OBRAZ NĚMCE A NĚMECKA … (4)

Nacistické pojetí obrazu Čecha a Němce III. říše oficiálně infiltrovala do protektorátu.

Nedávalo Čechům žádný prostor pro vlastní historickou, soudobou i budoucí identitu. Negovalo obraz česko-německého partnerství. Jeho stoupenci – čeští fašisté byli vytlačeni na okraj politického života protektorátu. Někteří, jako doc. Matoušek (Český svaz pro spolupráci s Němci), byli popraveni jako předáci českého studentstva v událostech 17. listopadu 1939. Jiní, jako vedení Vlajky, se stali čestnými říšskými vězni. Český svaz pro spolupráci s Němci byl po heydrichiádě roku 1943 rozpuštěn a přeměněn ve výukové centrum němčiny.

Rovněž Český svaz válečníků se setkal s nacistickou nedůvěrou. Touze skupinky Čechů bojovat po boku wehrmachtu na frontách nebylo vyhověno. Druhorepublikové proněmecké fašistické veličiny (Radola Gajda, J. Stříbrný, katoličtí fundamentalisté) se stáhly často do politického ústraní a někteří z nich navázali kontakty s odbojem. (21)
Obrazem Němce jako osudového pána a kultivátora Čecha měla být infikována především mladá česká generace, která byla z hlediska konečného řešení české otázky nejdůležitější. V prvé řadě mělo být deformováno české historické povědomí sebe sama. Podle memoranda K. H. Franka ze srpna 1940 byl zcela změněn obsah českých učebnic dějepisu, aby došlo k vymýcení tzv. českého historického mýtu. Nové učebnice měly pěstovat ve studentech říšskou myšlenku a obraz Němce jako tvůrce českých dějin a civilizace. Odborná výuka české historie byla likvidována uzavřením českých vysokých škol. Na středních školách byla výuka dějepisu zastavena roku 1941. Na škole hlavní (bývalá měšťanská) dějepis zůstal, ale počet hodin byl zkrácen.

Pro potřeby protektorátní výuky dějepisu byla upravena Klikova verze učebnice Josefa Pekaře „Dějiny československé.“ Roku 1942 vyšla pod názvem Dějiny Čech a Moravy od pravěku do polovice 18. století. České národní obrozeni, české dějiny konce 19. století a 20. století – období moderní kulturní vyspělosti a státní samostatnosti – byly vyškrtnuty.
Rovněž veškeré zmínky o Slovensku byly odstraněny. Zbývající text byl vystříhán a přepracován  v duchu  říšské  myšlenky a tezí  sudetoněmecké  historiografie  o  německém charakteru českých zemí tak, že často byly původní Pekařovy formulace přeměněny v pravý opak. Učebnice vrcholí závěrem o přirozenosti germanizace českých zemí, k níž došlo již před Bílou horou, neboť plyne z duchovní německé převahy. Autentický plod protektorátního školství reprezentuje učebnice „Stručné dějiny Říše – pro žactvo škol hlavních a nejvyššího stupně škol obecných," z roku 1943.

České dějiny jsou vykládány pouze v souvislosti a na doplnění dějin německých. Z výkladu je patrná státní a civilizační nemohoucnost českého národa bez německé ochrany a německého umu. Jaký obraz Němce a Německa získal z této učebnice český žák? Pravěk začíná neadertálským člověkem, jehož přímým potomkem je člověk nordický – předchůdce Germánů. Popis starogermánské společnosti čerpá bohatě z romantismu wagnerovského mýtu. Římská doba je zploštěna na popis germánských vítězství.
Kapitola „Velkolepé rozvinutí sil nordicko-germánské krve," je věnována stěhování národů. Vedle opěvování nájezdů Vikingů se poprvé zmiňuje o Slovanech, když zdůrazňuje jejich neevropský původ. V době Karla Velikého přešla světovláda od Římanů na Germány. Existence Velké Moravy je zamlčena. Čechy a Morava jsou označeny za přímou součást francké říše. Počátky české státnosti jsou zmíněny v souvislosti s knížetem Václavem, jenž lenním vztahem k Heinrichu I. a říši ukázal Čechům směr jejich vývoje. Tuto linii respektoval i Václavův vrah Boleslav Ukrutný. Nositelem kultury a vzdělání do Čech jsou Němci.

