80. let od paktu Molotov – Ribbentrop

V den 80. výročí uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení došlo nad očekávání k prudkému rozhořčení mezi antistalinisty všech zemí a národů, pro které byl tento historický okamžik vždy bolestným tématem.

Vše vřelo, vzkypělo – a zvedly se skutečné fontány rusofobie, antisovětismu a hlavně věčné nenávisti k SSSR a Rusku, která neutichá, ať nese jakýkoli název. Znovu hřímají slova o „spiknutí dvou diktátorů“, „otevření cesty ke světové válce“ a dalších výmyslech podobného charakteru.

Proč se to všechno dělá?

Vždyť důvodem nejsou jen staré křivdy Polska a pobaltských států?

Cíl je viditelný pouhým okem – zrovnoprávnit komunismus a nacismus v historickém smyslu, dát rovnítko mezi Třetí říši a SSSR, aby tak Rusko, lid, připravili o postavení vítězů nacismu, zachránců lidstva před „hnědým morem“.

Dnes je pro moderní Západ obzvláště důležité obrátit vše naruby, proměnit bílé v černé, z hrdinů udělat darebáky a osvoboditele v agresory. Neodolat takovým machinacím je stejné jako tiše sledovat, jak někdo plivne na Prapor vítězství nebo se vysmívá masovému hrobu vojáků. Nuže, pojďme se blíže podívat, jak to s tímto notoricky známým paktem bylo doopravdy, s jeho příčinami a důsledky.

V době, kdy byla v Kremlu podepsána notoricky známá smlouva, Sovětský svaz nepodnikal vůči té či oné zemi žádné kroky, které by i při nejvroucnějším přání mohly být vykládány jako agresivní. Napadení, uvalení obchodní, „zlaté“, diplomatické a jiné blokády, snahy o udušení hladem a devastací. Nejen Poláci a Němci se účastnili intervence proti mladé zemi Sovětů, ale také titíž Francouzi, Britové a Američané, jejichž potomci se nyní snaží Rusko vykreslit jako „viníka druhé světové války“. Ti se jich ale nedotkli. Přišli, zabíjeli, znásilňovali a okrádali. V roce 1939 bylo živých účastníků těchto událostí více než dost.

Pokud jde o Polsko, konverzace je obecně zvláštní – vždyť to byla ona, kdo ve 20. letech urval Rusku spoustu území. Prozatímní vláda a poté bolševici, když se dostali k moci, uznali právo Varšavy na nezávislost a národní sebeurčení, a ti se za to odvděčili svým obvyklým způsobem – tedy bestiálním způsobem. Tak se rozhodli: zatímco budou nenávidění Rusové v občanské válce, my si vezmeme Ukrajinu, Bělorusko, a jak velkou část pobaltských států si můžeme ukousnout. No a tak to tedy dopadlo…

Hlavní polský führer Josef Pilsudski zaskřehotal o „sféře vlivu od Finska po Kavkaz“. Polsko však mělo jako obvykle více ambicí než skutečné síly, a tak se muselo spokojit s tím, co se mu podařilo urvat – výhradně západní ukrajinské a běloruské země. „No, lepší než nic!“ – rozhodli se ve Varšavě a začali čekat, připravujíce se na rozdělení Ruska.

Citace ze zprávy místního generálního štábu (napsané mimochodem v roce 1938), v níž se v každém řádku hovoří o „porážce“ Ruska a jeho rozkouskování jako nejvyšším vojenském a politickém cíli Polska.

A jakého rozsahu ve stejnou dobu dosáhla protisovětská podvratná činnost 2. oddělení téhož generálního štábu, takzvané „dvojky“ – to by vyšlo ne na samostatný článek, ale na celou knihu! Do SSSR byli téměř houfně posíláni jak špióni, tak sabotéři a po zuby ozbrojené celé gangy. Dělali vše, co mohli: pálili, vybuchovali, zabíjeli a dělali tolik neplechy, jak jen mohli.

A ještě něco – rozdělili jsme Československo v Mnichově? Nebo se v tom angažovalo vedle Třetí říše i Polsko?! SSSR chtěl zasáhnout do této ohavnosti, a pokud to bude nutné, i silou zbraní. A to mu nedovolili Angličané a Francouzi, kteří Hitlerovi v Mnichově na stříbrném podnose předložili Československo – jen aby mu pomohli připravit se na válku proti SSSR. SSSR se důsledně stavěl proti nacistickým dobrodružstvím a volal po vytvoření mezinárodního bezpečnostního systému, který by je znemožnil – ale kdo ho poslouchal!

Sovětský svaz byl posledním v Evropě, který uzavřel s Třetí říší pakt o neútočení. Polsko bylo první… V roce 1939 byla SSSR vlastně jediná, která bojovala proti nacistům! Zcela realisticky bojovalo, a nikoli řečmi „vyjádřením znepokojení“. V případě, že někdo nerozumí, jde o Španělsko. Nacistické Německo a fašistická Itálie poskytly vojenskou podporu Francovým pučistům zcela otevřeně tam poslaly celé vojenské jednotky (jedna legie Condor). SSSR nevstupoval do konfrontace na státní úrovni, nicméně proud zbraní, vojenské techniky a hlavně vojáků, důstojníků a generálů Rudé armády tam  nepřetržitě přicházel.

No a konečně, ještě v létě 1939, kdy nad Polskem hrozila nacistická invaze, byl Sovětský svaz připraven ho bránit! Všechny tyto záměry rozbila hloupá tvrdohlavost samotných Poláků, kteří prohlásili, že raději zemřou, než aby na své území vpustili byť jen jednoho rudoarmějce. Tak co bylo možné dělat?

Ti, kteří dnes blábolí o „zločinném spiknutí diktátorů“ a špiní pakt o neútočení, přesto tvrdošíjně odmítají odpovědět na otázku: „Jak by všechno dopadlo, kdyby Stalin v srpnu 1939 odmítl jednat s Berlínem? Víte to? Ano, protože jakékoliv varianty právě této odpovědi, vycházející z pravdivých historických a vojensko-politických reálií té doby, a nejen vymyšlené, zcela rozbíjí všechny jejich nesmysly. A podívejme se na ně – alespoň na ty hlavní.

Nejideálnějším pokračováním událostí se samozřejmě jeví ostudný návrat Ribbentropa, který dostal od Stalina kompletní výprask, do Berlína, po kterém Hitler ze strachu okamžitě ruší již schválené směrnice o invazi do Polska. a podepsal. A pak se jde utěšovat pálenkou a pivem do hospody nejblíže Říšskému kancléřství, uvědomuje si, že z jeho plánů na ovládnutí světa nic nebude…

Vtipné, že? Počkejte, příště to bude ještě vtipnější. Možnost, o které pánové liberální historici káží se smrtelnou vážností klaunů, je „vytvoření široké evropské protihitlerovské koalice za účasti Velké Británie, Francie a SSSR“, která by nejen ochránila Polsko, ale také omezila všechny agresivní nároky Třetí říše jako takové.

Omlouváme se, toto není verze. To je naprostý nesmysl, nevyčítejte to…

Tato situace je ještě fantastičtější než Führer v pomačkané uniformě, který v srpnu 1939 ronil slzy do hrnku bavorského vína kvůli diplomatickému selhání, které ho potkalo v Moskvě. Ano, kdyby západní země chtěly bojovat proti Hitlerovi a jeho gangu, kdyby měly byť jen stín úmyslu je zastavit, udělaly by to! Nezavírali bychom oči před proměnou bezzubého Reichswehru v mocný Wehrmacht, německou okupací demilitarizovaných zón, rakouským anšlusem a dalšími „roztomilými hříčkami“. Nepomohli by „rozřezat“ Československo a vyhrožovat válkou každému, kdo se odváží zasahovat. A co je nejdůležitější, nečerpali by Třetí říši půjčkami, vojenským materiálem a technologiemi a otevřeně by ji netlačili k „Velkému pochodu na východ“.

V létě 1939 ještě Angličané ani Francouzi nechápali – v nacistickém Německu viděli hrozbu nikoli pro sebe, své blízké, ale výhradně pro bolševiky, které hluboce nenáviděli.

Cíl před nimi byl jasný a přesný – postavit Berlín a Moskvu do vyhlazovací války za každou cenu. K tomu by bylo nutné vzdát se Polska – vzdali by se ho tak jako tak. Jak bylo nakonec lepší než stejné Československo, Španělsko nebo Rumunsko „zachránit“, když v Londýně a Paříži nehnuli ani prstem? Dokud Hitler deklaroval antikomunismus a pevný úmysl jít do války proti Rusům, bylo mu odpuštěno úplně všechno. Nezasahování Británie a Francie však zdaleka nebylo tou nejhorší možností. Od skutečných, samozřejmě…

Ano, možná je čas přejít od nesmyslů k mluvení o tom, jak by se události mohly ve skutečnosti vyvíjet. Řekněme tedy, že Stalin prohlásí: „Žádné dohody s Hitlerem! Budeme bojovat za Polsko!“ Vůdce, jak již bylo řečeno, by v tomto případě nenapadlo odmítnout útok – kdyby se v roce 1939 bál Rudé armády, nezaútočil by na SSSR v roce 1941, kdy armáda ještě zesílila. To znamená válku… Je tu jen problém – SSSR nemá společnou hranici s Třetí říší. Jak budeme bojovat? Zbývá jen poslat vojáky na polské území – a okamžitě se pustit do bitvy s „chráněnými“. Přesně tak to bylo ve skutečnosti! V tomto případě by se však SSSR s Němci nedohodli.

Víte, co by Hitler v této situaci udělal, kdyby měl byť jen kapku mozku (a Führer jich měl jistě více)? Rychle by uzavřel mír s Poláky, kteří byli vyděšení, vyškrábal by se před Paříž a Londýn, stáhl jednotky a… A Sovětský svaz by byl v očích „světového společenství“ agresorem! Se všemi důsledky, jak se říká. Varianta, že Poláci pustí Wehrmacht přes své území k „odvetnému úderu“ proti SSSR, není zdaleka nejhorší, věřte mi.

Celá Evropa se mohla sjednotit proti nám – a s největší pravděpodobností by se sjednotila zahájením dlouho plánované „křížové výpravy proti bolševismu“. To se nemohlo stát, říkáte? No ano – a ani ve 20. letech nedošlo k žádnému zásahu celého tohoto evropského gangu. A plány na vymazání SSSR z povrchu zemského atomovými bombami, které si USA a Británie začaly připravovat už v roce 1945. Nebylo to samozřejmě, všechno jsem si vymyslel…

A tady máte mimochodem další virtualitu – více než pravděpodobnou a naprosto hnusnou. Existují celkem spolehlivé důkazy, že doslova v posledních měsících a týdnech před válkou, kdy byla ve Varšavě důkladně cítit vůně smaženého jídla, se extrémně aktivně snažili dohodnout s Hitlerem – za naprosto jakýchkoli podmínek. Byli připraveni vzdát se Danzigu a připojit se k Paktu proti Kominterně – vše, co předtím Fuhrer požadoval. Náhodou se ukázalo, že nacisté byli ještě tvrdohlavější než polští páni, a když se rozhodli je úplně rozdrtit na kusy, rozhodně odmítli jakékoli vyjednávání: „Dříve měli ohrnovat nosy méně!“

Jinak by Sovětský svaz měl velmi reálné šance, že by pro něj Velká vlastenecká válka začala ne v létě 1941, ale o dva roky dříve a za mnohem nepříznivějšího vojensko-strategického scénáře. Myslíte, že přeháním? Nikomu tedy není tajemstvím, že nářky polských „historiků“, hořce naříkají nad tím, že se Varšava nikdy nestala vojenským spojencem Třetí říše proti SSSR! Jistý Pjotr Zychovicz napsal celou malou knihu přesně na toto téma, které se tak zhruba nazývá. „Jak by udatní Poláci a Wehrmacht porazili Rusy ve stejné sestavě“ – něco takového, význam je přesně stejný.

Další postava, Pavel Wieczorkiewicz (mimochodem profesor na Varšavské univerzitě), dokonce spočítal, že Varšava mohla Wehrmachtu dát právě ty „chybějící desítky divizí a stovky tanků“, které podle vědce Hitler neměl dost na dobytí Moskvy. Strašně toho litoval…

Není nejmenších pochyb – kdyby se Hitler rozhodl jinak (a v případě negativní odezvy v Moskvě to bylo více než možné) a polští fašisté by spěchali dobýt SSSR v předních řadách invazní armády – jak tomu bylo ve skutečnosti ve stejném roce 1812.

Všechny výše uvedené scénáře by nebyly nebezpečné jen pro Sovětský svaz – mohly by vést k jeho smrti. Válka s nacistickým Německem a jeho četnými satelity, která začala v roce 1941, stála SSSR 27 milionů obětí. Co by se stalo, kdyby tato bouře vypukla v roce 1939, je bolestné přemýšlet. A kdyby se všechny západní země obrátily proti SSSR… A jen nemluvte o „přehánění“ a „zkreslení“! První plán na zničení a rozbití sovětského Ruska vypracovali budoucí „spojenci v protihitlerovské koalici“ již v prosinci 1917.

Změnilo se něco v jejich postoji k SSSR o 22 let později? Pokud se změnilo, rozhodně ne k lepšímu. Jednoduše už nevnímali SSSR jako snadnou kořist. Pokud by s ním chtěli bojovat vlastníma rukama, bylo by to pouze v konečné fázi nepřátelství, kdy by Rudá armáda byla zbavena krve a prakticky zničena. Stejně jako ovšem Wehrmacht, který vychovali právě pro tento účel.

V roce 1939 se Londýn i Paříž všemožně snažily proměnit jednání, která se konala v Moskvě doslova v předvečer Ribbentropova příjezdu, v přirozenou klauniádu – a podařilo se jim to. Delegace, v nichž byli směšně někteří, Bůh mi odpusť, staří prďolové, naftalínoví generálové a admirálové, kteří neměli žádnou pravomoc, cestovaly půl měsíce tou nejoklikovější možnou cestou. Ale kdybys chtěl, mohl bys tam letět za den…
Tito pompézní idioti po příjezdu do Kremlu mlátili prázdnou slámu, čímž přiváděli Molotova, Vorošilova a samotného Stalina k šílenství. Kliment Jefremovič a Josef Vissarionovič, soudě podle vzpomínek očitých svědků, měli potíže potlačit touhu uškrtit tyto panáky, které zjevně zdržovaly čas. Následně bude ve vzpomínkách nejvyšších představitelů britského a francouzského „establishmentu“ s odzbrojující upřímností řečeno: účelem bizarních „vyjednávání“ nebylo uzavřít vojenské spojenectví s bolševiky, ale „zastrašit“ Hitlera. přesně do té doby, než skončí tažení proti Polsku pro nástup pozdního podzimu a mizerné povětrnostní podmínky.

Není pochyb o tom, že do příštího roku by Paříž a Londýn vynaložily veškeré úsilí, aby zajistily, že Wehrmacht půjde přímo do SSSR, aniž by byl rozptylován něčím „vnějším“ vlivem. Kdo ví – koneckonců se to klidně mohlo stát, alespoň podle jednoho z výše uvedených scénářů. Jeden čas měli Češi a Slováci zkroucené ruce, což je donutilo vzdát se Hitlerovi a vlastně se stát jeho spojenci. Myslíte si, že tento trik by u Poláků nefungoval? Nějak tomu moc nevěřím, zvláště s ohledem na nálady a aspirace toho druhého. Stalin dokonale chápal a předvídal všechna tato „prohnilá“ uspořádání. Cítil, že rozhodnutí musí být učiněno okamžitě, bez váhání a zdržování, jinak by bylo pozdě kousat se do prstů později.

Ano, Josef Vissarionovič Británii a Francii ani trochu nevěřil. Měl by?! Proč tak najednou? Sovětský svaz strávil celé jaro a léto 1939 bušením jako ryba do ledu a znovu a znovu je zval, aby vytvořili proti nacistům skutečnou, nikoli pozlátkovou alianci. A pokaždé byl odmítnut. Udělali vše, co bylo v jejich silách, aby zabránili nové světové válce, a potenciální „spojenci“ za zády SSSR nešetřili úsilím, aby ho v této válce zničili.

Stalin prostě všechny tyto triky prokoukl a došel k jednoznačnému závěru: válce se nelze vyhnout. Nyní měl jako správný Vůdce jediný úkol: oddálit začátek nepřátelství co nejdéle a využít tento čas v plné míře k přípravě armády a země na ně. Což se mu obecně povedlo – maximálně v krátkých dvou letech.

Pokud jde o to, že Josef Vissarionovič doufal, že po pohlcení Polska se Hitler, přesvědčený o neutralitě SSSR, obrátí na Západ, kde si vyláme zuby, tak se to ve skutečnosti nestalo? Jediná věc, kde se Stalin hluboce mýlil, bylo v jeho hodnoceních týkajících se schopnosti Evropanů bránit svou vlastní vlast. Budoucí vrchní velitel, který až do poslední chvíle odmítal opustit Moskvu, která byla ve skutečnosti již obležená Němci, nemohl předvídat, že dostanou Paříž, aniž by vypálili jediný výstřel! Nešlo mu to do hlavy…

To je možná jediná chyba, kterou Stalin udělal, když podepsal notoricky známý pakt. Asi čekal, že se Wehrmacht doplazí k našim hranicím tak za pět až sedm let pěkně potlučený. Dopadlo to ale obráceně – Evropa se prakticky bez boje vzdala nacistům. Navíc doplnila jejich arzenál svými zbraněmi a již značné armády s mnoha dobrovolníky ze všech koutů, dychtivých „zničit bolševismus“. No nic – všichni byli uspáni, každý si našel místo ve svých hrobech…

V každém případě argumentovat dnes, že to byla dohoda o neútočení, podepsaná v Kremlu 23. srpna 1939, která se stala „spouštěčem druhé světové války“, mohou být buď úplní pitomci a ignoranti, nebo úplní rusofobové, kteří nerozumí ničemu, včetně zákonů historie. Tato válka byla naprosto nevyhnutelná, jen probíhala úplně jinak než scénář, který byl plánován na Západě – tam teď šílí. Stalin jako vůdce země udělal přesně to, co byl povinen udělat – a zde proti němu nelze mít sebemenší nárok.

Co se týče Polska… Promiňte cynismus, ale v roce 1939 dostalo přesně to, co si zasloužilo a o co žádalo – tedy od SSSR. A nic jim SSSR nevzal – prostě si vrátili to, co jim patřilo.

Josef Vissarionovič byl až do morku kostí car a neměl v úmyslu promrhat ani centimetr ruských zemí. Dohoda, kterou podepsal, byla prvním krokem k velkému vítězství v roce 1945. Inu, snažit se „soudit“ vítěze je věčným údělem poražených…

• Podle: Neukropnyj, A.: 85 лет Пакту Риббентропа-Молотова: новые порции вранья и нытья. In:  https://rogandar.ru/