K modelu socialismu (13)

kscmNejprve nutné předběžné vysvětlení

To, co se v minulosti stalo, nedá se už odestát. Toto konstatování, podepřené odhalením příčin, proč a jak se to stalo, ústí však často v tvrzení, že co se stalo, muselo se stát a nemohlo se nestát, vyjadřované okřídleným „historie nezná žádné kdyby". Což je filozoficky fatalismus a politicky oportunismus, ospravedlňující cokoli.

Vývoj není fatální. Existuje v něm stejně objektivně jak nutné, tak i nahodilé. Odtud existence různých možností, vysvětlovaná teorií polyvariantnosti, variability vývoje, teorií bifurkace, nejnovějšími teoriemi chaosu, a ostatně počtem pravděpodobnosti, sloužícím úspěšně praxi.

Tyto teorie platí univerzálně, pro přírodu i pro společensko-historický vývoj. Tam mají ovšem specifiku v tom, že lidé, nadaní myšlením, vůlí apod., jsou současně jak objektivně podmíněnými herci, tak relativně svobodnými tvůrci a autory svých dějin.

Uznávat, že v minulosti stejně jako v současnosti existuje vždy více možností, a konstatování, že co se stalo, nedá se už odestát, tj. dodatečně změnit, „přepsat", jsou dvě naprosto rozdílné věci, které nelze směšovat.

Minulý faktický vývoj byl tedy uskutečněním jedné (i když mohlo jít o souhrn několika) možnosti, vedle níž existovaly jiné, které také patřily tehdejší realitě. Ignorovat je znamená zkreslovat minulost, ztrácet s očí její mnohotvárnost a plastičnost. Samozřejmě že je třeba vysvětlit, proč se něco stalo nebo nestalo. Příčinu má však jak to, co bylo nevyhnutelné, jako to, co bylo nahodilé. Příčinné vysvětlení nemůže tedy být konečným. Příčinnost je jen jednou dílčí součástí všeobecné souvislosti všeho se vším.

Konkrétně: minulý vývoj socialismu byl uskutečněním jedné, a to zdaleka ne optimální možnosti. Jeho východiskem se stala revoluce pouze v jedné, nepříliš rozvinuté zemi, která zůstala osamocena, musela čelit nesmírným potížím, což se ani po přistoupení dalších zemí podstatně nezměnilo. Tato varianta reálného vývoje měla, a má zvláště dnes, po porážce reálného socialismu, na problematiku socialismu velmi zkreslující vliv. Ten vyvstane názorně, jestliže vedle a oproti uskutečnivšímu se vývoji postavíme optimální, z nějž jako z obecného modelu, vyjadřujícího podstatu, vycházeli klasikové marxismu.

O této, v realitě propasené, promeškané a za plně realizovatelnou považované možnosti a o jejích důsledcích, se vyslovili vynikající představitelé revolučního dělnického hnutí, Dimitrov a Togliatti: „Uchopit moc se dělnické třídě nepodařilo. Kdyby bylo tohoto cíle dosaženo alespoň v jedné nebo dvou velkých kapitalistických zemích, následovala by pak bezpochyby další období prudkých bojů, avšak lidstvo by bylo ušetřeno jednak těžké krize v roce 1929, jednak fašismu a rovněž druhé světové války. („Některé problémy dějin Komunistické Internacionály", Otázky míru a socialismu i959/11.) Togliatti navázal na starší Dimitrovovo hodnocení ze VII. kongresu KI: „Nechť se miliony sociálně demokratických dělníků…vážně zamyslí: kdyby rakouský a německý proletariát roku 1918, kdy vypukla revoluce v Německu a Rakousku, nešel se soc. dem. vedením O. Bauera, B. Adlera a Rennera v Rakousku, Eberta a Scheidemanna v Německu, nýbrž kdyby se dal cestou ruských bolševiků… nebylo by dnes fašismu ani v Rakousku, ani v Německu, ani v Itálii a Maďarsku, ani v Polsku, ani na Balkáně. Pánem situace v Evropě nebyla by buržoazie, nýbrž již dávno dělnická třída. „(Za sjednocení milionů proti fašismu. Praha 1935,srov. II)

To znamená: změnil by se světový poměr sil; socialismus by nebyl ohrožován zvenčí; nemusel by sahat k opatřením, k nimž reálný socialismus nutilo stálé ohrožení a jež jsou falešně vydávána za socialismu vlastní; mohl by se věnovat vlastnímu samovývoji, který by mohl probíhat podle požadavků, stavěných obecnou teorií socialismu – rychlý, a při tom nikoli uspěchaný rozvoj výrobních sil ( mohl by si „dát načas"); mohl by si hned nebo brzo po zahájení svého vývoje dovolit Širokou demokracii, neboť nebezpečí restaurace kapitalismu by bylo minimální; jeho historické přednosti by se staly tak očividnými, že by se stal nepřemožitelným.

Zvážením dvou variant možného vývoje RS nic na minulém vývoji už nezměníme. Porovnání obou variant dá však ostře vystoupit překážkám, které se stavěly, postavily v cestu jeho socialistickému vývoji. Pomáhá spravedlivému objektivnímu hodnocení RS – dává vyniknout nikoli jeho nedostatkům a chybám, nýbrž naopak tomu, co i za nesmírně těžkých podmínek dokázal. Tím, že odhaluje základní příčinu složitého a nesmírně obtížného vývoje RS, dává odpověď na otázku, co bylo pro vývoj RS rozhodující: nepříznivé vnější podmínky. A tím i na otázku příčin jeho pádu.

Ti, kdo vidí tyto příčiny v jeho systému („systémová vada"), ignorují nebo bagatelizují vnější podmínky. A jestliže se historické příčiny pozdější porážky RS vidí už v jeho počátcích, pak se vina svaluje z nemocné hlavy na zdravou. Obviňují Se ti, kdo pro socialismus vykonali maximum. A ti, kteří zapříčinili, že se reálná optimální varianta neuskutečnila – zrádní vůdci sociální demokracie, kteří zavedli pracující do chomoutu buržoazie, učinili vše, aby zabránili prosazení oné optimální varianty spolu a s buržoazií vyvinuli a vyvíjeli permanentně maximální úsilí, aby onen optimální vývoj nepřipustili, a usilovali spolu s ní potlačit onen optimální vývoj – zůstávají nejen mimo kritiku, nýbrž naopak se tím ještě holedbají.

S nimi se vezou ti, kteří v šlépějích buržoazie a sociální demokracie vidí příčiny pádu RS v „systémové vadě". Systém RS byl především systémem překonávání kapitalismu a ražení cesty socialismu. Kdo jej obviňuje, staví se na stranu těch, kdo pokládají RS za předčasný a tím fatálně od samých počátků odsouzený k nezdaru. Nahrávají nenávistným útokům nepřátel socialismu, kteří v něm vidí zločinnou anomálii, slepou uličku dějin.

To, že vývoj proběhl jinak, toho důsledky dopadly na reálný socialismus, a neseme šije dodnes. My jsme prožili a prožíváme důsledky vývoje, který nejenže nebyl pro nás a pro lidstvo optimální, nýbrž nese s sebou dnes hrozbu dokonce možného sebezničení lidstva.

Skutečně proběhnuvší vývoj poznamenal / kapitalismus. Když mu byla dána možnost přežití, nemohl se jeho vývoj zastavit. Pod tlakem rozvoje výrobních sil (k němuž jej nutí jeho historicky specifický charakter, který odhalil nikdo jiný než Marx)) sahá (obdobně jako kdysi feudalismus) k opatřením, která překračují jeho historické hranice, patří vlastně už jeho historickému následníkovi – socialismu, jsou proto oprávněně nazývána postkapitalistickými a slouží mu k tomu, aby dále existoval: VTR, intelektualizace práce, vyřazování lidí z bezprostředního výrobního procesu, jejich proměna v programátory, atd.

Tato opatření, falešně mu připisovaná jako jemu vlastní provádí v souladu se svou vykořisťovatelskou podstatou deformované – namísto ve prospěch lidí (jak by to činil socialismus, kdyby se mohl rozvíjet na nerušené na své základně) proti lidem (využívání techniky k vynalézání a výrobě stále účinnějších prostředků ničení a zabíjení, zbavování lidí pracovních příležitostí a přeměna jich ve „zbytečné", „nadbytečné", atd.).

A to se vyzvedá proti RS, který vzhledem k těžkým podmínkám svého vývoje na ony historické výdobytky nedosáhl a oproti neskonale nepříznivějším podmínkám socialismu je začal uplatňovat pozdě a nedokázal je patřičně rozvinout.

Z čehož se dělá další falešný závěr, podporující tezi o předčasnosti RS. Situace pro vznik socialismu se pokládá za reálnou až tehdy, až

a) kapitalismus nebude schopen výrobní síly rozvíjet (což by odpovídalo původní oportunistické „teorii výrobních sil" sociální demokracie, očekávající sebezhroucení kapitalismu – očekávání, jehož falešnost vyvrátil už Marx a v němž později Lenin odhalil jednu z apologetik sociálně demokratického oportunismu).

b) Situace zralá pro socialismu nastane tehdy, až současný kapitalismus ještě více rozvine výrobní síly – až do úrovně, potřebné pro komunismus. Což odporuje historii a historickým zákonitostem jakéhokoli přechodu. Nový společensko historický řád nastupuje už tehdy, když jsou dány elementární podmínky pro jeho vývoj. A teprve revoluční změna otevírá vždy cestu vlastního vývoje a rozvoje nového.

Čekat dnes, až kapitalismus vytvoří podmínky pro komunismus, který by pak -analogicky k očekáváním sociální demokracie a Kautského – spadl automaticky do klína, znamená čekat pasivně, až se uskuteční tento zázrak. Zatímco to ve skutečnosti to znamená dát kapitalismu volnou ruku, aby tuto planetu zničil.

Reálný socialismus je podrobován jednostranné, ze strany nepřátel pochopitelně zničující kritice.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *