Umberto Eco byl výjimečný myslitel

Umberto Eco, tento geniální italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel, nás navždy opustil v roce 2016. Nicméně, připomeňme, jak při vzpomínce na své vlastní dětství ve fašistické Itálii, určil Eco 14 příznaků fašizmu.

[1] Kult tradice. „Pravda již byla jednou provždy a pro všechny sdělena, a nyní můžeme pouze interpretovat její nejasný význam“.

[2] „Tradicionalismus implikuje odmítnutí modernismu. … Osvícenství, Věk rozumu, je viděn jako počátek moderní mravní zkázy. V tomto smyslu může být věčný fašismus definován jako iracionalismus.“

[3] „Iracionalismus je také závislý na kultu jednání pro samotné jednání. … Myšlení je formou zženštilosti. Kultura je proto podezřelá do té míry, do jaké je identifikována s kritickým přístupem. Projevem prafašismu byla vždy nedůvěra k intelektuálnímu světu“.

[4] „Žádná synkretická víra nemůže přestát racionální kriticismus. Kritický duch rozlišuje, a rozlišování je znakem modernismu. V moderní kultuře vychvaluje vědecká komunita nesouhlas jako způsob zlepšování vědomostí. Pro prafašismus představuje nesouhlas zradu“.

[5] „Kromě toho, nesouhlas je znamením rozmanitosti. Prafašismus roste a hledá shodu využíváním a posilováním přirozeného strahu z odlišného. První výzvou fašistického hnutí je výzva proti vetřelcům. Prafašismus je tak podle definice rasistický“.

[4] „Žádná synkretická víra nemůže přestát racionální kriticismus. Kritický duch rozlišuje, a rozlišování je znakem modernismu. V moderní kultuře vychvaluje vědecká komunita nesouhlas jako způsob zlepšování vědomostí. Pro prafašismus představuje nesouhlas zradu“.

[5] „Kromě toho, nesouhlas je znamením rozmanitosti. Prafašismus roste a hledá shodu využíváním a posilováním přirozeného strahu z odlišného. První výzvou fašistického hnutí je výzva proti vetřelcům. Prafašismus je tak podle definice rasistický“.

[6] Prafašismus se odvozuje od individuálních nebo společenských frustrací.

[7] U kořenů prafašistické psychologie je tedy posedlost spiknutím, pravděpodobně mezinárodním. Následovníci se musí cítit v obležení. Nejjednodušší cestou k jeho vyřešení je dovolávání se xenofobie. Spiknutí ale musí přicházet také zevnitř: nejlepším cílem jsou obvykle Židé, protože mají tu výhodu, že jsou současně uvnitř i venku.

[8] Následovníci se musí cítit poníženi okázalým bohatstvím a silou svých nepřátel. … Musí být ale také zároveň přesvědčeni, že dokáží své nepřátele porazit. Neustálým přesouváním těžiště rétoriky jsou tak nepřátelé zároveň příliš silní i příliš slabí. Fašistické vlády jsou odsouzeny k prohraným válkám, protože jsou od základu neschopné objektivně posoudit sílu nepřítele.

[9] Pro prafašismus neexistuje žádný boj o život, ale spíše je život žit kvůli boji. Pacifismus je proto kolaborací s nepřítelem. Je špatný, protože život je neustálá válka.

[10] Typickým aspektem každé reakcionářské ideologie je elitářství, a to do té míry, do jaké je fundamentálně aristokratická, a aristokratické a militaristické elitářství znamená opovrhování slabými. Prafašismus může obhajovat pouze lidové elitářství. Všichni občané patří mezi ty nejlepší z lidí na světě, členové strany patří mezi nejlepší občany, každý občan se může stát členem strany …

[11] Každý je vychováván, aby se stal hrdinou. … Tento kult hrdinství je přísně svázán s kultem smrti. V nefašistických společnostech je laické veřejnosti říkáno, že smrt je nepříjemná, je ale třeba postavit se jí důstojně; věřícím je říkáno, že jde o bolestivý způsob, jak dosáhnout nadpřirozeného štěstí. Prafašismus dychtí po hrdinské smrti, která je inzerována jako nejlepší odměna za hrdinský život. Prafašistický hrdina touží netrpělivě po smrti. Ve své netrpělivosti často pošle na smrt další lidi.

[12] Protože trvalá válka i hrdinství jsou těžké hry, prafašista přesunuje svojí vůli k moci na sexuální záležitosti. Zde leží počátek machismu (ze kterého vyplývá jak pohrdání ženami, tak netolerance a odsuzování nestandardních sexuálních zvyků, od abstinence po homosexualitu).

[13] Prafašismus je založen na selektivním populismu, dalo by se říct kvalitativním populismu. V demokracii mají občané individuální práva, občané jako celek mají ale politický vliv pouze z kvantitativního úhlu pohledu – člověk se řídí rozhodnutím většiny. V prafašismu ale nemá jednotlivec žádná individuální práva jako jednotlivec, a lid je považován za kvalitu, monolitickou entitu vyjadřující Společnou vůli. Protože žádné větší množství lidí nemůže mít společnou vůli, Vůdce předstírá, že je jejím vykladačem.

[14] Prafašismus hovoří newspeakem. Newspeak byl vymyšlen Orwellem v jeho 1984 … nicméně prvky prafašismu jsou společné různým formám diktatur. Všechny nacistické nebo fašistické učebnice používaly ochuzený slovník a jen základní větnou skladbu, aby omezily nástroje nutné pro komplexní a kritické myšlení.

Umberto Eco (5.1.1932 – 19.2.2016): Věčný fašismus.