Uznání Kosova je českou národní hanbou
„Uznání Kosova je českou národní hanbou, nezklamal pouze Václav Klaus." Rozhovor s Prof. Dr. Rajko Dolečkem, DrSc.
Prof. MUDr. RAJKO DOLEČEK, DrCs., se narodil v Praze roku 1925. Od roku 1926 žil s rodiči v Bělehradě. Jeho otec zastupoval v Jugoslávii československý koncern ČKD. Otec byl Čech, matka Srbka z Sosny, Obecnou školu, gymnázium a dva semestry lékařské fakulty absolvoval v Bělehradě. Promoval na Karlově univerzitě (1950). Docentem je od roku 1965, doktorem věd od roku 1970, profesorem od 1993. Dosud pracuje. Je internista-endokrinolog. Byl vždy bezpartijní. Doma i v zahraničí publikoval 215 odborných prací, z toho 11 monografií (dvě v USA v roce 1969 a 1990). Přednášel na mnoha univerzitách, kongresech a konferencích po celém světě. Známé jsou jeho publicistické televizní seriály o obezitě (Nebezpečný svět kalorií), o hormonech, cukrovce a nemocech civilizace… V roce 1976 získal nejvyšší oceněni Československé televize „Zlatého krokodýla". Napsal několik knih na téma zdravotnické osvěty, tři knihy beletrie, množství článků pro různě časopisy, mnohokrát přednášel v rozhlase i v televizi.
Po rozbití Jugoslávie (1991) a během občansko-etnicko-náboženské války v Jugoslávii (v Chorvatsku, Slovinsku, Bosně a Hercegovině, nyní i v Kosovu), se věnuje boji s dezinformacemi zahraničních (západních) i domácích státníků a médií zaměřených proti srbskému národu. V roce 1992 vydal brožuru „Jihoslovanští bratři Srbové, Chorvati a Muslimové.“ Vystupoval v rozhlase, televizi i tisku, na četných přednáškách, pokud mu to bylo dovoleno. K stému výročí Zolova „ŽALUJI" vyšla v dubnu 1998 v Bělehradě jeho kniha OPTUŽUJEM" (Žaluji) s kritickými poznámkami k roli Evropské unie, NATO u USA v Jugoslávii, a o podvodech na Kosovu. Vyšla dvě vydáni v srbštině, tři v češtině a tři v angličtině (J’ACUSE!) v letech 1998 až 2001. Druhá a třetí vydáni byla značně rozšířena. „Necenzurované obrazy z dějin jihoslovanských bratrů“ vyšly v roce 2007, v těchto dnech vycházejí „Necenzurované obrazy z dějin Kosova a Metochie.“ V roce 1993 založil s několika přáteli Českou nadaci přátel Srbů a Černohorců, v rámci které organizuje zásilky léků a jiných potřeb do Republiky srbské v BaH, do Jugoslávie. Za krutých a nespravedlivých sankcí opakovaně navštívil se svojí ženou Dobrou, která byla vždy jeho ochráncem a oporou, Jugoslávii i Republiku srbskou. Vystupoval tam opakovaně v rozhlase, TV, denním tisku. Po zločineckém bombardováni organizací NATO (1999) navštívil řadu bombardovaných měst. Je nositelem nejvyššího vyznamenání Srbské pravoslavné církve, řádu sv. Sávy I. („za snahu objektivně tlumočit nejnovější všesrbskou tragédii"), vlastní vysoký řád Njegoše Republiky srbské, je nositelem významné Vukovy ceny Srbska. Za celoživotní dílo dostal v roce 2006 prestižní cenu literárně-kulturního časopisu „Zbita". Je členem Českého svazu bojovníků za svobodu (účast v zahraničním odboji v Srbsku).
• Jak se díváte na otázku uznání samostatnosti rok poté?
• Jak se díváte na otázku uznání samostatnosti rok poté?
Je to stejný projev mezinárodního násilí a bezpráví jako před rokem. Udělalo bezcenným cárem papíru rezoluci Rady bezpečnosti (RB) OSN č. 1244 z 10. června 1999, podobně i závěrečná usnesení z Helsinek 1975, potvrzená v Paříži 1990. Pro nás je to ještě i národní ostuda, protože jsme poplivali staré bratrské svazky se srbským národem, kterých si tolik vážil i T. G. Masaryk. Hanbou naší diplomacie se stal Karel Schwarzenberg (do politiky ho přivedl Václav Havel; jak jen na něho přišli Zelení?), v jehož osobě jako by ožil dávno zašlý upír rakousko-uherské politiky proti Srbsku. Je to naše národní hanba. Ještě že se drží neochvějně a neuznává kvazistát Kosovo náš prezident Václav Klaus. Státy Evropské unie, které uznaly Kosovo, se jeví jako tlupa prodejných kramářů, jejichž historický rozhled sestává ze znalosti abecedy a hlavně počtů, ale možná i z pocitu pomsty u některých, z prohraných dvou velikých válek (1914-18; 1941-45), ve kterých významnou roli sehráli Srbové (Německo, Maďarsko, Rakousko, Itálie – v té druhé). Některým možná vadí srbské pravoslaví, historicky tradiční svazky s Ruskem. Charismatický Jan Pavel II. možná mohl svou velikou autoritou zamezit nebo alespoň snížit tragiku událostí v někdejší Jugoslávii, ale neudělal to. Nebo jeho snaha byla nedostatečná.
• Co říkáte srovnám Kosova a tzv. Sudet?
Když probíhala tzv. Mnichovská zrada v r. 1938, bylo mi něco přes 13 let. Žili jsme v Bělehradě. Dobře si pamatuji, jak byl tatínek rozčílen, když doma vykládal, jak tzv. západní tisk, jeho část, popisuje utiskování Němců v Československu, což vůbec nebyla pravda. Dobře si pamatuji, jak byl deprimován chováním „zprostředkovatele" lorda Runcimana a jeho podporou Němců ze Sudet. Vzpomněl jsem si na něho v roce 2007 a 2008, když do jisté míry podobnou roli sehrál bývalý prezident Finska Martti Ahtisaari, surově v neprospěch Srbů a ve prospěch Albánců z Kosova a Metohije. Současně mě tatínek odvedl jednoho dne před naše velvyslanectví v Bělehradě, v třídě Krále Alexandra, doslova obléhané tisíci Srbů, kteří se hlásili jako dobrovolníci, že budou bránit Československo (Braničemo Češku!). Ve své pracovní náplni měl úzké styky s generálním štábem jihoslovanské armády, kde mu řekli, jak se připravuje a cvičí prapor vysokoškolských studentů, dobrovolníků pro obranu bratrského Československa. Říkalo se, že se v Jugoslávii, prakticky téměř výlučně mezi Srby, hlásilo snad na 50 000 dobrovolníků, že chtějí bránit své české bratry. A co jsme dělali my v roce 2008, spolu s „přežitkem Rakousko-Uherska", ministrem Schwarzenbergem?
Zrada Západu spočívá v tom, že si místo osvědčených spojenců ze dvou světových válek, Srbů, vybraly ty, kteří do poslední chvíle bojovali na straně nacistů a fašistů. Nezávislý stát Chorvatsko (1941-45), část bosensko-hercegovských muslimů, kosovské Albánce.
• Kdy jste naposled navštívil Srbsko?
Před půl rokem, v listopadu 2008, kdy jsem kromě jiného navštívil i starobylý klášter Mileševu v Srbsku ze začátku 13. století, s mnoha půvabnými freskami z té doby, které se doslova zázrakem zachovaly, přestože turečtí okupanti a jejich přisluhovači klášter opakovaně vypleňovali, vypalovali. Byl opuštěn a opakovaně obnovován, naposledy v druhé polovině 19. století. Fantastická freska „Bílý anděl" je z té doby. Myslím, že kolem roku 1235. V klášteře byl pohřben nejpopulárnější srbský světec Sáva (1175-1235), dodnes slavený 27. ledna jako ochránce škol a kultury. Pro jeho popularitu spálili Turci na povel velikého vezíra Sinan-paši jeho tělo 14. dubna 1595 (1594?) v Bělehradě, na kopci Vračar, kde dnes stojí Chrám sv. Sávy, jeden z největších pravoslavných chrámů na Balkáně.
Tady si člověk uvědomuje, co znamenal příchod Turků do Srbska ve 14. -15. století, kde vysoce kulturně vyspělý srbský stát byl definitivně zničen (podobně i zbytky Byzance po pádu Cařihradu 1453) v roce 1459 a začal pět století trvající boj Srbů za osvobození. První a druhé povstání proti Turkům v letech 1804 a 1815 byly předzvěstí osvobození, za strašných ztrát. Zatímco u nás probíhala slavná doba Rudolfa II. a později Mozart slavil úspěchy v Praze, v Turky porobeném Srbsku byli lidé napichováni na kůl, byly bořeny kláštery a chrámy, prodáváni lidé do otroctví, slovanská populace byla vyháněna z Kosova a Metohije.
- Co říkáte činnosti tribunálu pro bývalou Jugoslávii?
Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii v Haagu (ICTY) vznikl ilegálně rezolucí č. 827 Rady bezpečnosti (RB) v květnu 1993, na základě kapitoly VII. Charty. ICTY vznikl ad hoc (jen pro tuto příležitost). Jeho ilegalita je v tom, že RB neměla právo (neměla mandát) k vytvoření takového tribunálu. Podle článku 29 má RB právo vytvořit si vedlejší, přiřaděné (subsidiary), na ní závislé (!) orgány, čímž by tribunál přestal být nezávislým – a stal se závislým na jeho politických pánech. Podle Charty OSN má být ICTY financován od OSN, zatím ale byl převážně placen od bohatých muslimských států, USA, od finančního „žraloka" C. Sorose (sponzoroval např. i prezidentskou kandidátku na Slovensku, paní Ivetu Radičovou), známého „kupovatele" duší v zemích bývalého východního bloku. Vzorem pro tento tribunál není Norimberk 1946, ale Moskva 1938, procesy pořádané z politických důvodů, zatím bez trestů smrti, i když před odsouzením, ve vyšetřovací vazbě, kolem soudu, už zemřelo 11 srbských stíhaných, obžalovaných, souzených (nejznámější z nich byl Slobodan Miloševič). ICTY nedodržuje presumpci neviny, hlásí se k tvrzení o vině a priori. Významný kanadský profesor politických věd Carletonovy univerzity v Ottavě G. Jacobsen píše: „Povolit tvrzení o vině a priori a tím diktovat a omezovat vyšetřování, jak o to usilují Albrightová a Fenrich, to vlastně svádí ke klokanímu soudu, který není o nic lepší nežli soud v Salemu (soud nad čarodějnicemi), který není lepší nežli soudy, které předsedaly Stalinovým monstrprocesům" (Mediterranean Quaterly, srpen 1994).
Trestní tribunál pro válečné zločiny je důležitý a nutný, musí ale být nestranný, nesmí se stát např. prodlouženou rukou amerických zájmů, jak o tom píše profesor mezinárodního práva z Holandska Theo van Boven (Právo, z Utrechtu 1. března 1996). ICTY ale, bohužel, nebyl a není nestranný. Nemalou měrou se o to postarali tři hlavní prokurátoři (žalobci) R. Goldstone, L. Arbourová a Carla dél Ponte, která zcela nedávno šokovala svět svou knihou „Lov, Já a váleční zločinci" (2008), ve které uvedla mnoho strašných pravd a pravděpodobnost, že teroristé UCK v době po ukončení nepřátelství na Kosovu a Metohiji odvlekli do Albánie řádově kolem 300 zajatých Srbů a Rómů, tam je zavraždili a odebrali jim některé orgány, které pak prodali k transplantacím. Nynější premiér Kosova Hashem Thaci prý na tom vydělal 4 milióny německých marek (švýcarský Tagesanzeiger 26. září 2008). Ve své knize (o Kosovu a Metohiji, kapitola 11) uvádí děsivá fakta, jak jsou zabíjeni svědci (i samotní Albánci), jak mizí, jak ve strachu o život odmítají svědčit, jak různí ti „gauleiteři" z OSN (např. B. Kouchner, nedávno Sóren Jessen-Petersen) tvrdě nadržují válečným zločincům, kteří jsou pak osvobozováni pro nedostatek důkazů (např. Ramush Haradinaj, v roce 2004 „premiér" Kosova, jeho bratr Daut, Fatmir Limaj atd.) a odcházejí z Haagu téměř „jako světci". Známý zabiják a velitel 28. divize z „demilitarizované" Srebrenici Nasir Oric, který má na svém účtu řádově kolem sta zničených srbských vesnic ve Východní Bosně a hodně přes 1000 tam zabitých civilů, Srbů, byl odsouzen jen na 2 roky v Haagu, pak byl propuštěn, aby byl po necelých dvou letech znova zatčen, pro jinou kriminální činnost. Velitel bosensko-muslimského vojska generál Rasim Dělič byl odsouzen (2008) jen na 3 roky, i když jeho oblíbení „svatí válečníci", mudžahedínové, z různých muslimských států, kterým velel, stínali své srbské a před tím i chorvatské, zajatce. Chorvatský generál Tihomir Blaških, odpovědný za smrt 100 muslimských civilů v osadě Ahmiči (1993) byl odsouzen na 45 let, byl ale propuštěn za 7 let… Při tom ICTY (soudce lan Bonomy) odsoudil (konec února 2009) 5 srbských předáků na tresty 15 až 22 let, s velmi pochybným opodstatněním rozsudků. ICTY vůbec nesoudilo odpovědné za největší etnickou čistku po druhé světové válce, když chorvatsko-muslimské vojsko (ilegálně ozbrojené Německem a od USA) v květnu a srpnu 1995 vyhnalo a oloupilo na 250 000 Srbů ze Srbské Krajiny v Chorvatsku, stovky těch, co neutekly, pobilo, jejich osady bombardovalo, těžce poškodilo.
• Proč jsou podle Vás stále démonizováni pouze Srbové?
Je jistě celá řada možných příčin, ale asi nejdůležitější bude německá chuť po pomstě, jak to uvedl velmi známý francouzský generál Pierre Gallois, jeden ze zakládajících členů hnutí odporu, tvůrce francouzské geopolitiky, kolem letošního 10. výročí agrese NATO.
Rozbití Jugoslávie byla dlouho připravovaná operace Německa. Na prvním místě to bylo přání pomstít se Srbům, kteří byli během první i druhé světové války na straně Spojenců. Kromě toho Srbové v r. 1941, vedeni roajalistou Mihailovičem a později komunistou Titem, vázali větší počet německých divizí, tak velmi potřebných na zimní frontě před Moskvou, později před Leningradem. Převrat, který provedli srbští důstojníci 27. března 1941, opozdil operaci BARBAROSSA o 5-6 týdnů a přinutil Hitlera stáhnout řadu divizí, již připravených proti SSSR, čímž Srbové VELMI poškodili Hitlera. Srbský odpor přispěl tímto výraznou měrou, že Německo bylo poraženo v obou válkách. Bylo proto zapotřebí potrestat srbský národ. Na druhém místě bylo nutné odměnit Chorvaty a muslimy, kteří se během poslední války přidali k Němcům, a poděkovat jim, tzn. favorizovat je. Na třetím místě byl vstup Chorvatska a Slovinska do ekonomické zóny Evropské unie (EU), s následným uskutečněním německého vlivu a zájmů na dalmatském pobřeží, přiblížení se k Mediteránu, což byl dávný německý sen. Zde Kohlovo Německo, přes ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera úspěšně získalo pro své plány USA, které mají přece tolik významných míst ve velení NATO. H. D. Genscher ve svém známém vystoupení v Maastrichtu 17. prosince 1991 doslova dokopal prodejné evropské společenství (předchůdce EU) k zcela protizákonnému uznání Slovinska a Chorvatska za suverénní státy. Což mělo za následek pak i uznání Bosny a Hercegoviny (BaH) 6. dubna 1992. S předčasným uznáváním velmi pomohl i Vatikán. Německo houževnatě pracovalo na rozbíjení Jugoslávie propagandou proti Srbům. Když Klaus Kinkel (po Genschelovi německý ministr zahraničí) šéfoval německé zpravodajské službě BND (Bundesnachrichtendienst) v Pullachu v letech kolem Titovy smrti, jeho hlavní rezident Klaus Dorner všemocně podporoval navazování styků významných Chorvatů, straníků, s ustašovskou emigrací, významně působil v tom smyslu i v Slovinsku. Srbové museli být co nejvíce stále očerňováni. Zatímco do 80. let 20. století byli Srbové po světě i u nás líčeni jako féroví, stateční a spolehliví přátelé a bratři, propaganda části Západu, zřejmě pod německým vlivem, začala z nich dělat všeho schopné představitele zla, poslední zbytky komunismu, potomky degenerované Byzance atd. Genscher před Maastrichtem 29. listopadu 1991 byl přijat ve Vatikánu papežem.
• Nyní si připomínáme výročí okupace zbytku Československa v roce 1939. Co pro Vás toto jubileum znamená?
Pro mne to byl rok strašného zklamání 14 letého chlapce, brzy po Mnichově. Pamatuji si smutné obličeje svých rodičů. Všichni nás opustili, bídně zradily Anglie a Francie, Rusko snad chtělo pomoct, ale jak. Tehdy mi to nebylo jasné. I Polsko si urvalo svůj kousek, Slováci nás opustili, i když i oni utrpěli od Maďarska. Chudáci z Podkarpatské Rusi – ti ztratili všechno. Ten necelý rok po Mnichově se ve mně slil do veliké rány, kterou trochu hojila představa srbského okolí v Bělehradě, kde bylo přece jen slyšet nějaké povzbuzení, asi tohoto rázu: „Bude válka, Německo musí prohrát, Anglie a Francie se přece musí vzchopit, snad se probudí i Amerika. Rusko se přece do toho také musí dát. A my také pomůžeme… Zlatá Praha bude zase svobodná…" Po 15. březnu 1939 se u nás, většinou v noci, začali zastavovat mně neznámí lidé, hledali tatínka. Byli to lidé z okupovaného Československa, kteří přes Jugoslávii prchali na Blízký východ, dále do Francie a Anglie, jež po Mnichovské zradě přece jen začaly, i když opožděně, dostávat rozum a chystat se na odpor proti Hitlerovi. Mezi prchajícími byli důstojníci, politici, obyčejní lidé…
• Bojujete stále ještě s obezitou ?
Přes naše opakované úspěšné seriály v televizi v sedmdesátých a osmdesátých letech obézních spíš přibylo. Po našem třikrát opakovaném seriálu „Nebezpečný svět kalorií" (1975-1976), po bestselleru stejného názvu v Česku a na Slovensku (prodalo se na 200 000 knih) se lidé sice stali „kaloricky uvědomělými", ale dodržování životosprávy po dostatečně dlouhou dobu už uskutečnilo jen málo z nich. Takže obezita tu je, snad i roste, dost napadá dospívající mládež (viz „epidemie obezity u mladých Američanů"). Takže v endokrinologické ordinaci (dosud ordinuji, ale vzhledem k věku jen dvakrát týdně) mám stále i určité procento obézních.
• Sledujete českou politickou scénu?
Ano, a není mi dobře, jsem často smutný.
• Uvažujete Vy sám o tom, že byste do politiky vstoupil?
Ne, mám už příliš mnoho roků, ale politika mě stále velmi zajímá.
• Připravujete v současnosti nějakou novou knihu?
Co nevidět by měla vyjít kniha „Necenzurované obrazy z dějin Kosova a Metohije". Bude mít do 400 stránek, zachycuje události do začátku roku 2009.
• Který náš politik má Vaši důvěru a proč?
Důvěra se tu míchá s něčím, co mi toho politika činí sympatickým. Z ČSSD jsou to B. Sobotka, Z. Škromach, D. Rath, i J. Paroubek, který stranu vyvedl z trosek, M. Vlček, M. Urban, z KSČM je to V. Filip a J. Dolejš, z ODS J. Pospíšil, P. Gandalovič, E. Tošenovský. Velmi si vážím pevného postoje prezidenta V. Klause v otázkách spjatých se Srbskem, Jugoslávii, s událostmi na Kavkaze, v porovnání s trapně směšnými postoji bývalého prezidenta V. Havla.
• Děkuji za rozhovor.
Rozmlouval Jan Kopal
Svobodné noviny, č. 2, duben-červen 2009