Bloudění Olgy Lepešinské

V mé paměti se Olga Lepešinská uchovala jako stařenka malé postavy, která nikdy neodkládala hůl, o niž se opírala při chůzi. Drobnou tvář s ostrými rysy a hlubokými výraznými vráskami zdobily brýle, zpod nichž vrhala tu laskavé, tu zase rozhněvané pohledy.

Oblečena byla vždy velice prostě a staromódně. Na halence nosila neustále přišpendlenou měděnou brož, na které byla zobrazena sovětská loď Komsomol, jež se potopila za občanské války ve Španělsku v letech 1935 až 1936. Jednou jsem Olze Lepešinské řekl, že tato loď se na její hrudi nedočkala příliš klidného přístaviště. Na můj vtip zareagovala celkem shovívavě.

Olga Lepešinská prožila velice dlouhý život. Narodila se dávno před koncem 19. století, v roce 1871, a zemřela ve dvaadevadesáti letech. Byla to žena s komplikovaným životopisem a komplikovaným osudem. Na obojí je nutno pohlížet ze dvou hledisek.

Hledisko první — životopis členky strany od okamžiku jejího založení roku 1898. Život Olgy Lepešinské a jejího manžela Pantělejmona Lepešinského, významného představitele ruského revolučního hnutí, byl v jednotlivých obdobích těsně spjat se životem V. I. Lenina a jeho ženy Naděždy Konstantinovny Krupské.

V každodenním styku si Olga Lepešinská podmaňovala všechny svou demokratičností. Její revoluční zocelení (zúčastnila se v Rusku tři revolucí: v roce 1905, únorové buržoazní a Velké říjnové socialistické v roce 1917) se výrazně projevovalo v přímosti a pronikavosti jejích názorů bez ohledu na to, s kým právě hovořila. Tato forma styku s lidmi jí však nikterak nebránila, aby byla zároveň i přívětivá a vlídná, dobrá a plná soucitu. Vychovala několik sirotků a poskytla jim vzdělání.

Hledisko druhé — vědecký životopis Olgy Lepešinské. Je naprosto odlišný od její revoluční minulosti, která si zasluhuje hlubokou úctu. Jako vědkyně se vyznačovala nadměrnou ctižádostí, sebedůvěrou a nesmiřitelností vůči názorům jiných.

Vědecký životopis staré revolucionářky — to je úporný boj se skutečnou vědou, prosazování vlastní teorie „živé hmoty“ všemi dostupnými způsoby. Abychom pochopili, v čem spočíval „objev“ Olgy Lepešinské, musíme se na chvíli věnovat některým problémům biologie a medicíny.

Před objevením buněčné struktury organismů (v třicátých letech 19. století) existovala tajemná představa o jakési látce — jediném nositeli vlastností života — z níž vznikají všechny tkáně složitého organismu. Zdokonalování mikroskopické techniky (i když z hlediska našich dnešních možností značně primitivní) umožnilo vědcům v roce 1836 i u zvířat objevit buňku jako základ ní elementární strukturální jednotku živého organismu.

Byl to jeden z největších objevů 19. století. O něco později byl zformulován i doposud platný zákon tvorby a růstu tkání. Podle něj každá buňka pochází z jiné buňky díky jejímu rozmnožování, a ne z nějaké tajemné látky.

Olga Lepešinská tvrdila, že svými pokusy dokázala naprostou neudržitelnost základů buněčné teorie a že nositelem základních životních procesů není v žádném případě buňka, nýbrž nevykrystalizovaná „živá hmota“. Z ní pak údajné vznikají buňky s celou svou složitou strukturou. Podstata „živé hmoty“ nebyla v pracích Olgy Lepešinské vědecky dokázána, byla pouze definována polofantastickým způsobem, bez konkrétní charakteristiky. Tvůrčí zanícení Olgy Lepešinské se neomezilo pouze na „živou hmotu„. Bojovná stařenka se snažila obdařit lidstvo i věčným mládím pomoci koupelí z obyčejné sody, které podle jejího tvrzení obnovovaly organismus.

Omlazování mělo tak vydatnou reklamu, že z obchodů zcela zmizela soda. To však také byl jediný reálný efekt receptu Olgy Lepešinské. Ona sama byla přesvědčena, že čistota ideových úmyslů může nahradit čistotu a přesnost vědeckých pokusů, a osobovala si pro sebe právo na roli jednoho z vedoucích představitelů sovětského lékařství.

Ve vědecké činnosti byla zapojena celá rodina Lepešinských — dcera, zeť i dvanáctiletá vnučka Světa. Pouze manžel Olgy Borisovny se nedal zlákat a nijak neskrýval svůj ironický vztah k vědeckému zápalu své životní partnerky.

Jednou jsme se náhodou setkali ve vagónu příměstského vláčku do chatové oblasti a Olga Lepešinská mně po celou cestu s výmluvností jí vlastní podrobně vyprávěla o svých vědeckých úspěších. Její muž naslouchal a z jeho vyrovnané inteligentní tváře s malou šedivou bradkou nebylo možno nic vyčíst. Až po chvíli se ke mně obrátil a tichým, jemným hlasem řekl: „Neposlouchej ji, starou belu vědě rozumí. Povídá samé nesmysly.“

„Laboratoř“ Olgy Lepešinské (za své revoluční zásluhy byla postavena do jejího čela) byla podřízena Morfologickému ústavu Akademie lékařských věd SSSR. Umístěna byla v bytě sousedícím s tím, kde bydlela její vedoucí. Zařídili to tak pro co největší pohodlí Olgy Lepešinské, které se už blížila osmdesátka a jen obtížně mohla vycházet z domu.

Situace v laboratoři se pro náročné vědecké experimenty moc nehodila a Lepešinská ani o žádné speciální vybavení neměla zájem. „Používáme špínu zpod maminčiných nehtů,“ vysvětlovala mi podstatu pokusů její dcera, „a pátráme v ní po živé hmotě.“

Upřímně řečeno zpočátku jsem byl přesvědčen, že se jedná o vtip. V roce 1945 vsak Olga Lepešinská zobecnila výsledky svého bádání v samostatné knize, a když od Stalina získala souhlas k vydání, začala v biologii a v medicíně prosazovat platnost pouze svých názorů.

Jak reagoval skutečný vědecký svět na výzkumy Olgy Lepešinské? Většina vědeckých pracovníků byla stejně jako já přesvědčena, že seriózní diskuse s ní nemá žádný smysl. Vždyť v její výzkumné činnosti byl jediný materiál, který by bylo možno brát alespoň trochu vážně. Našli se však i tací, co se rozhodli využít slavné revoluční minulosti a jména Olgy Lepešinské pro vlastní kariéristické cíle.

V roce 1950 byla svolána zvláštní neveřejná porada, která měla posoudit bádání Olgy Lepešinské. Na osobní pozvání se jí zúčastnili přední vědci, přičemž seznam pozvaných byl pečlivě promyšlen, aby jejímu výzkumu byla zajištěna podpora. Poradě předsedal vedoucí biologického oddělení Akademie věd SSSR akademik Alexandr Oparin.

Mnozí z účastníků porady dobře chápali, jak ostudná role jim byla přidělena. Ale žádný Giordano Bruno, připravený nechat se ve jménu upálit, se mezi nimi nenašel, kteří byli schopni Lepešinské oponovat, byli ze sovětské biologie vyhnáni už v roce 1948, po vítězství Trofima Lysenka na zasedání Všesvazové akademie zemědělských věd V. L Lenina.

Svůj referát na poradě ukončila Olga Lepešinská následujícími slovy: „…chtěla bych vyslovit co nejhlubší a nejsrdečnější poděkování našemu velikému učiteli a příteli, nejgeniálnějšímu ze všech vědců, vůdci pokrokové vědy, drahému soudruhu Stalinovi. Jeho učení, každý jeho výrok k vědecké problematice pro mě vždy znamenal reálný program a obrovskou podporu v mém dlouhém boji s monopolisty ve vědě a s idealisty nejrůznějšího zabarvení. Ať žije náš veliký Stalin, slavný vůdce světového proletariátu a všeho pokrokového lidstva!“

Brzy po této poradě byla Olga Lepešinská vyznamenána Stalinovou cenou 3. stupně a zvolena za členku Akademie lékařských věd SSSR.

Na Olgu Lepešinskou z nejrůznějších stran doléhala vlna bouřlivého vychvalování; v této kampani byly použity všechny metody propagandy: publicistika, literatura, rozhlas, televize, divadlo atd., snad pouze hudební skladatelé tvořili výjimku — prostě se do akce nestačili zapojit.

V takové situaci by si i ten nejstřízlivější člověk mohl jenom těžko udržet jasnou hlavu. Lze tedy vyčítat ženě na prahu osmdesátky, že se nechala unést lavinou chvály? Toužila, aby jí jednou u nohou ležel celý vědecký svět, hlavně pak ti, kdo její učení neuznávali. A nakonec se jí opravdu všichni kořili.

Uplynula řada let. Obnova normálního společenského a politického života v Sovětském svazu byla doprovázena i obnovou norem skutečné vědy (i když pomalou a nesnadnou), pro jejíž diskreditaci by se dala jen obtížně vymyslet vhodnější osoba než Olga Lepešinská.

Myslím, že na tom, co se stalo, má stará zasloužilá bolševická revolucionářka nejmenší vinu. Provinila se tím, že se považovala za mimořádnou osobnost a vynikající bioložku. V jejím vysokém věku to však bylo omluvitelné. Obecné opovržení ovšem musí padnout na ty, kdo se podíleli na jejím sebeklamu, kdo poskytli prostor pro rozvinutí chorobné ctižádosti staré ženy, povznesli jí mezi génie a budovali vlastní kariéru na úkor Olgy Lepešinské ještě dlouho potom, kdy učení o „živé hmotě“ už dávno tiše upadlo v zapomnění.

Zde jsou jména hlavních organizátorů oslavné kampaně Olgy Lepešinské: Trofim Děnisovič Lysenko, ředitel Ústavu experimentální biologie Akademie věd SSSR Ivan Michajlovič Majskij a akademik Nikolaj Nikolajevič Žukov-Verežnikov.

Profesor Jakov RAPPOPORT, doktor biologických věd

Podle časopisu NAUKA I ŽIZŇ

Archiv NoS