námořníka válečného loďstva, konečně přeložili na základnu nedaleko jejich domova, takže se s ním může občas vídat. Potíž je prý jedině v tom, že bratr má velice málo času, protože – důvěrně řečeno — jeho nová služba souvisí s jedním strašně moc důležitým tajemstvím…

Silberovi, který už přečetl tisíce a tisíce dopisů, dovedl skoro čichem rozpoznat, kdy jde o neškodné romantické plácání a kdy o vážnou věc. Tentokrát větřil stopu.

Krátce se rozhodl, požádal o dovolenou a rozjel se za pisatelkou. Aby na ni udělal příslušný dojem, představil se jí plným titulem a vykázal úřední legitimací.

„Četl jsem váš dopis, slečno, to víte, povinnost. Ale vyhledal jsem vás spíš ve vašem vlastním zájmu. Trochu mi vás bylo líto, protože byste mohla mít příště hromadu nepříjemností…“

Dívka se tvářila nechápavě a odmítavě.

„Ale, ale, slečno! Copak opravdu nechápete, že jste v tom dopise prozradila, jistě neúmyslně, ale to na věci nic nemění, několik vojenských tajemství?“

„To není možné,“ bránila se dívka, ale už trochu nejistě. „Nikoho a nic jsem přece nejmenovala!“

„Výborně. Tak teď dávejte dobrý pozor. Napsala jste, že váš bratr Henry byl nedávno přeložen na válečnou námořní základnu nedaleko vašeho bydliště? Vidíte, napsala. Naznačila jste, že jeho služba souvisí s nějakým důležitým tajemstvím? Vidíte, naznačila. A teď si, prosím, na chvilku představte, že bych byl německý špión a dostal váš dopis do rukou, co by mi všechno řekl?“

„Jak to mohu vědět?“

„Tak vám to povím sám …“

A Silber začal dívku výmluvně přesvědčovat, že kombinací byť neurčitých údajů by vyzvědač dostal cennou informaci, kterou by si mohl dodatečně poměrně snadno ověřit. Že vylučovací metodou by lehce určil, o kterou základnu jde — „Je to přece tahle, že?“ utrousil Silber mezi řečí a stále rozpačitější dívka jen mechanicky přikývla, a navíc by mohl vyhledat dívčina bratra, představit se mu jako její přítel, neboť dopis jej zasvětil do jejích poměrů, a pod nejrůznějšími záminkami vyloudit z nic netušícího námořníka další informace…

„Uvědomujete si, slečno, že jste tím dopisem uvedla do nebezpečí i svého bratra?“

Pod lavinou slova argumentů dívka zcela kapitulovala. Měla najednou pocit strašné viny a z vděčnosti se velkomyslnému cenzorovi nevědomky svěřila se vším, co věděla a co ani v dopise neuvedla.

Silber byl spokojen. Nemýlil se. Dopis ho přivedl na stopu pečlivě střeženého tajemství lodí „Q“. Neprodleně oznámil svůj objev do Berlína a další, zvlášť pověření agenti zjistili brzy zbytek. Při tom již informátor Silber nebyl, protože měl přísně nařízeno nepodnikat nic, při čem by se mohl prozradit, jeho úkol začínal a končil v cenzurním oddělení Intelligence Service.

Aniž o tom admirál Reginald Hall věděl, utrpěl v tomto případě porážku, kterou se z vrozené skromnosti ani později nikdy nepochlubil. Dbal přísně o dobrou pověst instituce, jíž stál po léta v čele.

Odborníci však přesto odhadli, že kdyby byl onen bdělý drogista dostal volnou ruku a dopadl Silbera, mohly lodě „Q“ zaznamenat daleko pronikavější úspěchy.

Archiv NoS