K modelu socialismu (14)

Socialismus neobstál v soutěži s kapitalismem

Při tom se srovnává nesrovnatelné: už celá staletí existující kapitalismus, který se mohl rozvinout do své vlastní podoby, se sotva začínajícím socialismem, zatíženým dědictvím minulosti a nuceným vynakládat obrovské prostředky na svou obranu. Přesto dosáhl dnes zamlčovaných vynikajících ekonomicko – sociálních výsledků. SSSR přeměnil zaostalé Rusko během neuvěřitelně krátké doby ve světovou velmoc – v době, kdy kapitalismus se zmítal v hluboké světové hospodářské krizi s desítkami milionů nezaměstnaných. Při tom, na rozdíl od kapitalismu, tyjícího z minulého i současného vykořisťování tzv. třetího světa, reálný socialismus byl odkázán na své vlastní omezené zdroje. Zatímco v kapitalismu dochází k polarizaci bohatství na jedné a bídy na druhé straněna (přičemž se zcela přehlíží, že ke kapitalismu patří nejen vyspělé, nýbrž i zaostalé země), ve světě socialismu probíhal proces pozvedání zaostalých na úroveň s pokročilejších -jak uvnitř jednotlivých zemí (připomeňme prudký rozvoj „okrajin v SSSR, v neobyčejně krátké době dosažené vyrovnání Slovenka s českými zeměmi!), tak v celém táboře socialismu (např. dnes zamlčovaný pokrok Polska, Rumunska, Bulharska). Přitom socialismus, přes své omezené zdroje, dokázal pomáhat rozvojovým zemím, k jejichž osvobození z koloniálního jha podstatně přispěl.

V produktivitě práce reálný socialismus zůstal skutečně pozadu za kapitalismem zvláště pokud šlo o masovou výrobu spotřebního zboží. Odstraňování historického zpoždění většiny k němu patřících zemí nutilo je plnit teprve elementární úkoly industrializace. To jim pomáhající vyspělejší příliš nepodněcovalo přecházet k vyšší technice, a při blokádě a embargu ze strany kapitalismu ani nedovolovalo účastnit se na nastupující vědecko technické revoluci. Přesto reálný socialismus dokázal s kapitalistickými zeměmi úspěšné soutěžit ve vybraných oborech, nucených bohužel pracovat především pro vojensko – obranné úkoly.

Při srovnávání produktivity se přehlíží, že zatímco pro kapitál je produktivní to, co přináší zisk menšině z vykořisťování obrovské většiny, v socialismu se produktivita a efektivita zaměřuje na prospěch většiny. Což se projevuje v sociální oblasti, kde byť teprve začínající socialismu natolik prokazoval své přednosti, že nutil kapitál ustupovat pracujícím. Výsledkem toho byl na kapitalistickém Západě tzv. sociální stát, dnes, po pádu socialismu, bezohledně likvidovaný, od čehož se odvádí pozornost zuřivou protikomunistickou propagandou.

Dalším antisocialistickým šlágrem je, bohužel i tzv. neo-komunisty, prováděné obviňování reálného socialismu z „deficitu" demokracie. Za vzor a měřítko se vydává současná buržoazní lžidemokracie, jejíž prolhaná a zkorumpovaná, kulturní i morální úpadkovost, se zakrývá obludným ohlupováním lidí, ze všech stran manipulovaných prodejnými sdělovacími prostředky.

Socialistická demokracie nezakrývá svou třídní, protikapitalistickou podstatu, i při jejích, do značné míry vynucených nedostatcích, daleko převyšující onu buržoazní lžidemokracii. Socialistická demokracie je v první řadě obsahová. Její funkcí je sloužit pracujícím, hájit je před návratem k vykořisťovatelské společnosti, rozvíjet sociální vymoženosti socialismu. I po formální stránce přináší historicky nové, vyšší – v podobě lidových orgánů, umožňujících přímou účast pracujících nařízeni společenských záležitostí. Stačí připomenou statisíce lidí, účastnících se aktivně na práci – u nás – národních výborů a jejich komisí, a dalších samosprávných orgánů na půdě nejrůznějších společenských organizací a zařízení. Kdo to zažil, vzpomíná, že to bylo nesrovnatelně lepší než současnost, že životní úroveň byla uspokojivá a zlepšovala se, že „bylo na všechno" (zdravotnictví, Školství, levné bydlení, levná doprava, práce pro všechny, odstraňování zaostalosti regionů… atd. atd.).

Ano, byla omezení demokracie, byly postihy lidí. Společnost, sotva vycházející z tisícileté třídní společnosti s jejími zakořeněnými návyky, se zbytky minulého třídního rozdělení, s přetrvávajícími vlivy dříve vládnoucí buržoazie, navíc podporované mocnými nepřáteli zvenčí, nemohla si dovolit bezbřehou demokracii. Ta by vedla – a ve skutečnosti přivedla – k tomu, že lidé, nepochopivší rozdíl starého a sotva se rodícího nového, „vyzvoní si" to, o čem se pak opožděně přesvědčují, že bylí oklamáni a podvedeni. Úplně se opomíjí, jaká byla konkrétní historická situace. Po nejstrašnější válce dějin hrozila nová světová válka, rozpoutávaná imperialistickými kapitalismem, snažícím se využít své mocenské převahy proti válkou oslabenému socialismu, a počítajícím s využitím proti němu vnitřních jeho nepřátel. Každý stát, každé zřízení se v takové situaci brání. Tím spíše sotva začínající socialismus, který už měl za sebou – intervencí 14 států proti Říjnové revoluci, diverze a provokace ze strany imperialismu po celé předválečné období socialismu, až po přímé vojenské napadení Japonskem a pak smrtelně ohrožený hitlerovským vpádem, atomové vydírání počátečním monopolem atomové bomby v rukách USA, rozpoutáním války proti socialistické Koreji, proti Vietnamu, desítiletím skrčení maličké Kuby blokádou USA.

Cožpak je vzhledem k tomu namístě vytýkat omezení demokracie?

Zralý, úplně na své vlastní základně stojící socialismus, umožní, své podstatě odpovídající takovou širokou demokracii, jaká nemá v historii obdoby. Demokracie, vysoká demokracie patří k pojmu socialismu jako takovému. Není třeba mu ji přimýšlet. Bez ní by nebyl socialismem. Ale nejprve je pro ni vytvořit zcela nové historické podmínky. Kdo to opomíjí, kdo ji vyžaduje od sotva začínajícího socialismu, ohroženého ze všech stran, kdo slibuje „zavést" bezbřehou demokracii bez vytvoření takových podmínek, je buď utopista, nebo podvodník.

Při vedoucí úloze komunistických je samozřejmě potřeba hodnotit jejich úlohu při budování reálného socialismu. To je úkol, jemuž bude třeba věnovat zvláštní pozornost, jak po zásadní, obecné, tak konkrétní stránce.)

Bez ohledu na uvedené okolnosti dosáhl tzv. reálný socialismus pozoruhodných výsledků.

Dokázal, že je možný vývoj bez kapitalismu a buržoazie. Politická moc buržoazie byla nahrazena politickou mocí sloužící zájmům pracujících. Kapitalistické výrobní prostředky byly předány do rukou celé společnosti. Soukromá malovýroby byla převedena do družstevní velkovýroby. Tím se od základu změnila sociálně třídní struktura společnosti. Byly zabezpečeny sociální jistoty všech pracujících. Individuální mzdy byly v rostoucí míře doplňovány rozšířenou sítí levných a bezplatných zařízení, společensky garantovaných. Široce se rozvinula péče o vzdělání a kulturu. Množství celospolečenských a podnikových zařízení sloužila zdraví a oddychu pracujících. Byla zajištěna slušná a podle možností stoupající životní úroveň všech občanů. Zájmy pracujících byly chráněny před návratem ku kapitalistickému vykořisťování.

Obrovský byl přínos reálného socialismu na poli mezinárodní politiky. SSSR od svých začátků vedl důsledný boj za mír. Svým příkladem řešení národnostní otázky a svou podporou osvobozeneckého boje kolonií přispěl významně k pádu kolonialismu a obraně osvobozených národů a zemí proti neokolonialistickým snahám imperialismu. V zájmu boje proti hrozbě války ze strany fašistických mocností vstoupil do Společnosti národů, i když byla dosud zneužívána proti němu. Snažil se zabránit válce společným postupem se západními mocnostmi, zpočátku neúspěšně, aby nakonec v kompromisním spojenectví s nimi přinesl lví podíl k porážce fašismu. Země reálného socialismu čelily atomovému vydírání USA a nepřestávaly usilovat o mír, už proto, že jej potřebovaly k svému nerušenému rozvoji.

Kol. aut. Vyd. Orego