Komunismus a fašismus (30)

logoV. Závěry

Při srovnávání komunismu „jako takového“ s jinými -ismy je nutné se orientovat v neobyčejně složitém souboru. Je nutné odlišovat podstatu komunismu, ideologii komunismu /její zdroje, vývoj a formy/, komunistickou politiku/ uskutečňovanou v různých podmínkách, vývojových etapách a zemích/, komunistické hnutí a přestavbu společnosti na socialistických principech uskutečňovanou stranami komunistického typu /v různých vývojových etapách, regionech a zemích/.

Snahy tyto rozdíly přehlížet, plynou z účelové ideologické apolitické kalkulace, která objektivní přístup odmítá. Chce jej ztížit i znemožnit, protože není v souladu s politickým, propagandistickým záměrem. Používá pojem „komunismus“, který slučuje nejrůznější prvky z ideové výbavy a praxe, navíc bez ohledu na skutečný kontext a podmínky. Tak je používán pojem „komunismus“ i pro označení souboru změn ve společenském uspořádání uskutečněných při vedoucí úloze stran komunistického typu /pro „reálný“ socialismus/.

Výběr a uspořádání takových prvků je podřízeno propagandistickým účelům. Jeho předkládání je spojeno s vyhrocenými emocemi, nikoli kritickým rozumem a má nekritický odsudek vyvolávat. Používá primitivní prostředky a argumenty a s jednoduchým uvažováním, či nemyšlením počítá. Má tak vzniknout stereotyp uvažování, který bude bez další námahy spojovat termín s kategorickým odsudkem.

Metodou „část za celek“ /pars pro toto/ je za klíčový prvek celého tohoto umělého, účelového „systému“, vybráno sociální /třídní/ násilí, a to v jeho nejodpudivějších podobách, v podobě politických procesů a drsného režimu v pracovních táborech, zvláště v Rusku. Je to stejný postup, jako kdyby za integrující v systému křesťanství a za jeho dostatečnou a dokonce nejpřesnější charakteristiku byly vybrány války křižáků o „boží hrob“, či upalování kacířů a „čarodějnic“, podněcované katolickou církví a jejími inkvizitory. Stejným postupem lze kapitalismus ztotožnit s kolonialismem, dvěma nejstrašnějšími válkami v dějinách, chudobou a utrpením naprosté většiny lidstva a ničením planety v honbě za ziskem.
Metoda srovnávání a analogií patří ve vědě k nejméně ceněným metodám, a to právě pro možnou ošidnost výběru srovnávaných elementů, ne vždy mířících k podstatě a tím i přibližnost objektivních zjištění. S její pomocí lze vést analogie i mezi fašismem a všemi dalšími velkými ideologiemi posledních dvou století, od liberalismu po neokonzervatismus a s politikou, kterou různé politické síly s jejich pomocí provozovaly. /Tak je např. významné zjištění, že „koncentrační tábory“ byly pod různými názvy historicky prvotně zakládány v anglosaském prostoru: pro genocidou postihované „indiány“ v USA (rezervace) a pro různé odpůrce v „burské“ válce (v níž se slavně angažoval „Sir Winston“)/. Je to možné tím spíše, že fašismus je ideologie, která rámec kapitalismu podstatně nepřekračuje. Je naopak specifickou cestou, jak podstatu tohoto systému zachovat v podmínkách zvláštního ohrožení.

V zájmu kapitalistického převratu je vůči marxismu, dělnickému hnutí a komunistické politice využíváno té vnější okolnosti, že se ke svým cílům snaží mobilizovat veškerou energii dané společnosti, že usiluje vtáhnout do politiky všechny občany a vtisknout jejich účasti postupně podobu seberegulace, samosprávy. Jen touto cestou je vsak možné dosáhnout hlavního cíle, rozvoje lidských bytostných sil, ze kterého není nikdo vyloučen, sebeuskutecnění individuí ve společenství se všemi ostatními.

Společnost vždy funguje jako celistvý systém. Její úsilí může být neplánovitě, v rozporu se zájmem a vůlí vládnoucí třídy nebo dokonce cílevědomě tříštěno /kapitalistická anarchie a pokusy rozložit odpor potlačených vrstev/. Fašismus usiluje energii společnosti koncentrovat na své cíle a volí k tomu odpovídající prostředky. Také komunisté mobilizují společnost k prosazení cílů své politiky a volí prostředky, které jim odpovídají. Touto snahou o mobilizaci sil společnosti však veškerá podobnost končí. Teze o totalitarismu fašismu a komunismu slouží ideologii, která zcela záměrně zakrývá hluboké, nesmiřitelné rozdíly mezi nimi, okolnost, že slouží zcela protichůdným cílům a že volí zcela protichůdné prostředky. Fašismus volí cíle a prostředky, které směřují proti logice dějinného vývoje, vyvolávají obrovské sebezáhubné konflikty a stagnaci společnosti. Komunistická politika volí cíle a prostředky, které odpovídají zákonitostem společenského vývoje a mohou stimulovat další, pokrokový vývoj společnosti.

Fašismus neusiluje překonat, ale jen po svém „vylepšit“ kapitalistický řád. V tomto zájmu se otevřeně obrací zprvu proti levicovým, pokrokovým a postupně vůči všem demokratickým, liberálním silám. Inspiruje se antihumanismem, iracionalismem a nejhrubšími formami elitismu. Vyzdvihuje vůdcovský princip a požadavek podřízení, naprosté poslušnosti masy. Snažil se a bude se snažit i nadále udržet ve společnosti hlubokou nerovnost a nadvládu vyvolených skupin, národů a ras. Zasévá mezi rasy, národy a státy zášť. Sahá k územní expanzi a rozpoutává válečné výboje, které ospravedlňuje jako formu, která má v panujících národech obnovit fyzické i duševní zdraví. Společnost vrací hluboko do minulosti, obnovuje nejkrutější, nemilosrdné formy boje o přežití v podmínkách lidské džungle. Slouží buržoazii, konkrétně německému finančnímu velkokapitálu.

Komunismus usiluje kapitalismus překonat. Snaží se osvobodit lidskou tvořivou sílu tím, že prosazuje rovnost ve vztahu k rozhodujícím výrobním prostředkům a postupné uplatňování společenské seberegulace, samosprávy, na níž se budou podílet všichni. S tímto zájmem spojuje snahy dělnické třídy a pracujících lidí v různých zemích, bez ohledu na rasu, úzké egoistické národní či regionální zájmy. Prosadit tento hluboký obrat v dějinách dosavadní společnosti není snadné, jak ukázala i minulá praxe. Nedostatky a politováníhodné deformace byly vedlejším a stěží předvídatelným produktem obtížného úkolu, o který se v zájmu převážné většiny lidstva komunistické hnutí pokoušelo a na který nemůže rezignovat.

Komunisté se nevymlouvají na to, že podobnými problémy byly provázeny počátky každé nové etapy v prosazování společenského pokroku. Neomlouvají tyto nedostatky a nesnaží se je zamlčet. Usilují o objektivní hodnocení, které umožní poznat příčiny nedostatků a vyvarovat se jich.

Zkušenost ukázala, jak důležité je takové hledání trvale umožňovat a to všem silám, kterým je ochotna společnost naslouchat a které možnost svého pozitivního působení ještě nevyčerpaly. Žádná společnost však nefunguje v prvé řadě na pluralitě, ale na systémovém uspořádání svých prvků, jehož prvkem pluralita je. Komunisté vystupují proti logice systémového uspořádání, v němž je nepatrná menšina stále bohatší a velká většina stále více chudne. Jsou za takové uspořádání, v němž systémotvorné prvky umožňují seberealizaci a účast na společenské seberegulaci pro každého člena společenství. Jsou pro socialistické uspořádání, které se poučí na dosavadním postupu a bude odpovídat na problémy a výzvy přelomu druhého a třetího tisíciletí lidské historie.

Před jaký soud patří zhodnocení dosavadních snah socialistů a komunistů? Před soud dějin, lidu či před tribunály pravice? Hodnocení historických dějů patří před soud dějin, praxe a jejich vykladačů, kteří pracují s vědeckými nástroji. Poprvé v dějinách byl odsouzen politický systém. Bylo to proto, že svou ideologií a politikou vyvolal nejničivější válku lidské historie. Fašismus byl odsouzen mezinárodním vojenským soudním tribunálem, složeným z představitelů všech čtyř spojeneckých velmocí. Soud trval přes deset měsíců a vyrovnal se s obrovským množstvím dokumentačního materiálu. Vyslechl stovky svědků žaloby i obhajoby. Odsoudil fašismus jako politický systém, režim, jako politiku státu, která sloužila zájmům německých průmyslníků a finančních magnátů.

Komunismus byl v ještě federalizovaném Československu „odsouzen parlamentem, ovládaným pravicí, která se zmítala mezi pocity euforie z moci, která jí spadla do klína a nejistotou i obavami z toho, zda si ji bude moci uchovat. Proto rozbila i Československo a parlament, v němž svůj ortel vynesla. Svůj triumf si však nechce nechat vzít. Prosadila „primitivní zákon o protiprávnosti komunistického režimu“ /Z. Jičínský, Rudé právo, 1. února 1995/. Vstoupila jím do dějin. Našla věrné spolubojovníky, kteří táhnou do boje alespoň protikomunistickými vyhláškami.

Jak na to všechno má reagovat občan v České republice? Má přijmout názor, že dějiny skončily či začaly nástupem české pravice k moci? Jak má dnes reagovat na nebezpečí recidiv fašismu? Bude opravdu poskytovat svůj sluch těm, kteří jej chtějí připravit na horší než demokratické časy? Bude opravdu naslouchat radám, které mu dává např. jakýsi pan J. Janatka, interpretující nezaujatě výplody B. Mussoliniho? „Kdo chce, tak jedná, kdo nechce, tak si užívá. A komu je libo, ten si v klidu čte ty „rytmické a úsečné věty, ta důrazně volená slova, rychlá jak údery kladiva, slova připomínající šupot ohromné turbiny.“ /J.Janatka, Literární noviny, 29. září 1994/. Odpovědni jsme všichni. Říkám k tomu své a nejen pro uklidnění svého vlastního svědomí.

Závěr seriálu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *