Druhá supervelmoc se vrací na scénu

Pro pochopení příčin amerického znepokojení je třeba si připomenout některé souvislosti. Venezuelský prezident Chávez před časem zestátnil ropný průmysl. Ropné zásoby této země jsou největší na jihoamerickém kontinentě. Venezuela patří mezi desítku největších producentů ropy. Její ropný vývoz tvoří nezanedbatelnou část ropných dovozů do USA. A ropa je strategická surovina, na níž je závislá jak civilní ekonomika (nejen) USA, tak i schopnost kterékoli země (včetně USA) vést válku.

Venezuela vyváží do USA ropu již více než sto let. Na těžbě ropy ve Venezuele se prostřednictvím majetkové účasti v podnicích formálně registrovaných ve Venezule podílely převážně koncerny z USA. Přesto se Venezuele za celých sto let nikdy s USA nepodařilo uzavřít dohody o dodávkách technologií k výrobě těžebních kapacit. Ovládající americké firmy sice do Venezuely dovážely nová těžařská zařízení a náhradní díly. Zde je nutné dodat, že americké firmy, které vyrábí těžařské technologie a ropné koncerny jsou vzájemně majetkově propojeny. Touto cestou však z formálně venezuelských podniků vyvážely zisky. Američané nechtěli Venezuelcům umožnit získat soběstačnost a suverenitu při správě nerostného bohatství.

Prezident Chávez napřed znárodnil společnosti, které těží ve Venezuele ropu. Nyní se mu po dvou a půl letech jednání podařilo dohodnout s Ruskem výstavbu kapacit k produkci těžních zařízení a náhradních dílů. To je však jen jedna rovina. Kontrola nad zdroji strategické suroviny je důležitá z vojenského i ekonomického hlediska. Neméně důležitá je samozřejmě i schopnost tuto surovinu těžit. A tedy i schopnost země produkovat zařízení potřebná k těžbě včetně servisu, který je nutný k plynulému chodu těžby. Důležitá je však v neposlední řadě i schopnost prodávat za co nejvýhodnější ceny. V zájmu této schopnosti je pro producenta velmi důležitý přístup na světové trhy. USA jsou samozřejmě důležitým a velmi solventním odběratelem. Pro producenta je však v zájmu získání co nejlepší ceny za obchodovanou komoditu důležité nebýt závislý jen na jednom nebo dominantním odběrateli. O tom by ostatně mohli vyprávět své čeští zemědělci, které vydírají řetězce supermarketů. Chávez v tomto ohledu vyvinul logickou iniciativu směřující k hledání odbytišť.

V latinské Americe lze pozorovat řadu ekonomických paradoxů. Kontinent je ve svém celku velmi bohatý na suroviny. Kromě Venezuely, která je ropnou velmocí, je zde např. Chille, které je světovou jedničkou v těžbě ledku (důležitá surovina k výrobě střeliva) a mědi (používá se v elektrotechnice a elektronice, kterými jsou dnešní zbraňové systémy přecpány). V Brazílii se těží velké množství zemního plynu. A tak by se dalo pokračovat přes železo, mangan atd. Jihoamerický kontinent je přesto oblastí s obrovským výskytem chudoby. Tamní země jsou závislé na vývozech surovin – zejména do USA, které tvoří značnou část jejich HDP a na turistice. S výjimkou Chille nepatří latinskoamerické země mezi průmyslové mocnosti.

Paradoxem je i skutečnost, že jihoamerické země jsou ekonomicky závislé na vývozech do USA, zatím co objem vzájemného obchodu jihoamerických zemí mezi sebou je poměrně nízký. I když tyto země jsou v řadě oblastí závislé na dovozech komodit, které samy nevyrábí. Jednou z důležitých příčin těchto negativních ekonomických jevů je vedle nevhodné národohospodářské politiky vlád jihoamerických zemí i absence funkčního kontinentálního trhu.

Ve většině latinskoamerických zemí můžeme najít monopolní nebo oligopolní struktury, které mají kořeny v koloniální éře. Pozemkové vlastnictví je na rozdíl od většiny kontinentální Evropy, kde proběhlo několik vln pozemkových reforem, soustředěno v rukou úzké skupiny latifundistů (velkých pozemkových vlastníků) – zejména transnacionálních korporací zaměřených na plantážové pěstování plodin jako káva nebo banány. V řadě zemí se některé z nadnárodních pěstitelských firem podařilo v dobách vyhlášení nezávislého státu korupcí od vlády získat monopol, nebo dominantní postavení. Jejím prostřednictvím získaly značný vliv na ekonomiku a potažmo i na vládu. Odtud označení banánová republika pro jihoamerické režimy.

Řada jihoamerických zemí „prodala“ některé z nadnárodních síťových firem vnitrostátní monopol na výrobu např. elektřiny, produkci pitné vody apod. Prakticky bez možnosti kontroly a regulace těchto veřejných služeb. Monopolistou, nebo oligopolním hráčem na vnitrostátních trzích těchto zemí se často staly právě firmy, které vyrábí produkty nutné k provozování těchto služeb. Nebo jako v případě těžby surovin zařízení na těžbu. Tyto firmy se v logice dominantního hráče, který není vystaven konkurenci, snažily získat co nejvíce s minimem investic. I proto je tato oblast tak zanedbaná. I když nejde o jedinou příčinu. Firmy, které ovládají většinu vnitrostátních ekonomik si prostřednictvím korupce vlád, nebo jiných forem nátlaku – např . doporučení Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, dokázaly udržet v latinskoamerických zemích nízkou míru zdanění, které nestačí k zajištění financí na kvalitní školství, zdravotnictví, dopravy apod. Situace se podobá začarovanému kruhu.

V latinské Americe, na rozdíl od většiny kontinentální Evropy, nikdy nedošlo k vytvoření společného trhu, jaký představuje EU. Zahraniční obchod těchto zemí byl po 2. světové válce postaven na principech bilaterálních smluv. Orientovaných dominantně na USA. Po uzavření Všeobecných dohod o clech a obchodu (GATT) a zejména po vzniku Světové obchodní organizace (WTO) USA iniciovaly vznik transamerického systému „volného“ obchodu. Který ale nikdy nebyl zamýšlen jako systém EU, založený na jednotném společném vnitřním trhu. USA v něm vždy měly mít větší výhody než ostatní členové.

Tato iniciativa ztroskotala poté, kdy se v řadě jihoamerických zemí dostali k moci levicoví politici. Kteří přikročili k vlně znárodnění strategických sektorů ekonomiky a k pozemkovým reformám. Tyto kroky vyvolaly reakci USA ve formě různých forem „odvety“ spočívající převáženě ve formě obchodních sankcí. Tento proces logicky vyvolal protireakci ve formě zesílení tlaku na vytvoření spravedlivějšího obchodní systému.

Zde je nutné dodat, že tento proces již v jižní Americe jednou po 2. světové válce probíhal. Ve 20. století mezi sebou soupeřily nejen USA a Sovětský svaz. Ale jejich ekonomické a ideologické systémy. Jihoamerickou levicovou vlnu podporoval Sovětský svaz nejen ideologicky a zpravodajsky. Země, které znárodnily strategická odvětví tehdejší východní blok podporoval i dodávkami technologických celků. A v neposlední řadě i zbraní.

USA tento vývoj považovaly za „hrozbu národní bezpečnosti“. Zpravodajské služby USA proto v těchto zemích podnítily řadu vojenských převratů, které svrhly levicové vlády. V  duchu tzv. Monroeovy dokrtýny (podle prezidenta Monroea, který definoval celou oblast severní i jižní Ameriky jako sféru dominantního vlivu USA do níž by nemělo být zvenčí zasahováno. Monroeova doktrína původně mířila proti evropskému kolonialismu a přispěla k vyhlášení formální státní nezávislosti řady jihoamerických zemí. Její modifikovaná aplikace však vedla k nahrazení evropského kolonialismu dominancí USA.).

Nyní již Sovětský svaz neexistuje, stejně jako sovětský systém tzv. socialismu. Jihoamerické země se přesto vydaly na cestu emancipace od závislosti na dominantním vlivu USA. Některé jihoamerické země jako Venezuela provádí znárodňování strategických podniků. Snaží se dohodnout vlastní systém jihoamerické obchodní zóny, který by nebyl závislý na politickém vlivu USA (prostřednictvím smluv o obchodu). Společně se rovněž snaží získat přístup na trhy třetích zemí. Příkladem takového chování je právě projekt transkontinentálního systému ropovodů a plynovodů, včetně terminálů v přístavech orientovaných směrem k Evropě, Číně, Japonsku a Indii. Stejně jako snaha o vytvoření společného dopravního systému. Který potenciálně může být krokem mířícím ke společnému trhu jako je v EU.

Právní nástupce Sovětského svazu – dnešní Rusko – se chová logicky. Snaží se z tohoto procesu pro sebe vytěžit maximum. Prodat co nejvíce zboží a služeb. Ale i získat mocenský vliv nejen v jižní Americe, ale potažmo na celosvětové scéně.

Přeorientace jihoamerických ekonomik z obchodní závislosti na dominantních USA na diversifikovaný přístup (i směrem na Asii a na Evropu) má pro Rusko strategický význam. Vede totiž k vojenskému oslabení USA formou zhoršení jejich možností přísunu levných surovin. Posílení obchodních vazeb jižní Ameriky na Asii a Evropu má pro Rusko i další výhody. Nejen samo Rusko, ale i Čína a Indie z něj totiž budou ekonomicky profitovat.

Zde je nutné připomenout existenci v ČR málo známého paktu těchto tří zemí nazvaného Strategická triáda. Tento projekt vznikl v roce 1999 v době jugoslávské krize. Inicioval jej tehdejší ruský premiér Jevgenij Primakov. Když se při cestě do Washingtonu dozvěděl, že NATO zahájilo bombardování Jugoslávie, nechal nad oceánem otočit své letadlo a po návratu zamířil z Moskvy do Pekingu a New Delhi. Do roka pak nový ruský prezident Vladimír Putin uzavřel s Indií a Čínou sérii strategických obchodních, zbrojních a vojenských dohod. Tyto dohody umožnily za čínské peníze dokončit vývoj nových ruských zbrojních systémů. Vlivem objednávek velkých sérií těchto zbraňových systémů i pro Indii došlo k poklesu jejich jejichž jednotkové ceny na úroveň, která umožnila nakoupit tyto zbraně i pro ruskou armádu. Mezi lety 2000 až 2005 se Rusko postupně stalo největším světovým vývozcem zbraňových systémů.

V Česku je poměrně málo známý fakt, že v roce 2006 Putin vyhlásil plán obnovení bojeschopnosti ruské armády. Tento plán původně počítal s rokem 2006 jako datem znovunabytí ruské obranyschopnosti. Plán byl původně konstruován na mnohem nižší odhady cen ropy a příjmů z jejich vývozu z Ruska. Ačkoli nejsou známy podrobnosti jeho plnění lze odhadovat, že Rusko je dnes s největší pravděpodobností znovu vojenskou velmocí nejen s ohledem na jeho jaderné zbraně, ale v oblasti konvenčních prostředků. Pro tento odhad svědčí i jeho schopnost nabízet a prodávat zbraně i dalším zemím nezúčastněným přímo na projektu Triády. Jako je např. Venezuela. Fakt, že je Rusko schopno nabízet nejen zbraně, ale i průmyslové celky svědčí pro předpoklad, že tato země překonala jelcinovskou krizi během níž HDP klesl o 65% a průmysl se ocitl v troskách. Rusko se podle všeho stává znovu světovou supervelmocí schopnou ovlivňovat globální politiku a ekonomiku.

V této souvislosti se jako mimořádně důležitý jeví v ČR zatím málo doceňovaný krach jednání WTO o další liberalizaci světového obchodu. Selhání sytému WTO může vést k velkým změnám v architektuře světového obchodního systému. Tento fakt výrazně nahrává snahám jihoamerických zemí o vytvoření vlastního obchodního prostoru.

Co z toho plyne?

Návrat Ruska do pozice supervelmoci velmi vadí USA. Tento závěr lze doložit řadou podrážděných prohlášení amerických činitelů komentujících ruské aktivity. S ohledem na uvedené je však třeba si znovu položit otázku o zaměření amerického systému protiraketové obrany. Je opravdu tento systém, jehož komponenty USA zvažují rozmístit i v ČR zaměřen proti tzv. „darebáckým státům“, které by je mohly údajně ohrožovat vývojem jaderných zbraní nebo jejich raketových nosičů? Nebo je tento systém zaměřen proti stálému členu Rady bezpečnosti OSN, který se nemusí snažit v rozporu s mezinárodními dohodami získat jaderné zbraně a rakety? Protože tyto zbraňové systémy – a velmi pokročilé – již vlastní.

Dále je nutné si položit řadu otázek týkajících se globální bezpečností architektury. A ekonomiky:

Je z hlediska globální bezpečnosti žádoucí vývoj směrem k systému s jednou dominantní supervelmocí?

V době studené války svět sice stál na hraně nukleární války, která by byla schopna zničit veškerý život na zemi. Obě supervelmoci si však časem uvědomily stav tzv. vzájemně zaručeného zničení. Stav kdy napadená velmoc byla schopna odvetou zcela zničit protivníka. Špičky obou supervelmocí v průběhu studené války uznaly fakt, že proti útočným i obranným systémům lze vždy najít účinná protiopatření. Důsledkem uvědomění si této skutečnosti byl paradoxně nejdelší kontinuální mír na evropském kontinentně. Oba bloky nepřešly z fáze studené války do fáze „horké jaderné války“. Léta spolu soupeřily na tzv. zástupných bojištích (Vietnam, Korea). Nebo vedly jiné formy boje o dominanci ve světě. Např. ve formě vyzbrojování spřátelených zemí Blízkého východu. Po čase USA a Sovětský svaz dospěly k dohodám o odzbrojení a vzájemných bezpečnostních zárukách. Důsledkem studené války byl paradoxně mír. Respektive nižší množství vojenských konfliktů ve světě, než bylo do té doby obvyklé. Krvavé války jako Irán – Irák probíhaly. Fakt existence dvou seupervyzbrojených velmocí dodávajících spřáteleným stranám těchto konfliktů zbraně na jedné straně přispíval k větší intenzivnosti a krvavosti bojů v těchto válkách. Ničivé následky těchto válek však byly tak odstrašující, že řadu jiných států paradoxně účinně odradily od řešení sporů vojenskými prostředky.

Po rozpadu Sovětského svazu se USA staly supervelmocí. Rozpuštění Varšavské smlouvy však nevedlo k vytvoření globálního systému kolektivní bezpečnosti založeném na multilaterální architektuře vycházející z principů Charty OSN.

V dobách studené války velmoci ve „své sféře vlivu“ prováděly vojenské akce odporující Chartě OSN (okupace Československa v roce 1968, sovětský vpád do Afgánistánu, americká okupace Grenady, invaze do Panamy). Když krátce po zániku Varšavské smlouvy většina členských států OSN zasáhla v duchu Charty OSN proti irácké okupaci Kuvajtu situace krátce vypadala, že bude možné najít kolektivní bezpečnostní systém, který by nebyl zaměřen proti některé zemi. Tato šance však byla promarněna. Místo hledání evropského a globálního bezpečnostního systému přišlo rozšiřování NATO na východ. A poté v roce 1999 první útočná válka NATO v jeho dějinách – intervence v Jugoslávii, která byla v rozporu s Chartou OSN.

Poté přišlo 11. září 2001 a s ním tzv. „válka s terorismem“ vyhlášená prezidentem USA Georgem W. Busem. V jejím rámci proběhla americká invaze do Afghánistánu a vpád do Iráku. Ale též rozmístění amerických základen v zemích bývalého Sovětského svazu.

Stejně jako USA dnes postupuje jejich spojenec Izrael v Libanonu.

Ve všech těchto případech, války probíhají v rozporu s Chartou OSN a Ženevskými konvencemi. Četnost válek a intenzita zbrojení je dnes vyšší než v dobách studené války.

Proto je nutné si položit i otázky týkající se znovunástupu Ruska, respektive nástupu Triády do globální politiky. K čemu povede vývoj v latinské Americe? Dokáže z něj mít prospěch i Evropa a ČR?

Jak by vypadal světový obchod v případě vytvořeni Latinskoamerické Unie? Mohlo by to vést ke změnám dohod z WTO tak, aby mezinárodní obchod byl regulován i s ohledem na životní prostředí a úmluvy Mezinárodní organizace práce?

Příjde znovuvyzbrojení arabských zemí jako Sýrie? A může přispět k nastolení vojenské rovnováhy v regionu?

A hlavně: Může tento potenciální vývoj směřovat k míru ve světě a snížení chudoby?

Hledání odpovědí na tyto otázky je nesmírně složité. Lze však předpokládat, že obnovené mocenské postavení Ruska ve světové politice může vést k nastolení větší rovnováhy v globálním systému, která je značně narušena jednostrannými akcemi USA. Stav jedné dominantní supervelmoci, která není nikým nucena aspoň trochu dodržovat mezinárodně právní závazky, se pro světový mír ukázala jako větší ohrožení, než bipolární systém.