Aleš Beljatskij, aneb, kdo je nový držitel Nobelovy ceny míru

Toto jméno už letí světem dlouho – „demokratická“ média „demokratických“ států západního bloku odvedla dobrou práci, když tuto osobu propagovala jako „nevinnou“ oběť „nelidského“ Lukašenkova režimu. Téměř ze setrvačnosti se stal laureátem Nobelovy ceny za mír.

Tento muž, Alexander Beljatskij, který se později stal hlavním aktivistou za lidská práva v Bělorusku, se narodil v SSSR, v roce 1962 v Karélii. Poté se rodina přestěhovala do Běloruska, kde vystudoval střední školu. Asi se moc dobře neučil, exaktní vědy mu nešly, tak si pro přijetí zvolil vysokou školu a specializaci, kde vzali skoro každého, tedy Historicko-filologickou fakultu na specializaci „učitel běloruštiny, jazyk a literatura.“ Odtud přímá cesta – k učiteli běloruského jazyka ve vnitrozemí. Dostal se tam.

Pak armáda a po ní zase vyvstala otázka – co dál. A to je rok 1986 – vrchol perestrojky a glasnosti. Už nechtěl být učitel. Chápal, že se nedá moc vydělat. To není inženýr, projektant, lékař nebo stavitel, který má možnost kreativity a kariérního růstu, ale kde může udělat kariéru člověk, který prostě umí běloruský jazyk a nic jiného neumí? Nehledě na to, že mnoho lidí s technickým vzděláním tento jazyk umí stejně dobře a navíc umí i pár cizích.

A tak se Alexander rozhodl přejmenovat na Aleše, shromáždit kolem sebe ty samé, jako je on sám – fanoušky běloruského jazyka a literatury, většinou své studijní kamarády, a vytvořil Sdružení mladých spisovatelů Tuteishi. Mimochodem, sám Aleš nikdy nenapsal žádnou seriózní knihu, s výjimkou několika kritických literárních článků.

Po rozpadu SSSR nastaly pro Aleše a jeho kamarády – odborníky na běloruský jazyk – zlaté časy: Ministerstvo zahraničí USA, Soros a všemožné další programy začaly postupně oddělovat bývalé sovětské republiky od Ruska, jako prvek strategického plánu na její oslabení. Nebylo pochyb o tom, na koho se zaměřit a koho financovat. Tady je, hotový tým jako národně orientovaní mladí a hladoví lidé. Vezměte a použijte. Pro Západ je totiž „národně orientovaný“ synonymem pro „protiruský“.

Takže se to nerozkolísalo, ani rolka – peníze byly pravidelně přijímány, rozdělovány stranám, médiím a běžným občanům, které Západ potřeboval k posílení svého vlivu, no, Aleše a jeho přátel bylo dost. Hlavní věc je, že zprávy o výdajích jsou věrohodné. A vědí, jak to udělat, protože mezi nimi se přece jen najdou kreativní lidé, dokonce i básníci. Pravda, jejich básně se čtou v běloruském jazyce, většinou se sami čtou, jejich opusy nikoho jiného nezajímají – ale ouha.

V určitém okamžiku Beljatskij, již šéf jím organizované specializované lidskoprávní organizace „Jaro“ – a zmínka o slovu „lidská práva“ v názvu je automaticky základem pro prudký nárůst peněžních toků od západních sponzorů, spadá do sféry zájmů orgánů státní finanční kontroly. Zlomyslný daňový podvodník. Aleš a jeho chlapi dostávali peníze na účty v litevských bankách a vypláceli je pomocí mezinárodních bankovních karet, bez přiznání a bez placení daní.

Proběhl soud, někdo dostal pokutu a Aleš šel do vězení – jeho částky se ukázaly být příliš působivé.

No, co je na tom špatného? Podnikatel to zariskoval a nechal se chytit. Vše je spravedlivé – zákony se musí dodržovat. Každý občan musí platit daně z příjmu bez ohledu na to, odkud pochází.

Pak Aleš potřebuje obrátit svou pozornost ke svým sponzorům – Spojeným státům, kde mohou být za neplacení daní zaseknuti doživotně. Zvláště pokud je zdroj příjmů v zahraničí v nepřátelské zemi.
Ale co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. V západním tisku začalo kvílení o pronásledování nešťastných lidskoprávních aktivistů v Bělorusku a jméno Aleše, pro něj nečekaně, se rozšířilo po celém světě, který, aniž by zkoumal podrobnosti, odsoudil „diktátorský“ Lukašenkův režim za represe proti tomuto bojovníkovi. Jinak, ať hledáte, jak hledáte, nenajdete, jak Aleš s tímto „režimem“ bojoval…

Po propuštění si Beljatskij plně užíval nečekanou slávu: byl nominován na mnoho mezinárodních cen, dokonce je těžké je všechny vyjmenovat. Stal se dokonce čestným občanem Paříže.

Takže – okamžitě z bídy k bohatství. Sám Aleš však podle všeho nepředstavuje nic výjimečného: spíše průměrnou inteligenci, kostnatý jazyk, vzhled a skromné ​​způsoby ovčáka z kolchozu.

Náhodou byl ve správný čas na správném místě, a teď to štěstí překonal.

Důležitým ukazatelem člověka také je, jaké děti vychoval. Když se totiž vydáváte za svědomí národa a budoucího vůdce, ukažte, koho jste vychoval.

A Aleš vychoval jednoho syna – Adama. Poslal ho studovat do Polska, prý kvůli perzekuci „zločineckého“ režimu, a udělal tam něco, co nedokázal ani jeho otec. Také se pravděpodobně, stejně jako táta, rozhodl proslavit se po celém světě a vydělat si peníze navíc.

Nenapadlo ho nic lepšího, než se vplížit do koncentračního tábora v Osvětimi se stejnými idioty jako on, svlékl se, spoutal se, podřízl ovci hrdlo, a nad brány koncentráku vyvěsil krvavý transparent s nápisem „Láska tábora“. Prý to měl být jakýsi protest proti válkám a násilí ve světě!

To je druh syna, kterého vychoval hlavní běloruský opozičník. Také vás zajímá, jakou pozici by nabídl Aleš svému synovi, pokud by se dostal k moci? Ten ho mimochodem za tento idiotský čin neodsoudil.

Bůh ochraňuj Bělorusko před takovými lidmi.