Kdo byl Andrej Vyšinskij ?

logoKdo by se dnes chtěl seznámit s životopisem Andreje Vyšinského, musel by vynaložit značnou námahu a skládat tuto biografii jako mozaiku podle chytře formulovaných údajů z různých příruček, encyklopedií a slovníků.

Každá doba dává životopíscům placet k volbě mezníků života bohatého na události, čímž v různých úsecích dějin staví některé skutečnosti do ostrého světla, zatímco jiné potlačuje. Avšak všechny fakty shromážděné z různých publikací dohromady umožňují vidět podivné a nečekané činy zvrácené osobnosti, jež byla vynesena do lakové výšky, odkud mohla — opájejíc se svou mocí — rozhodovat o osudech lidí.

vysinskij

Z Velké sovětské encyklopedie vydané v roce 1951 se dozvídáme, že Andrej Januarjevič Vyšinskij se aktivně účastnil revolučního hnutí od roku 1902. Tato informace je sice pravdivá, ale nemůže být jasná těm, kdo by si nepřečetli životopisná data uvedená v predcházejícím vydání téže encyklopedie o dvaadvacet let dříve. Tam je jeho minulost popsána přesněji: menševik, který se rozhodl přejít k bolševikům teprve tehdy, když se jejich moc upevnila (jak vidno, měnil snadno své přesvědčení, kynul-li mu z toho nějaký osobní prospěch). A zde je ještě jeden zajímavý moment z jeho životopisu. Jako předseda prvního jakimanského okresního výboru městské dumy v Moskvě podepsal Andrej Vyšinskij po únorové revoluci nařízení o bezpodmínečném splnění příkazu Prozatímní vlády na území, které spravoval.

Tento příkaz zněl: „Vypátrat, zatknout a předat soudu německého špióna Vladimíra Uljanova (Lenina)." (1)

Lze to ovšem také celé vykládat tak, že řadový úředník proste pouze plnil svou povinnost, že uposlechl pokyn shora. Ale on nebyl pouhý úředník, nýbrž sociální demokrat, jenž se považoval za revolucionáře. A dobře věděl, že v případě V. I. Lenina jde o čelného představitele politické strany, o všemi uznávaného vůdce ruského proletariátu.

Svým charakterem byl Andrej Vyšinskij vždycky pletichář. Různí lidé se v podobných situacích chovají různě (nemám teď na mysli samozřejmě ty; kteří změní svůj názor čestným způsobem). Jedni se stáhnou do ústraní a snaží se na všechno zapomenout; druzí se chtějí zavděčit a podlézavě dokazují svou naprostou oddanost novým pánům; třetí — ti obzvlášť podlí a zvrhlí — se sami stávají tyrany a utlačuji své bývalé spolubojovníky. Vrcholem všeho je pak bezzásadový preběhlík, jenž se prodral k veslu a vysmívá se těm, kdo byli celý život věrni sami sobě, svým ideálům a zásadám.

Vyšinskij se dostal až na vrchol. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že se na tento vrcholek, kde získal moc nad lidmi, vyšplhal sám. Byl tam vytrvale protlačován, přesněji řečeno protlačoval ho tam ten, kdo bystře a pronikavě odhalil jeho osobité vlastnosti: zlobu, tvrdost a ochotu ke všemu. Ano, absolutně ke všemu…

Kdysi jsem četl jeho obžalovací řeči, označované za zdroj moudrosti a ukázku skvělé soudní rétoriky. Chtěl jsem si je přečíst nyní znovu, ale nejen „odkaz třicátých let". Ty, pro něž je jméno Andreje Vyšinského spojeno pouze ze zločiny „období kultu osobnosti", asi překvapí, že jim předcházela dlouholetá činnost blahobytně si žijícího právníka v nabubřelých procesech jiného druhu.

Když se stal prokurátorem při trestním kolegiu, Nejvyššího soudu SSSR, i pronesl své první řeči, z nichž se část zachovala díly stenografickým záznamům. Situace v zemi byla složitá. Sovětská moc musela bojovat se spodinou a sebrankou nejrůznějšího druhu. A hněvivý patos prokurátora přirozeně upoutal pozornost. Teprve dnes však postřehne člověk obohacený o trpké historické zkušenosti to, čeho si tehdy sotvakdo všiml: snahu dodat obyčejným zločinům za každou cenu politické zabarvení. To jako cizorodý prvek ponenáhlu proniklo do normální kriminalistické analýzy, která se najednou začala doslova hemžit „agenty", „vyzvědači" a „ideologickými diverzanty". Tato slovní spojení byla sice spíš řečnickými obraty, mítinkovými metaforami, ale pevně utkvívala v paměti. O Andreji Vyšinském se začalo hovořit. Zjevné přišel vhod, dobře se uvedl a byl oceněn.

Z prokurátorského křesla dosedl rovnou do křesla rektora Moskevské státní univerzity. Zároveň automaticky získal profesorský titul. Aniž napsal jedinou vědeckou řádku, stal se Vyšinskij „předním sovětským vědcem". Přechod do oblasti vědy ho ovšem stejně neodvedl od jeho hlavní práce.

Když se připravoval takzvaný Šachetský proces — první z řady procesů podobných si rozsahem, společenským ohlasem a dalekosáhlými následky nebyl problémem číslo jedna ani tak bér výřečného žalobce, jako spíše výběr poslušných a Stalinovi oddaných soudců. Nejvhodnější postavou byl Vyšinskij, avšak k soudnictví vztah neměl. Tedy formálně neměl… Ale pán je všemohoucí! Škrtem pera se zřídil zvláštní soud, nezákonný soudní orgán, jehož procesní funkce nebyly nikde vymezeny. V čele tohoto záhadného orgánu pak stanul Andrej Vyšinskij.

Z úst profesora několikrát zazněla slova „smrt zastřelením". Potom následovala krátká zpráva v novinách: „Rozsudek byl vykonán." Za svou horlivost byl Andrej Vyšinskij jmenován členem kolegia lidového komisariátu osvěty. Toto významné pole působnosti mu však bylo cizí. Nemělo nic společného s tím, na kterém tak neblaze „proslavil" své jméno. Presto i ve sféře osvěty projevil vskutku nezkrotnou energii. Kolik jen zůstalo v tomto období neoplakaných obětí! Obětí, vyhnaných za svou minulost, zavržených pro svůj původ, odhalený v souvislosti „s nepřátelskými elementy". Kolika talentů jsme se nedopočítali! A kolik mozků bylo zaneřáděno balastem, který se zanícením šířil tento člen kolegia lidového komisariátu osvěty.

Po třech letech se Andrej Vyšinskij stal generálním prokurátorem RSFSR. Odtud ho v tragickém roce 1935 vynesla vlna nezákonností až na samý vrchol: byla mu svěřena funkce generálního prokurátora SSSR, zatímco jeho předchůdce — starý bolševik Ivan Akulov — který nevyhovoval pro akce zamýšlené Stalinem, byl „odklizen": nejprve z prokurátorského křesla a později i ze života. V této funkci Vyšinskij jménem zákona pošlapával zákon. Vytvořil dekorativní fasádu, za níž mohli mistři popravčí vykonávat svou krvavou práci.

Začalo nejstrašnější období jeho životopisu. My však uděláme odbočku, abychom se mohli zmínit o jedné epizodě: byla kdysi široce známa, ale nyní už zcela zapomenuta.

Tři měsíce před zahájením prvního ze tří proslulých „moskevských procesů", který vešel do dějin jako proces s Grigorijem Zinovjevem a Lvem Kameněvem, upoutalo pozornost celé země projednávání vraždy dvou lékařů na Wrangelově ostrově. Tento zločin neměl žádné politické pozadí, bandité byli označeni za bandity, právní i lidská pravda stály na straně žaloby. Nenašel by se jediný člověk, jenž by pochyboval o spravedlivosti nového prokurátora.

Možnost   uskutečnit takový proces v předvečer zlověstného politického mystéria, v němž hrál Vyšinskij úlohu hlavního režiséra, byla považována za šťastnou shodu okolností. Ne nadarmo se tomuto procesu dávala tak široká publicita. Vyšinskij na sebe náležitě upozornil a brzy nato usedl za stůl obžaloby v procesu s takzvaným trockisticko-zijovjevským teroristickým centrem. Seděl tam právník, který si právě získal uznání a popularitu a zdál se ztělesněním pravdy a spravedlnosti.

Při pročítání stenografických záznamů těchto procesů a zejména prokurátorských řečí udeří Člověka, snažícího se nepodlehnout emocím, do očí, že obžaloba neobsahuje žádné důkazy, nahrazuje je nadávkami jako například „sebranka", „páchnoucí zdechlina", „kříženec lišky a svině", „mrva", „smrdutá hromada lidských odpadků" apod., jimiž Vyšinskij častoval bývalé členy politického byra, kované bolševiky, kteří prošli nucenými pracemi, žaláři a vyhnanstvím, organizátory a vůdce Říjnové revoluce, kteří byli zahnáni na lavici obžalovaných. Nejen fyzicky zlikvidovat svržené, ale zároveň je urážet a ponížit — to byl Stalinův vytoužený sen. K jeho uskutečňování vytvořil Andrej Vyšinskij do té doby zcela neznámý typ soudního procesu, při němž nebylo třeba sebemenších důkazů. Jaképak důkazy viny, když šlo o „páchnoucí mrchy" a „nečisté psy"!

Od poloviny padesátých tet se obvykle setkáváme s formulací, že teoretické chyby (!) Vyšinského vedly v praxi k porušování zákonnosti. Bylo to tak, nebo naopak? Potřeba takových „porušení" (dávám to slovo do uvozovek, poněvadž záměrnou likvidaci nevinných lidí nelze považovat za porušení) si vynutila jejich zdůvodnění. Zdůvodnit je mohl pouze člověk s takovou „erudicí" a „znalec zákona" jako profesor Vyšinskij. Jeho klasická  práce  "Teorie  soudních  důkazů v sovětském právu", poctěná svého času Stalinovou cenou, obsahuje tvrzení, jež dnes znějí divoce, nepředstavitelně a nepravděpodobně. Tato kniha, vybavená důkladnými vysvětlivkami a proložená latinskými citáty, tvrdila zcela vážně, že „výpovědi obžalovaných nabývají nutně charakteru a významu základních rozhodujících důkazů", že stará formule „Ať zhyne svět, ale zvítězí spravedlnost!" není ničím jiným než právnickým školometstvím, že jiná latinská formule — „Zákon je přísný, ale je to zákon!" — požadující jeho bezpodmínečné a všeobecné dodržování, „nepřipouští pružnost při používání zákona".

Každého, jehož právní názory bránily totální zvůli, označil Vyšinskij hlubokomyslně a důrazně za „obojetníka" a „nepřítele lidu". Jestliže jsme dnes nuceni vracet se k nejjednodušším základům justice, bojujeme se sklonem k obviňování, ale nemůžeme prakticky otřást proslulou teorií „důkazu nad důkazy", jímž má týt přiznání obviněného, pak s kým a proti čemu máme bojovat? S jednotlivými „chybami" a „některými nedostatky"? Nikoliv, s celým systémem náztfrů přežívajících z minulosti.

Už v šedesátých letech zjistil tehdejší 1 náměstek generálního prokurátora SSSR N. V. Zogin z archívních materiálů, ze mnohé oběti kultu osobnosti požadovaly při výsleších i před soudem, aby byly zaprotokolovány jejich stížnosti na mučení a jiná porušování socialistické zákonnosti. l tehdy se našli prokurátoři, kteří se k těmto oznámením stavěli s patřičnou vážností. „Dozvěděl se to Berija," píše Zogin, „a žádal od Vyšinského, aby prokurátoři netrvali na protokolování stížností obžalovaných na nezákonné metody výslechu. Vyšinskij v dopise Berijovi servilně oznámil, že vydal pokyn, aby tyto stížnosti nebyly protokolovány."

 V roce 1939, když se stal Andrej Vyšinskij akademikem, odešel z funkce prokurátora SSSR. Postoupil ještě o stupínek výš: do funkce náměstka předsedy rady lidových komisařů. Na tomto novém postu ihned „obšťastnil" kulturu. Na Všesvazové konferenci režisérů tlumočil přítomným srdečný pozdrav nejlepšího přítele divadelních pracovníků soudruha Stalina a objasnil největším hercům a režisérům, že formalismus znamená takový stav umění, kdy obsah zaostává za formou; poté zaujal své místo v předsednictvu a poslouchal projev velkého umělce Vsevoloda Mejercholda, který se stal mistrovým projevem na rozloučenou. Vyšinskému se totiž projev nelíbil (byl by také div, kdyby tomu bylo jinak) a za několik dní byl Mejerchold zatčen.

Vyšinskij sám se však také necítil bezpečný ani minutu a neustále očekával zatčení. Věděl toho příliš mnoho a podílel se na příliš mnoha věcech. Copak nenásledovaly své oběti desítky a stovky katanů? Proto se ho zmocnil strach, když v úctyhodné funkci ministra zahraničních věcí najednou přišel o poslanecký mandát v Nejvyšším sovětu. Co se v padesátém roce za tímto „žertem" skrývalo? Náznak, signál? Stalin rád naháněl hrůzu, neboť otroci se pak před „pánem" plazili s ještě větší horlivostí.

Vyšinskij přežil Stalina o půldruhého roku. Vrátil si poslanecký mandát a stal se náměstkem ministra zahraničních věcí Vjačeslava Molotova a stálým zástupcem Sovětského svazu v OSN. Jako člověk velice zkušený a reálně uvažující dobře věděl, že se blíži jeho odhalení á že bude muset skládat účty. Pravdivé či falešné, ale přece jenom účty.

Osud však rozhodl jinak: Andrej Januarjevič Vyšinskij zemřel v roce 1954 — před XX. sjezdem KSSS, na němž strana zásadně odsoudila zvůli a nezákonnost v období kultu Stalinovy osobnosti. Nedávno mi jeden starý komunista zaslal dopis, v němž navrhoval, aby byly tělesné pozůstatky Andreje Vyšinského odstraněny z Kremelské zdi. Připomínají utrpení mnoha obětí. Domnívám se, že to není třeba. Nechť zůstane všechno na svém místě jako svědectví o jisté době. Ale přítomnost je nutno ochránit přec následky příliš dlouhého vlivu této zrůí na právní vědomi a na reálnou praxi šetřujících orgánů a soudu.

Podle týdeníku LITĚRATURNAJA GAZETA

(1) V předvečer revolučních události se V. I. Lenin vrátil z emigrace do vlasti přes Německo, s nimž Rusko vedlo válku. Této skutečnosti využila Prozatímní vláda k tomu, aby v ovzduší rozdmýchaného hurávlastenectví podkopala autoritu bolševického vůdce v očích lidu. (Pozn. red.) 

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *