V cizích službách
Bitva u Hradce Králové, svedená 3. července 1868, byla největší bitvou na našem území v 19. století. Na rakouské straně bojovalo 215 000 mužů a 770 děl, na pruské 220 000 mužů a 780 děl.
Vzpomínky na jednu z největších bitev na našem území, zejména zajímavosti, které nám mohou přiblížit život a vojenskou službu našich prapradědů.
Rakouské ztráty — 44 000 mužů (20%), pruské — 9000 mužů (4%).
Prvními padlými ve válce roku 1866 byli čeští vojáci. J. Souček od 35. pěšího plzeňského regimentu a Pražan J. Kozák od 18. praporu myslivců.
Baterie mrtvých
V odpoledních hodinách bitvy donutili Prušáci ve středním úseku rakouského postavení u Chlumce a Lípy Rakušany k ústupu. Hrozilo nebezpečí, že přehradí poslední volnou cestu na Hradec. Tehdy byl vydán rozkaz (dnes se zdá nepochopitelný), aby ústup krylo přímou palbou dělostřelectvo. Tytéž baterie, které byly vyčerpány bitvou na nejtěžších úsecích.
Pruská gardová pěchota vyrazila v dlouhých řetězech k útoku. Dělostřelci nevydrželi. V postavení zůstala jediná baterie s osmi děly a obsluhou, v které bylo nemálo Čechů a které velel setník Groeben. Chránily ji pouze dvě decimované setniny pěchoty.
A tyto nepatrné síly přešly do protiútoku. Tryskem se baterie dostala až na 200 m před nepřítele, odkolesnila a zasypala pruskou pěchotu granáty a kartáči. Jak zapsal kronikář, „kanonýři pálili tak dlouho, dokud měli ruce schopné obsluhovat děla“.
Když Prusové postavení baterie dobyli, nalezli 54 mrtvých mužů a zbytek raněných.
O „baterii mrtvých“ a hrdinství českých kanonýrů bojujících v této bitvě vznikla známá píseň „Kanonýr Jabůrek — Tam u Králového Hradce“.
V cizích službách
V řadách rakouských i pruských pluků bylo mnoho Slovanů. Pod prapory s habsburským orlem i pruskou orlicí pochodovali Češi, Slováci, Poláci, Slovinci, Chorvaté i Dalmatinci. Pralévali krev za cizí mocenské zájmy.
Zaznělo znamení ke střelbě. Namířil jsem na protější plot, odkud se „prášilo“, a vypálil první ránu. Když jsem nabíjel na druhou, byl jsem velmi rozrušen. Šťastně jsem však zastrčil nabiják do závlačky, nasadil kapsli, natáhl a spustil druhou ránu do stavení ve vesnici. Kupředu! zazněl opět rozkaz. Tak to šlo znovu a znovu. Doběhl jsem k řadě olší a po zdlouhavém nabíjení vypálil další ránu do plotu, kde se něco kmitlo. Pak jsem hbitě přeskočil plot a stanul udýchán u dřevěné stěny chalupy. V té chvíli přiběhla do téhož úkrytu menší skupina myslivců s důstojníkem. Zpocení, udýchaní, s vytřeštěnýma očima. Dále, rychle dále! volal důstojník a běžel se šavlí v ruce ke druhému stavení. Nepřítele tu nebylo vidět, jen stopy po velkém zápase. Za stavením na zahrádce ležel rakouský myslivec vedle pruského fusiliera. „Dla boga, pít! prose, dla boga!“ volal první.
„Braci! Bogorodico, vodu!“ sténal druhý. Oba jsou Poláci, zvolal kdosi, pohlížeje na ne uděšeně.
„Dále, kupředu!“ káže důstojník se šavlí v ruce. Běžíme přes zahradu k nejbližšímu stavení. Bílá stěna krví postříkána. Na zápraží leží mrtvý Prušák. Dvéře stavení rozštípány.
Z dopisu B. Horaly, kadeta c. k. 5. praporu polních myslivců (Moravané)
Výkupné za 1200 zlatých
Podle rakouského branného zákona byla inteligence „vojny prosta“. Ta část inteligence, které se osvobození netýkalo, a majetní se mohli zbavit vojny vykoupením. Za 1200 zlatých se vykoupili. Na vojnu rukovaly jen nejchudší třídy — malí zemědělci a řemeslníci. Ti zaplňovali i místa vykoupených. Každý pluk měl svého majitele. On a plukovník si jmenovali kadety a důstojníky pro svůj pluk. Stávalo se, že se důstojnická místa kupovala. Čím byl kdo bohatší, tím si koupil vyšší hodnost. Nebylo pak divu, že ve válce 1866 rakouský generálmajor Hertweg se svou brigádou místo Police nad Metují obsadil Pulice u Dobrušky, které jsou vzdáleny 26 km. Rovněž záměna České Brusnice za Německou rozhodla s konečnou platností bitvu u Trutnova ve prospěch Prušáků.
Kobylky táhnou Čechami
10. července vtáhl II. pruský armádní sbor do Žďáru a rozložil se v městě a okolí. Začaly nesčetné rekvizice dobytka hovězího, vepřového i skopového, mouky, chleba, píce, sena, ovsa i slámy. Kromě toho působili pruští vojáci velké vydání občanům tím, že „jevíce úžasnou chuť k jídlu a nemenší vybíravost, vzali sobě do zvyku pětkrát denně dobře se najísti“. Tato nezřízená touha po jídle byla příčinou mnohých výstupů mezi vojáky a obyvateli.
V té době zuřila v okolí Zdaru, hlavně v Přibyslavi a v Polně, epidemie cholery. Pravděpodobně ji sem zavleklo pruské vojsko. Silně se rozmohla, protože byla podporována nestřídmostí pruských vojáků. Nejvíc postihla nejchudší obyvatele.
Z farní kroniky města Žďáru
8. července 1866 vtáhly pruské pluky s bubínky a vřískavými píšťalami v čele do Prahy. Hned se vrhly na všechno, co se jen trochu hodilo k snědku. Vypravovalo se, že jeden Prušák snědl celou kopu natvrdo uvařených vajec. Za tento hrdinský čin prý zaplatil životem. Faktem však byla celá řada úmrtí otravou alkoholem. V pražských hospůdkách se začaly objevovat nápisy: „Zde zahynul neznámý prajz, který přišel v naši vlast a zemřel tu slavně pro krále a — chlast!“
Eskadrona v Humpolci
V noci z 8. na 9. červenec obsadila pruská eskadrona královských husarů Humpolec. Starosta byl probuzen a polooblečený předveden před pruského rytmistra. Bylo mu stroze nařízeno obstarat ihned dostatek jídla. Hned v noci se začal zabíjet a vařit mladý dobytek a prasata.
Aby se při hodokvasu cítili PruŠáci bezpeční, „našel rytmistr,“ jak uvádí německý historik Ch. Fontáne, „velmi účinný prostředek. Rozkázal zajmout rukojmí a pohrozil jim trestem smrti, jestliže se eskadroně stane nejmenší příkoří. Navíc nařídil snést na náměstí hromady dřeva, slámy a dehtu a starostovi oznámil, že při nejmenším odporu lehne celé hnízdo popelem. Výstraha účinkovala. Noc nerušilo nic, jen mírný letní déšť.“
Z knihy „Der deutsche Krieg von 1886″