Šest mýtů o Třetí říši

Někteří lidé stále obdivují Hitlera.

V argumentaci používají stále jedny a tytéž mýty o tom, co Hitler udělal pro Německo užitečného. Vůdce postavil dálnice, vyvedl Německo z krize, miloval děti a vzdělal mládež. Jak je to s těmito mýty ve skutečnosti?

Dálnice v Německu se objevily na příkaz Hitlera?

Podle oficiální nacistické propagandy, měl Hitler v době, kdy seděl v roce 1924 ve vězení v Landsbergu, opravdové vidění – viděl Německo, protknuté od jednoho konce k druhému sítí automobilových cest. Jenže dálnice existovala už v roce 1921. V tomto roce v Berlíně otevřeli jako první v Evropě cestu pro silniční vozidla AVUS (Automobil-Verkehrs-und Übungs-Straße).

Od roku 1923 se autostráda (italský ekvivalent německého autobahn) spojila Milano a města u švýcarských hranicích. V roce 1926 byla naplánována dálnice Kolín nad Rýnem – Düsseldorf.

„Myšlenka stavby dálnic se zrodila v době Výmarské republiky,“ – píše historik Bernd Sösemann ze Svobodné univerzity v Berlíně na stránkách německého vydání Focus. – „Není divu, že plánování a realizace takového ambiciózního projektu trvalo několik let.

Avšak 23. září 1933 – pouhých šest měsíců poté, co se Hitler stal kancléřem – začala výstavba Reichsautobahn – „říšská silnice“ z Frankfurtu přes Darmstadt a Mannheim do Heidelbergu. Nacistická propaganda představila „Führera“, jako vynálezce a stavitele této údajně revoluční inovace.

Hitler dokázal porazit tehdejšího primátora Kolína nad Rýnem, pozdějšího spolkového kancléře v poválečném Německu, Konrada Adenauera. Ten už v roce 1932 otevřel první bezplatnou veřejnou dopravu na dálnici z Kolína do Bonnu. Později tuto dálnici nacistická vláda administrativně snížila na úroveň Landstraße – v podstatě místní silnice.

Nacistický režim vyvedl německou ekonomiku z krize

Globální ekonomická krize vypukla na konci 20. let a široké vrstvy obyvatel přišly o práci. Na počátku roku 1932 v Německu bylo zhruba na 12 milionů pracujících víc než 6 milionů nezaměstnaných. Nacionální socialisté byli schopni těžit z této krize. Během voleb do Reichstagu v roce 1930 a v létě roku 1932, se počet hlasujících pro Nacionálně socialistickou dělnickou stranu (NSDAP), výrazně zvýšil.

„Na podzim roku 1932 se objevily první známky hospodářského oživení,“ říká berlínský historik Bernd Zezeman. Mimo jiné, počet nezaměstnaných se v zimě mírně zvýšil ve srovnání s předchozími lety. Najednou NSDAP v listopadových volbách v roce 1932 ztratila hlasy. Hitlerova hvězda mohla náhle pohasnout. Tehdy bývalý říšský kancléř Franz von Papen, bankéř Kurt Freiherr von Schröder a zástupci těžkého průmyslu Porýní-Vestfálska doporučují německému prezidentu Paulu von Hindenburg, aby jmenoval Hitlera novým kancléřem. Adolf Hitler složil přísahu a stal se kancléřem Německa 30.ledna 1933.

Německá ekonomika opět vykázala známky oživení, když se nacionální socialisté dostali k moci. To však nebyla jejich zásluha. Program k překonání nezaměstnanosti, na který byl pyšný nacistický režim, byl plodem Výmarské republiky a nikoliv Třetí říše. Poslední kancléř republiky, Kurt von Schleicher plánoval použít tento program jako nástroj ke snížení nezaměstnanosti.

Projekt sociálních opatření, který zahrnoval komplexní systém sociálního zabezpečení, kterým se podle příkazu Hitlera v roce 1940 zabýval vedoucí Německé fronty práce (Deutsche Arbeitsfront), Reichsleiter Robert Ley, nebyl nikdy realizován.

Leyův plán, mimochodem, o dva roky předstihl slavný „Beveridge Report“, plán lorda Beveridge „proti velkým sociálním zlům – nemocem, chudobě, nevědomosti a nezaměstnanosti.“ Díky plánům barona Beveridge se po válce Británie stala světovou jedničkou v oblasti sociálního zabezpečení a sociální politiky.

Podle Leye šlo o bydlení s nízkými nájmy, pojištění v nemoci a při ztrátě práceschopnosti, progresivní mzdové struktury a všeobecný důchodový systém.
Hlavní rozdíl od plánu lorda Beveridge, realizovaného labouristickou vládou, spočíval Leyův plán v tom, že základním prvkem nacistického společenského řádu měla být otrocká práce podmaněných národů, zejména z východu.

Ženy v Třetí říši hrály významnou roli

Od samého počátku NSDAP odmítla nezávislou účast žen v hnutí. (Pro srovnání, účast žen ve stranických organizacích byla 10 procent a byla nejmenší mezi stranami Výmarské republiky). V řídících orgánech nacistické strany byly jen 3 procenta žen. Během boje s hospodářskými obtížemi 1933-1934 nacisté systematicky vytlačovaly svobodné ženy z hospodářského života. Pod tlakem jim nabízely „dobrovolný“ odchod z práce za 600 říšských marek odstupného a vdát se.

Během druhé světové války byl rozsah mobilizace žen v Německu nejnižší ze všech zemí, které se účastnily konfliktu. I v demokratické Británii byl počet žen – opravářů vyšší.

Nedostatek žen nejvíce negativně ovlivnil vývoj německé vědy a průmyslu během války.
Počet německých studentek byl také malý, a to záměrně jen kolem deseti procent. V tomto ohledu byly do osnov škol pro dívky vtěleny otázky vedení domácnost a předměty, které mohou být užitečné pro potenciální manželky v rodinném životě.

„Není větší důstojnost pro ženy, než být matkou synů a dcer národa,“ řekl Adolf Hitler. „V konečném důsledku nacistický režim považoval ženy jen jako stroj na výrobu dětí, i když se to snažil všemožně zakrývat,“ uzavírá historik Bernd Sezeman.

Hitler miloval děti a mládež

„Jaká je mládež, taková bude budoucnost,“ řekl klasik nejen německé, ale i světové literatury, Friedrich Schiller. Za 12 let trvání nacistického státu se vyměnily tři generace mládeže od 11-18 let, z nichž každá byla jinak vystavena dominantní ideologii.

Pro první skupinu 1933-1936 bylo „dílo Hitlera dílem mládeže.“ Druhá skupina 1936-1939 podlehla totální nacistické unifikaci. Třetí skupina ve válečných letech neměla skoro žádný výběr a dostala se do velmi nepříznivých podmínek.

Přední pozice ve státní hierarchii Třetí říše zaujímali třicetiletí, a dávali přednost mládí. Nacistické hnutí otevřelo příležitosti pro kariérní růst a dávalo východisko z mladické agresivnosti.

Studenti tíhli k nacistickému hnutí z materiálních potřeb, sociální a duchovní nestability a díky antirepublikánskému cítění mezi nejsilnější a nejaktivnější částí německých studentů, pocházejících ze starých nacionalistických studentských organizací. V nich bujel agresivní pravicový radikalismus a antisemitismus.

V roce 1926 byl vytvořen Hitlerjugend, po 4 letech – Bund Deutscher Madel. U bran letních táborů „Hitlerjugend“ visel slogan: „Narodili jsme se zemřít pro Německo“. Liga německých dívek a Hitlerjugend měly ve svých řadách v roce 1935 téměř čtyři miliony chlapců a dívek.

Stát se pokusil plnit různorodé potřeby mladých lidí: stavěly se stadiony a tělocvičny, existoval systém sociální pomoci mládeži, věnovala se pozornost odbornému vzdělávání, pořádaly se soutěže nejlepších v oboru. V roce 1938 byl přijat zákon o ochraně mládeže (Jugenschutzgesetz). Mládeží se podařilo jen dovedně manipulovat, čímž její nemalá část přinesla spoustu nadšení a aktivně se podílela na nacistickém hnutí.

Co však jiného mohl nacistický režim slíbit mladé generaci Němců v závěru války, než jen hrdinnou smrt? V atmosféře postupného zhroucení režimu a v očekávání vojenské porážky německá mládež prošla vojenským drilem a peklem války.

Za Hitlera byla likvidována zločinnost

Samozřejmě, že v totalitním státě se proti zločinu bojuje lépe než za demokracie. Ale bylo by naivní se domnívat, že může být úplně vymýcen.

9. března 1937 Himmler na základě agenturních informací tajné policie nařídil zatčení všech recidivistů v kartotéce a poslat je do koncentračního tábora Sachsenhausen, Zaksenburg, Lichtenburg a Dachau. Příští rok preventivní zatčení postihlo všechny osoby, které vedly asociální životní styl. Šli do vězení nikoli pro spáchání něčeho nebo pro záznam v trestním rejstříku, ale za „životní styl“…

I přes absenci ohnisek nekontrolovatelné zločinnosti a zločinců, nacisté prováděli pravidelné preventivní zatýkání a odsouzené odesílali do koncentračních táborů. V koncentračních táborech byli umístěni ti pachatelé, kteří byli dříve odsouzeni do vězení na dobu nejméně šesti měsíců), dále asociální elementi (tuláci, cikáni, prostitutky, homosexuálové, alkoholici, psychopati, násilníci, a porušovatelé pravidel silničního provozu), a také flákači (ti, kteří dvakrát odmítli návrh zprostředkovatelny práce).

Je také pravda, že kriminální živly (násilníci a vrazi) byli v koncentračních táborech nacistickými dozorci protěžováni a používáni jako nástroje k ztěžování už tak nesnesitelného života jiných, zejména politických vězňů.

Počet trestných činů, jako jsou krádeže, úkladné vraždy bez přitěžujících okolností a úkladné vraždy se však od roku 1939 vytrvale zvyšoval. Podle názorů současných západních historiků, válka zesílila v lidech asociální pocity a německá společnost se stala více a více brutálnější. Zločin dosáhl svého vrcholu v posledních měsících nacistického režimu.

Nicméně, bezpráví a chaos vládl v Německu zejména v důsledku činnosti pracovníků SS a gestapa.

Třetí říše se starala o dělníky

Prestiž dělnické třídy se v Třetí říši skutečně zvýšila. „Německo se jen tehdy stane velkým a mocným národem, pokud se nejchudší Němci stanou nejvěrnějšími občany,“ – řekl Hitler na jaře roku 1933. Z rasového pohledu dělníci a rolníci představovali „zdravější“ část německého národa. Původci porážky Německa v první světové válce nacisté obviňovali morální úpadek, materialismus, Židy, slabost politických elit a jejich celkovou degeneraci, tedy i inteligenci.

Protože však „kudlu do zad“ vrazily německému národu vůdci dělnického hnutí, Hitler organizované dělnické hnutí zlikvidoval. Od roku 1933 byl první máj v nacistickém Německu prohlášen za oficiální den volna a nazván Den národní práce. Mezinárodní svátek solidarity pracujících nacisté změnili na německý státní svátek. Doslova den po tomto svátku bojůvky SS a SA zlikvidovaly odbory, a jejich majetek byl zkonfiskován.

Německá pracovní fronta, vedená Robertem Leyem byla schopna v některých případech zlepšit pracovní podmínky. V případě nemoci, úrazu a invalidity byla zaručena podpora. Velmi oblíbený byl program „Síla přes radost“ – Kraft durch Freude – jehož hlavním cílem bylo organizovat volné německé pracovní síly.

Tato struktura poskytovala dotované poukázky a další možnosti k strávení dovolené nebo víkendu. Funkcionáři fronty práce požadovali vyšší mzdy od podnikatelů, delší dovolenou, lepší podmínky k práci, delší lhůty o oznámení výpovědi. Pokud funkcionáře režim odměňoval, pak jen pojmenováním Volksschädlingen – „nepřátelé lidu“ – ale také vyhnanstvím, vězením, a během války i postavením ke zdi. Nicméně, s vypuknutím války vedení Pracovní fronty požadovalo 72-hodinový pracovní týden a zpřísnění pracovní kázně.

To však platilo pouze pro Němce a Volksdeutsche, tj. „skutečné Árijce“. Pracující jiných národností byli určeni pro otrockou práci až do vyčerpání.

Tak je to s mýty o nacistickém Německu…