Další zmínky o dějinách Čech jsou pouze v souvislosti s udělením královských titulů Vratislavovi II. a Vladislavovi II. německými císaři. Době mocenského rozmachu českého státu za posledních Přemyslovců, Lucemburků a husitství jsou věnovány pouze dvě strany z devadesáti (34 – 35). Kapitola nese název „Němci v Čechách." Poslední Přemyslovci jsou oceňováni za povolání německých kolonistů: „Němečtí sedláci vymýtili rozsáhlé pohraniční hvozdy a usadili se i uvnitř Čech. Všechna česká města jsou založena Němci. Němečtí stavitelé, horníci a umělci vytvářeli vzhled krajiny."

Nástup Lucemburků je interpretován jako projev neschopnosti vlastní české státnosti: „Raději už Češi sami nabídli korunu synovi německého krále Johannovi von Luxemburg, po němž nastoupil jeho syn Karl." Frankofonní orientace Lucemburků je zamlčena, stejně tak jejich návaznost na přemyslovskou tradici. Karel IV. je pojat pouze jako německý císař. Glosuje se Zlatá bulla z r. 1356, „jíž dbal o rozkvět Říše," a rok 1348, kdy „v Praze založil první německou univerzitu."

Husitství je hodnoceno po stránce náboženské kladně, neboť Jan Hus byl jedním z předchůdců velkého Němce Martina Luthera. (I za nacismu byla v Berlíně zachována Husova ulice.) Husitské hnutí je však hodnoceno negativně, zvláště proto, že čeští Němci „byli vydáni krvelačnosti a hrabivosti lůzy."

Doba jagellonská a poděbradská je interpretována jako doba rozvratu, jemuž Češi pro svou neschopnost státnosti nebyli s to čelit. Teprve pod vládou Habsburků nastala konsolidace a vzestup.   Kapitola  je   uzavřena   poučením, které od Bertolda Bretholze opakovala i sudetoněmecká historiografie i čeští protektorátní aktivisté: „Doba těsné spojitosti Čech s Říší byla vždy pro ně dobou kulturního a hospodářského rozmachu. Naopak v dobách, kdy se pokoušeli odtrhnout od Říše nebo kdy byly snahy pronásledovat německý lid v českém prostoru, nastal úpadek kultury a blahobytu."

Období Marie Terezie a Josefa II. je hodnoceno jako období rozkvětu, ovšem nikoli proto, že panovali ve věku osvícenství, ale proto, že zavedli německou státní správu a německý úřední jazyk. Marie Terezie musela být   poražena v sedmileté válce pruským Friedrichem Velikým, neboť ztělesňoval ideu velkoněmecké říše. Období českého rozmachu v 19.   století je vypuštěno. Vznik ČSR je prezentován jako jedna z „křivd." ČSR byla umělá konstrukce, odporující historické tradici a sloužící anglo-francouzským imperiálním zájmům. Období první republiky je zúženo na „neslýchaný teror" proti českým Němcům. Dalšími mezníky jsou již jen mnichovská dohoda a 15. březen 1939. „České země, těžce zklamané anglo-francouzskou zradou, se vrátily do lůna Říše, ke které po tisíciletí patřily." (23)

Představu o zdrcující německé dominaci v českých dějinách dále rozšiřovala svými objevy sudetoněmecká historiografie v protektorátu (E. Winter, Josef Pfitzner, aj.). Vedla systematický boj proti Palackého a Masarykovu „českému bludnému historickému mýtu" a „českému velikášství." Z tohoto hlediska byla nejzajímavější teze J. Pfitznera o německé rasové převaze v dynastii Přemyslovců. (24)

Pokračování