Konference v Postupimi a transfer Němců z ČSR (V.)

Kolektivní vina a kolektivní trest?

Ke komplexnímu pohledu na popisovanou problematiku je vhodné upozornit ještě na jednu skutečnost. Pravicové odbojové organizace, řízené z Londýna, protestovaly u Beneše, když naznačil, že není Němec jako Němec. Neměly pochopení pro vyjmutí antifašistů z odsunu. Dokonce mezi řádky protestních depeší je naznačováno: pokud chce někdo chránit Němce, ať se raději do vlasti nevrací. Dnešní pravicoví pisálkové by měli této otázce věnovat pozornost – je doložitelná z archivních pramenů.

Sudetoněmečtí štváči a čeští novokolaboranti pravicové orientace až do omrzení neustále vykřikuji o křivdě, která se stala příhraničním Němcům, že je potkal kolektivní trest za kolektivní vinu. Dokonce to byl, podle nich, největší zločin 20. století. Ne tedy druhá světová válka. Němci podle nich směli vraždit po celé Evropě, jen jim se nesmělo něco stát. Absurdnost falešné obhajoby nejlépe poznáme, když si přeříkáme následující větu: Němci v českých zemích vždy podporovali emancipační akce českého národa, prosazovali jeho právo na svébytný vývoj, na sebeurčení národa, nepodporovali národnostní útisk Čechů, odmítali nacismus a válku a k Čechům se chovali v duchu demokracie a humanity, byli dobrými sousedy. Novohenleinovští agitátor! tedy vůbec nevědí, co je kolektivní trest.

Kolektivním trestem pro Čechy byla vynucená účast v první světové válce, kdy umírali za cizí imperialistické cíle Německa a Rakousko-Uherska. Kolektivním trestem bylo zrušení Badeniho jazykových reforem, kolektivním trestem pro český národ bylo žití v podmínkách nacistické okupace, kdy jsme na sebe museli nechat padat smrtonosné náklady z letadel našich spojenců. Němci žádají právo na vlast, proč ho tedy upírali Čechům, proč Židům vzali nejen vlast, ale i životy?

Němci nikdy v dějinách nevytvořili ve střední Evropě lepší politické, jazykové a kulturní podmínky než Češi, ovsem v rámci reálné možnosti. Právo na vlast přiznávali Němci jen sobě.

Odsun Němců nebyl kolektivním trestem, netýkal se všech Němců. Je to prokazatelná pravda, i když to štváči proti míru a kolaboranti popírají. Stačí následující důkaz:

Shromážděni Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vypracovalo a poslanecké sněmovně 15.10.2001 poslalo návrh na odškodnění příslušníků německé menšiny. K petici připojili komentář historické povahy opírající se o sudetoněmecké archivní prameny, jak tvrdí. Je dobro si zapamatovat zde uváděná čísla (str. 7 a 6 uvedené petice). Z odsunu bylo vyčleněno (vyjmuto) 32.637 odborníků a 53.103 rodinnými příslušníky, 12.965 osob s prozatímním osvědčením o čs. státním občanství, 33.057 Němců ze smíšených manželství, 1.878 německých Židů, 4.351 Němců vyjmutých z odsunu cestou milostí, 18.000 antifašistů a 6.500 s odloženým odsunem. Nebudu nyní uvádět, že české úřady vykazují větší počet antifašistů a osob s přiznaným čs. občanstvím (140.000), zásadní je skutečnost, že transferu nepodléhalo všechno německé obyvatelstvo, tedy to nebyl kolektivní trest. Ještě připomenu, že ve 247 obcích a městech se na rozpoznání nacistů a antifašistů podíleli němečtí antinacisté, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Český národ nemůže být viněn z toho, že německých odpůrců Hitlera, Henleina a Franka byl tak malý počet. A opět případná otázka, byl podobný počet Čechů či Židů vyjmut z koncentračních táborů a transportů smrti? Nikdy nebyl.

Aniž bych byl zastáncem zásady o kolektivní vině, přece jen musím respektovat fakta. Německý historik Detlef Brandes ve své práci uvádí, že do Sudetoněmecké strany vstoupilo do června 1938 celkem 1.349.160 příhraničních Němců a sám dodává, že vzhledem k celkovému počtu obyvatel byla Sudetská župa v procentuálním poměru k obyvatelstvu na prvním místě v říši (viz str. 420). K tomu ještě stačí dodat, že pasivní členství se netrpělo, kde jsou tedy Němci, kteří nic nevěděli a nic nedemokratického nedělali, když ve všech organizacích vládl vůdcovský princip? K dispozici jsou ještě další závažná čísla. Za aktivní podíl na rozbití Československa, za boj proti demokracii, nařídil Adolf Hitler udělit příhraničním Němcům 1.182.817 vyznamenání, většinou za tzv. „osvobození Sudet". Za pomoc při likvidaci okleštěného Česko-Slovenska bylo ještě, většinou s označením Pražský hrad, uděleno dalších 154.563 vyznamenání. Aktivity proti ČSR a proti Čechům musel každému vyznamenanému potvrdit stranický orgán Sudetoněmecké strany, později organizace nacistické strany. Žadatelů bylo tolik, že se vyznamenávací akce protáhla až do 31.12.1940. Pro připojení k nacistickému Německu a pro přijetí německého občanství hlasovalo 2.467.936 Němců s volebním právem. Našim kolaborujícím publicistům pravicového a nevlasteneckého zaměření doporučuji, aby si jednou dali práci a z propagandistických pramenů nacistické strany si sečetli počet všech Němců, kteří se hlásili do Sudetoněmecké strany, do nacistické strany, do řad Hitlerovské mládeže, do Svazu německých dívek a do Svazu německých žen, do Německé pracovní fronty, do organizace Silou k radosti, do SA, SS, kam byl vstup dobrovolný a do dalších profesních organizací nacistické strany. Zjistí, že nacistická prosáklost byla v českomoravském zněmčeném pohraničí větší než v jiných regionech Německa. Počet členů nacistického zaměření přesahuje o 87.000 počet obyvatel pohraničí. To znamená, že převážná část nacistickým morem zachvácených osob neváhala a organizovala se v několika nacistických organizacích. Nepočítám pohraniční Němce v německé armádě, tam museli nastoupit, ale ptám se, proč útvary složené ze sudetoněmeckých vojáků dostávaly nejvíce vyznamenáni a bylo tu zaznamenáno nejmenší množství zběhů? Největší počet dezertérů byl z Alsaska a z průmyslových okresů v Porýní.

Není přece problém v porozumění s německými antifašisty a demokraty, s nimiž se smiřovat nemusíme, stáli jsme v boji na jedné straně zápasu. Smiřovat se s nacisty, novohenleinovci, s kolaboranty, teroristy a válečnými zločinci ovšem nechceme. Ostatně tento úkol na sebe vzali již nadšeně naši novokolaboranti.

Jaký byl výsledek odsunu?

Spojenecká kontrolní rada 20. listopadu 1945 přijala plán odsunu z Československa, pro odsun bylo určeno 2.500.000 osob. Transfer byl ukončen 24. října 1946. Dodatečný odsun proběhl ještě do poloviny roku 1947, aby došlo ke sjednoceni rodin, týkal se 80.000 osob.

Do západních okupačních zón se transfer týkal 1.559.000 osob, do sovětské zóny odsunuto dalších 841.000 osob. Dobrovolně se za lepší kariérou odstěhovalo ještě 88.614 antifašistů. Koncem května 1947 žilo v ČSR ještě 204.000 Němců, odsun se tedy nevztahoval na veškeré německé obyvatelstvo.

Autor : Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Studijní text. Vydala Historická a dokumentační komise Klubu českého pohraničí ve spolupráci s Křesťansko sociálním hnutím jako publikaci pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, srpen, 2000

Redakce: Ing. P. Rejf, Připravil: JUDr. O. Tuleškov