K modelu socialismu (11)

kscmK PROBLEMATICE TZV. REÁLNÉHO SOCIALISMU (RS)

Konkrétní realitou socialismu byl zatím jen tzv. reálný socialismus. Úvahy o něm (diskuze, spory) jsou poznamenány syndromem jeho pádu, k němuž nedošlo v boji, nýbrž hanebným způsobem, který přivodil demoralizaci komunistického hnutí, dosud nepřekonanou. Ta se, projevuje ustupováním před nenávistnými buržoazními útoky a panickým opouštěním revolučního marxismu. To se týká také a především marxistické teorie socialismu, která se považuje za překonanou a nahrazuje se pokusy vytvořit jakousi novou, vycházející z dosud nikde neprovedeného všestranného objektivního hodnocení minulosti reálného socialismu. Na tomto místě poukážeme na hrubé teoreticko – metodologické chyby, k nimž při tom dochází.

Základní chyba spočívá v tom, že na jedné straně se na tzv. reálný socialismus, pouhý to začátek přechodu od kapitalismu k socialismu, navíc nikde nedovršený, kladou nároky jako na socialismus už dovršený. A na druhé straně nehotovosti reálného socialismu jsou vnášeny do teorie socialismu jako takového, už dovršeného. Což slouží nepřátelům k diskreditaci obou.

V reálném socialismu se nerozlišuje mezi jeho zákonitými úkoly a přimíšenina-mi, které jsou dědictvím minulosti nebo byly tím, co mu bylo vnucováno působením cizích vlivů zvenčí.

Od objektivnosti se ustupuje k subjektivismu. Místo objektivního hodnocení se subjektivisticky moralizuje. Subjektivní představy a přání se vydávají za skutečnost (Wunschdenken), což ústí až do utopistických „vizí" a slibů.

Porušuje se elementární pravidlo formální logiky: A = A, když se zákonité úkoly RS ztotožňují s přimíšeninami, které byly dědictvím minulosti nebo mu byly vnucovány působením cizích vlivů zvenčí; když se teprve začínající socialismus ztotožňuje se socialismem vyzrálým (čili:, já o voze, ty o koze").

Nerozlišuje se hlubinná podstata od povrchových jevů. Obecná, všeobecně platná postata, která je u každého předmětu vždy jen jedna, neboť tvoří, vyjadřuje jeho identitu, se – zaměňuje, ztotožňuje – s množstvím jejích zvláštních a jedinečných projevů, podmíněných (zcela) zvláštními a jedinečnými okolnostmi. Což vede k mluvení o pluralitě, množství „modelů socialismu".

Falešně se srovnává celá staletí se už vyvíjející kapitalismus, stojící na sobě vlastní základně, se socialismem, který si sobě vlastní základnu sotva začal vytvářet.

Ignoruje se zásada konkrétně historického přístupu – nedbá se rozdílů konkrétně historických okolností a podmínek; prezentisticky se dnešní, navíc pochybená hlediska přenášejí na minulost. Do budoucnosti se slibuje („bez chyb minulosti", k nimž se počítají i nevyhnutelné nedostatky minulého RS) skočit rovnou do socialismu, třebaže budoucí nástup k socialismu bude moci být zase jen obdobou RS, neboť bude muset zpočátku plnit také jen pouhé úkoly přechodu od kapitalismu k socialismu.

Marxistická třídnost se zaměňuje buržoazním a maloburžoazním demokratismem, iluzemi o třídním smíru s buržoazií, o přerůstání, vrůstání kapitalismu do socialismu. Je tu strach před překročením rámce současné lumpenkapitalistické a lžidemokratícké společnosti, leda abstraktními frázemi o sociální spravedlnosti, spojované s tzv. sociálním státem, což je jen poněkud sociálně záplatovaná buržoazní společnost a doporučovaná náhražka namísto skutečného socialismu Defenzivní ústup před stále brutálnějšími útoky kapitálu proti pracujícím. Neustálé, od protivníků znova a znova požadované omluvy „ za zločiny minulosti" (většinou obranná opatření, vnucená socialismu permanentním ohrožováním ze strany imperialistických nepřátel), namísto toho, aby byly proti postaveny po staletí a desítiletí navíc i současně páchané zločiny kapitalismu. Obava přihlásit se jasně ke skutečnému „zločinu" socialismu – odstranění soukromokapitalistického vlastnictví výrobních prostředků. Místo toho zaručování se nedotknutelností soukromého vlastnictví, aniž by proti zavádějícímu mluvení o soukromém vlastnictví vůbec bylo rozlišeno soukromé vlastnictví malovýrobců, živících se vlastní prací, od kapitalistického, které slouží vykořisťování práce druhých. A dokonce nabízení „dovednější" privatizace, tj. zcizování toho, co bylo vytvořeno rukama a mozky pracujících.

Ignoruje se nesmírně složitá problematika společenského subjektu resp. společenských subjektů (veškeré lidstvo, národy, třídy, hnutí… až do jednotlivců). Role vůdčích subjektů se vykládá selektivně. „Marxisticky" se odmítá odpovědnost Chruščova, Gorbačova, Jelcina a dalších za zločinný rozvrat socialismu a mezinárodního komunistického hnutí, zatímco vina se valí na Stalina, o němž se i jeho nepřátelé museli vyjadřovat s úctou a uznáním. Přechází se historicky nevídaná výkony sovětských pracujících při likvidaci zaostalosti země a jejím pozvednutí na druhou světovou velmoc, aby se na druhé straně naznačovalo, že oni jsou jakoby vinni tím, že nezabránili zradě vůdců.

Nikoli pouhou chybou, nýbrž zbaběle panikářským je ústup od revolučního marxismu k maloměšťáckému revizionismu a oportunismu. Vyvrcholením je vydávání reálného socialismu za předčasný a za předem odsouzený k porážce, což koresponduje s nepřátelským zatracováním socialismu jako omylu a slepé uličce dějin.

A to všechno v situaci, kdy je třeba burcovat proti nebezpečí, před kterým už kdysi varovala R. Luxemburgová: „Socialismus – nebo barbarství" (což se naplnilo fašismem a druhou světovou válkou) a před kterým vzhledem k současnosti ještě naléhavěji varoval nekomunista – velký A. Einstein: „socialismus – nebo zánik lidstva!"

Správné hodnocení RS musí vyjít ze zákonitostí přechodného období od kapitalismu k socialismu, jak jsme seje pokusili narýsovat v obecně teoretické části, a pak ze zvážení všech okolností, v nichž se RS vyvíjel a musel vyvíjet.

To konkrétně znamená:

– co nejpřesnější zjištění objektivní situace: v „horizontální rovině"" (tj. co existovalo současně „vedle sebe" – svět, oblast, země, národy; organizace – státy, hnutí, apod.); ve „vertikální rovině" (jaká byla struktura společnosti – ekonomická, sociální, politická, ideologická); v historické rovině (jaká byla předcházející minulost, aktuální výchozí pozice)

– jaké byly objektivní úkoly, stojící – před společností jako celkem, před jejími výše naznačenými součástmi;

– jaké byly objektivní možnosti řešení, míra jejich realizovatelnosti, vhodnost čí nevhodnost (s uvážením důsledků realizace);

– otázka subjektu(-ú) vývoje (celá společnost, národy, lid, třídy, hnutí – až do jednotlivců), jak objektivně determinovaných, tak současně schopných relativně svobodného rozhodování a jednání, tj. jako herců Í autorů své vlastní historie; jaký byl „stav" subjektu, co mohl a co nemohl, co od něho bylo možno vyžadovat a očekávat a co nikoli; objektivní důsledky jím učiněných kroků,; apod. ;

– co bylo nutné a nevyhnutelné – zákonité, nebo vynucené okolnostmi; co byly skutečné subjektivní chyby.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *