Cesta do Běloruska (2)

Chci Vám vyprávět o východě, o cestě do pro nás „zakázané“ země s „hrůzostrašným“ diktátorem A.G. Lukašenkem.

Cesta vlakem

Na nádraží v Praze se scházíme ve 20:40 hodin.Máme ještě poměrně dost času protože vlak nám jede až ve 22:25 hodin. Je to známá linka Praha – Brest – Minsk – Moskva.

Během čekání prožíváme společně cestovní horečku a navzájem se stíháme vyděsit tím, co nás čeká. Největší překvapení však teprve mělo přijít… Na nástupišti u vlaku zjišťujeme, že pojedeme ruskými lůžkovými vozy. V praxi to znamenalo vtěsnat 3 lidi do prostoru cca. 2×3 metry s pěti batohy. Prostoru příliš nebylo a k náladě nám nepřidala ani klimatizace, která běžela naplno, takže rozdíl teplot byl obrovský. Venku bylo 30 stupňů, vevnitř na teploměru 14 stupňů. Po krátkém rozloučení se vlak dává do pohybu a my čekáme až přijde průvodčí, aby dokontrolovala lístky. V těchto mezinárodních vlacích jsou i mezinárodní posádky. Vždy jede jeden průvodčí té země, kterou vlak zrovna projíždí a celou cestu jede zároveň průvodčí země do které vlak míří. Jdeme pomalu spát, ve vlaku nejde regulovat ta klimatizace … vytahuji spacák a přikrývám se ještě dekou.Vlak pomalu uhání směrem do Polska.

Příjezd do Brestu

Druhý den se probereme kolem 9:00 hodiny a do 14:30 projíždíme nudnou polskou krajinou. Konečně přijíždíme do Terestopolu. Přicházejí polští celníci, kontrolují naše pasy a rozdávají celní deklaraci pro běloruskou stranu. Připadáme si trapně, pořád se na něco ptáme, chceme razítka, ale jsme ujištěni, že jako občané EU žádné razítko nepotřebujeme. Konečně celníci vystupují a ještě než se zavřou dveře zaslechneme hlášku : 2x Češi , 1x Kazaši, zbytek Rusové. Vyplňujeme celní deklaraci a vlak projíždí hraničním koridorem do Běloruska. Deklarace je kompletně v azbuce, takže občas tápeme co kam napsat. Při výhledu z okénka si prohlížíme ostnatý plot a strážní věže s vojáky. Místo skutečných vojáků jsou ale ve věžích jen jejich molitanové napodobeniny. Společně s propagandou západních televizí nám to na klidu příliš nepřidá. Vlak konečně zastavuje a my čekáme co se bude dít. Netrvá to ani dvě minuty a místo celníků k nám přichází akční usměvavá starší paní, vyřídit pojištění „strachovku“. Při cestách do Běloruska se musíte na hranicích vždy pojistit. Je to proto, že žádná česká pojišťovna nemá uzavřenou smlouvu s běloruskou stranou. Paní nám ochotně za 6 USD na osobu vystavuje potřebné doklady a my stále v šoku, pohotově platíme. Jen co paní vypíše pojištění, přichází celník který kontroluje pasy. Ty vybere z celého vagónu a odnáší je orazítkovat do přilehlé budky. Během razítkování prochází vlak další hlídka, hledající drogy a celník s kamerou přejede po našich batozích. Po chvilce nám vrací pasy, berou si deklaraci a kontrola je u konce. Vlak se dává do pohybu a my si poprvé oddechujeme. Po deseti minutách vystupujeme v Brestu na nádraží a vyhlížíme ruského kolegu, který na nás má čekat. Dýchá na nás východ, po nádraží se sem tam mihne voják – aby také ne, jsme v příhraniční oblasti, a dráha je jedním z uzlů, který armáda využívá.

Netrvá to příliš dlouho a než se stačíme rozkoukat stojí u nás mladík, představující se jako Viktor. Bereme batohy a vyrážíme z nádraží směrem k autobusové zastávce MHD. Cestou se seznamujeme a měníme dolary na ruble v nádražní směnárně. U Viktora doma je dle ruské tradice všem nalita vodka a jsme pozvání k jídelnímu stolu. Zde jsou všechny možné dobroty – salámy, rybičky, zel. salát, světlý a tmavý chléb atd. Ruská pohostinnost se skutečně nezapře. Jsme příjemně překvapeni a začínáme nabývat trochu důvěru. Po jídle se domlouváme že půjdeme poznávat Brest a zastavíme se na milici, vyřídit si povolení k pobytu. Podmínky jsou zde stejné jako pro cizince přijíždějící do ČR, tedy nutná registrace na cizinecké policii. Na milici nám však oznámí, že dnes neúřadují a že máme přijít v pátek. Jdeme tedy na prohlídku Brestské pevnosti, která nás uchvátí. Viktor cestou nabere kamaráda – Dmitrije, který nám dělá průvodce a rád a ochotně vypráví o historii pevnosti. Brestská pevnost je obrovská rozsahem i monumenty a určitě stojí za zhlédnutí. Večer to v Brestu žije, na ulicích se cítíme bezpečně, lidé se umí moderně oblékat, obchody jsou plné a lidé vypadají poměrně spokojeně. Noční život si zde v ničem nezadá s tím pražským. Po dlouhé cestě jsme ovšem příliš unavení na hlubší poznávání a tak jdeme spát krátce po 12 hodině.