Historie irského otroctví

Z dějin anglického obchodu s otroky.

Historie irského otroctví v Novém světě během 17. a 18. století je temným a velmi často přehlíženým obdobím, o kterém se skoro neví. A proto je třeba o něm mluvit a stále toto téma připomínat.

Obchod s irskými otroky začal v roce 1626, když anglický Jakub II. prodal 30 000 irských vězňů jako otroky do Nového světa. Jeho známá Proklamace z roku 1625 obsahuje požadavek, aby byli irští političtí vězni posláni do zámoří a prodáni anglickým osadníkům v Západní Indii. V polovině roku 1600 už byli Irové hlavními otroky prodávanými do Antiguy a Montserratu, přičemž té době tvořili 70 % celkové populace Montserratu právě irští otroci. Irsko se rychle stalo největším zdrojem lidského dobytka pro anglické obchodníky a většina prvních otroků Nového světa byla ve skutečnosti bílá.

Během občanské války v Anglii 1642 až 1649, kdy se Irové přidali na stranu krále, bylo Angličany zabito přes 500 000 Irů a dalších 300 000 bylo prodáno do otroctví. Populace Irska díky tomu klesla z přibližně 1 500 000 na 600 000 obyvatel během jediného desetiletí. Irské rodiny byly roztrhané na kusy, protože Britové nedovolili irským otcům, aby s sebou přes Atlantik vzali své manželky a děti. To vedlo k tomu, že Irsko bylo plné bezmocných žen a dětí bez domova a jediným britským řešením vyřešit tento problém bylo prodat je do otroctví také. Během 50. let 17. století bylo více než 100 000 irských dětí ve věku 10 až 14 let odebráno svým rodičům a prodáno do otroctví v Západní Indii, Virginii a Nové Anglii. V tomto desetiletí bylo na Barbados a do Virginie prodáno 52 000 Irů, přičemž se většinou jednalo o ženy a děti. Dalších 30 000 irských mužů a žen bylo také převezeno a prodáno na Floridu. V roce 1656 Cromwell nařídil, aby bylo 2000 bezprizorních irských odvezeno na Jamajku a prodáno jako otroci anglickým osadníkům.

V 17. a 18. století to pokračovalo a Irsko bylo stále největším zdrojem otroků pro anglické obchodníky v Americe. V této době se obchod s africkými otroky teprve rozjížděl a je dobře zdokumentováno, že s africkými otroky, jejichž nákup byl dražší a nebyli viděni jako poskvrnění nenáviděnou katolickou teologií, se často zacházelo lépe než s jejich irskými protějšky.

Koncem 17. století se afričtí otroci prodávali za přibližně 50 šterlinků, zatímco irští otroci se často prodávali pouze za 5 šterlinků. Nejhorší asi bylo, že Britové začali s příjezdem prvních Afričanů nutit irské ženy a dívky tím, aby se množily s africkými muži, protože mulati byli považováni za pracovitější rasu a měli díky tomu vyšší cenu.

Tato praxe pokračovala několik desetiletí, dokud nebyla v roce 1681 přijata legislativa, která ji zakazovala. Nebylo to z dobroty lidského srdce, ale jen proto, že tato praxe množení narušovala zisky velkých společností na přepravu otroků. Irské otroctví skončilo začátkem 19. století a je další obrovskou hanbou britské říše.

Obr. Lewis W. Hine: Breaker Boys (1910) – zrušení otroctví a dětské práce se Irů evidentně netýkalo.