K modelu socialismu (10)
KOMUNISTICKÁ STRANA – STRANA DĚLNICKÉ TŘÍDY
Komunistická strana je stranou dělnické třídy v tom smyslu, že jejím úkolem je vést společnost k splnění historického úkolu dělnické třídy. Nikoli že by hájila úkoly úzce dělnické třídy, i když to patří k jejím úkolům hlavním. Nikoli že by mohla nebo měla čerpat své kádry jen z dělnické třídy, Í když ty by měly být jejím jádrem. Jejím členem se může stát každý, kdo vezme plnění úkolu dělnické třídy za svůj. Tedy i příslušníci jiných tříd a vrstev, pokud dokáží překonat závislost na třídách, z nichž pocházejí.
S představou o mizení dělnické třídy je spojeno volání odvolat charakteristiku komunistické strany jako strany dělnické třídy a nahradit ji charakteristikou „strana pracujících". Ačkoli by to v jisté míře mohlo být agitačně působivé, je to v podstatě zavádějící, v některých případech dokonce záměrně zavádějící. Pojem „pracující" je příliš všeobecný a nevyhraněný. Nechá se do něj zahrnout každý, od příslušníků dělnické třídy přes maloburžoazii až dokonce po pracují kapitalisty (jak to dělají ti, kdo odlišují parazitní kapitalistické rentiéry od „dělných" kapitalistů, při čemž onou jejich prací je třeba hra na burze). Volání po přeměně charakteru strany v „stranu pracujících" znamená prakticky orientovat ji na tzv. střední vrstvy. Ty, vzhledem k svému středovému postavení mezi proletariátem a buržoazií jsou kolísavé. Někteří její příslušníci se nevzdávají naděje vyšvihnout se nebo se aspoň přiblížit postavení buržoazie. Většinou se však obávají být sraženi na společenském žebříčku dolů, bojí se proletarizace, a proto se distancují od komunistů. Nadbíhat jím znamená vzdávat se vlastní historické role komunistické strany jako důsledné opozice proti kapitalistické, buržoazní společnosti, „zreformovat se" tak, jak po tom volají její nepřátelé a protivníci, a proměnit se oportunisticky v jednu ze středových maloburžoazních stran, smiřujících se s kapitalismem,. Naděje na posílení pozice takové strany jsou ostatně pochybené – v boji o ony středové vrstvy existuje už tak dost velká tlačenice.
CHYBY TYKAJÍCÍ SE OBECNÉ TEORETICKÉ PROBLEMATIKY SOCIALISMU
Podstatou všech chyb v poměru k teorii socialismu je opouštění, opuštění marxismu, vrcholící až jeho otevřeným odmítáním a zavrhováním, a jeho nahrazováním za"moderní" vydávanými starými, dávno překonanými koncepty, např. sociální demokracie, která je už ostatně dávno opustila, nebo maloměšťáckým anarchosyndikalismem až utopismem; a potom konglomerátem porůznu posbíraných buržoazních teorií.
1. Základní je nerozlišování tří stupňů vývoje od kapitalismu ke komunismu:
a) přechodu od kapitalismu k socialismu (= „ reálný socialismus " //RSI);
b) přechodu od socialismu ke komunismu,
c) komunismu.
2. Zvláště nesprávný postoj k rozdílu mezi přechodem k socialismu (tj. RS) a socialismem už dostiženým.
a) Takové rozlišení se odmítá – s poukazováním na to, že klasikové psali celkově o přechodu od kapitalismu ke komunismu prostě jako o socialismu. Ano – všude tam, kde se vyjadřovali obecně, v hlavních rysech. Ale není pravda, že vůbec nerozlišovali mezi přechodem k socialismu a socialismem ,jako takovým". Marx např. píše o „dlouhých porodních bolestech socialismu". V SSSR se hovořilo o „krocích k socialismu", hodnotilo se, co už bylo vykonáno na cestě k socialismu. Ostatně formulace o úkolu dosáhnut „rozvinutého socialismu" svědčí právě o onom rozlišování
b) Na období přechodu od kapitalismu k socialismu se nazírá z pozice praxe tzv. reálného socialismu. Namísto aby postup byl zcela opačný, aby obecná teorie přechodného období od kapitalismu k socialismu byla brána za základ a východisko k objektivnímu hodnocení oné praxe. Důsledkem pak jež, že se na hotový socialismus, na pojem socialismu jako takového, přenášejí nehotovosti teprve začínajícího („reálného")socialismu,navíc včetně toho, co zdědil jako cizí z minulosti a co se mu ještě nepodařilo překonat. A připisuje se mu to, k čemu byl reálný socialismus donucován kapitalismem, usilujícím o jeho zničení; Lenin oprávněně požadoval, aby to nebylo svalováno na socialismus, nýbrž obraceno proti skutečným příčinám a původcům – kapitalismu a buržoazii.
Obě chyby hrají do rukou těm, kdo potřebují socialismus diskreditovat. Prohlašovat jej na jedné straně za „zločinný", a na druhé straně za sice krásnou, ale „bláhovou nesplnitelnou utopii". V Čemž je implicite podporují ti, kteří hovoří o"vizi" (= „moderně" zneužívané slovo namísto prognóza) socialismu.
3. Nerozlišuje se (vždy jedna jediná) všeobecné platná podstata socialismu od zvláštních a jedinečných případů. Což dovoluje mluvit o modelech" socialismu v množném čísle a vymýšlet další „socialismus pro 21. století" Mluvení o „modelech" znamená zřeknutí se obecného marxistického pojetí jako „zastaralého" nebo přímo jeho popření jako údajně „zkrachovaného".
Pokračování