Ustrašené čekání v koutě na zázrak?
Život tropí neskutečné hlouposti a v podstatě je velkou komedií, v níž si mnohdy ti silnější dělají, co chtějí. Je to absurdní, ale je tomu tak.
Jan Hrobař ve své glose nazvané Český volič (19. prosince) poukázal na problém, kdy se někteří lidé, od nichž bychom očekávali, že budou volit levici, chovají zcela nepochopitelně. Někteří z nich, kteří jsou na tom hodně špatně a rozhodně nemají žádný důvod velebit současný dravý a nespravedlivý kapitalismus, jsou tak ustrašení, že ačkoli s programem komunistů v principu souhlasí, a v skrytu duše jim často fandí i drží palce, přesto k volbám vůbec nejdou (v lepším případě), nebo – v horším případě – komunisty volit vůbec nechtějí.
Proč? Jednou z příčin je existenční strach. Ukazuje se také, že jen samotná špatná osobní sociální zkušenost nestačí. Musí tu být i určité odhodlání, statečnost, ale také (aniž bych chtěl někoho urazit) i všeobecný politický a společenský přehled a znalosti. Jejich deficit přináší často i to, že lidé mnohdy uvěří i neskutečným hloupostem, nepřemýšlejí, zkrátka nechají se zahnat do kouta jako stádo vystrašených ovcí a čekají, že za ně někdo problém vyřeší. Čekají snad na zázrak, že kapitalismus k nim bude milosrdný a jim se bude žít přece jen lépe? Potvrzuje se tak, že lidé bez znalostí a vnímání souvislostí jsou snadno manipulovatelní.
Podobný případ, který komentátor Jan Hrobař popsal, jsem na vlastní kůži také zažil. Znám jistého automechanika z malé obce na Královéhradecku. Onen muž je na tom hodně špatně, žije takříkajíc z ruky do úst. Na současný režim nadává, kudy chodí. Jenže sám neví, co chce, a tak někdy komunisty chválí, a jindy naopak – tvrdí dokonce, že jsou málo levicoví. Ale on sám jim podporu ve volbách nikdy nevyjádří. K volbám nechodí a zdůrazňuje, že KSČM by stejně nikdy nevolil.
Při diskusi s ním jsem pochopil, že se zatvrzelým člověkem je jakákoliv výměna názorů jen ztrátou času. Jeho tvrdohlavost mu zatemňuje rozum. I jeho družka, byť si jako dělnice stěžuje, jak ji a její spolupracovníky majitelé fabriky dřou z kůže , sama svého partnera přesvědčuje, aby nikdy nevolil komunisty. Na otázku proč, odpoví, že přece to říkají v televizi, a podle ní k volbám chodit stejně nemá cenu, neboť je jedno, kdo nám bude vládnout, protože všichni jsou stejní a volbami se nic nezmění.
A tak těm dvěma, a nejen jim, říkám, že za svou situaci si do jisté míry mohou i sami, protože se vzdávají práva volit a zvolit stranu, jež se snaží zlepšit i jejich pracovní a životní podmínky.
Bohužel podobných lidí je více. Jsou i jiní, kteří se sice v situaci orientují a uvědomují si, jaká je podstata kapitalismu, tedy: homo homini lupus (člověk člověku vlkem). Ale bojí se a existenční strach je silnější…
A tak je třeba trpělivě vysvětlovat. Věřit, že kapitalismus bude mít i vlídnější tvář, je čekáním na zázrak podobně jako v té pohádce, v níž se může každý, pokud bude pilný, stát milionářem. Pomoc může přijít a změna může nastat, jen když se lidé sami přičiní. A tím může být i jejich hlas ve volbách. Jde o to překonat hranici strachu a dát najevo, že už nejsou bázlivé stádo ovcí, ukázat, že mají svou hrdost, důstojnost i odvahu vzepřít se nepřízni režimu, a vůbec nespravedlnosti.
Haló noviny, 29. prosince 2009, Jiří KOŠŤÁK