Mé vzpomínky na 11. září

Pokud očekáváte vyprávění o útoku na newyorská dvojčata, jste na omylu. Jde totiž o úplně jiné datum. 11. září 1973. Co se tehdy událo ?

 

 

 Bylo mi tehdy 10 let, ale peripetiím světového dění se nedalo vyhnout. Co se ten rok stalo ? V dubnu toho roku padla fašistická Salazarova diktatura v Portugalsku, hnutí levicových mladých důstojníků (převážně šlo o kapitány) svrhlo stejně brutální diktaturu jako byla ta sousední Frankova ve Španělsku. Nastaly demokratické změny a přišla k nám i píseň, která se stala hymnou této “dubnové revoluce“ „Avanti kamarada“ – českou verzi zpíval Karel Černoch.

V létě se však hlavním tématem stala situace v Latinské Americe, hlavně v Chile. Nebudu popisovat historii, ta bude uvedena jindy. Pravdou je, že vláda Salvatora Allende, demokraticky zvoleného prezidenta, pracovala pod velkým tlakem ze zahraničí, ale také z domova. Proti jeho reformám vystoupili třeba řidiči soukromých dopravních společností. Vzpomínám, jak v televizi ukázali tzv. „hladový pochod“ – ženy šly ulicemi hlavního města a tloukly do prázdných hrnců. Ovšem nemyslete si, že šlo o obyčejné ženy ze santiagských domácností – novináři odhalili, že v prvních řadách těchto žen jsou manželky bankéřů a továrníků a ukázali jejich vily a pořádané párty. Už to mi signalizovalo, že v politice se nikdo nebude ničeho štítit.

Navršené chyby vlády byly však už tak evidentní, že otázka pádu vlády byla v září otázkou každého dne. Ovšem to, co se stalo 11. září 1973, nečekal nikdo.

Ten den armáda převzala moc a demokratickou vládu svrhla. Ovšem nejen to. Letectvo bombardovalo prezidentský palác, začaly okamžité popravy činitelů politických stran, zatýkání, a střelba na ulicích. Dodnes vzpomínám na záběr, kdy na ulicích Santiaga leželi zastřelení lidé, a nejblíž objektivu muž s rozbitou lebkou a vytékajícím mozkem.

Prezident Allende se odmítl pod ozbrojeným nátlakem vzdát úřadu, do kterého byl demokraticky zvolen a s hrstkou dobrovolných obránců, kteří byli většinou komunisty, se bránil do posledního náboje. Později vyšlo najevo, že i kdyby se vzdal, přesto se počítalo s jeho likvidací.

Vzpomínám, že tehdy jeden novinář, tuším z SSSR, nafilmoval vojáky u paláce La Moneda. Střelba už ustala. Záběr zachycoval vojáky, jak vstupují do paláce. Tu se jeden voják obrátil a všiml si tohoto novináře. Pozvedl samopal a mohli jste vidět, jak střílí směrem k vám. Záběr se zatřásl – kameraman právě zahynul. Jak upadl, obraz se obrátil o 90 stupňů – ale kamera stále pracovala! A tak se podařilo natočit vynášení těla mrtvého prezidenta. Dodnes si to pamatuju – novináři se podařilo natočit vlastní smrt. Záběr se pak nějak dostal z Chile a viděli ho milióny lidí.

Brutalita neznala mezí. Zatčených byly desetitisíce – nejen činitelé politických stran, komunisté, sociální demokraté, i liberálové. Stačilo prý být třeba autorem novinového článku. Politické strany byly rozpuštěny, stejně tak parlament. Pro desetitisíce zatčených nestačily věznice, a tak internovaní byli umístěni na stadiónu. V šatnách probíhaly výslechy, mučení a smrt. Ti, co to přežili a nějak se dostali pryč, vyprávěli strašné věci. Mučení elektrickým proudem, ženy byly znásilňovány cvičenými psy, shazování lidí z vrtulníků do moře… S vojáky prý chodil kdosi v masce, ukazoval na komunisty, odboráře… Nikdo nezjistil, kdo to mohl být.  

Za oběť padl také populární zpěvák Victor Jara. Pokud vám to jméno nic neříká, vyhledejte album Spirituál Kvintetu „Město s pěti věžemi“ – jsou tam asi 2 skladby od tohoto písničkáře. Na stadiónu mu rozdrtili prsty, kterými hrál na kytaru, pak mu je usekali. A zavraždili.

Lidé utíkali z dosahu tohoto fašistického běsnění, jak mohli. Kdo nestihl utéct včas, měl jen jedinou šanci – dostat se na velvyslanectví některého západního státu a požádat o azyl. (Diplomatické styky se socialistickými zeměmi byly okamžitě přerušeny.) Ale i tak velvyslanectví byla plně obsazena celými rodinami a třeba kanadský velvyslanec poskytl uprchlíkům i svou ložnici.

Dostat se ovšem na velvyslanectví byl problém, vojáci je hlídali a střelba na ty, kteří se pokoušeli přelézt plot, nebyla výjimkou. Později byl o tom natočen film, tuším francouzský, s názvem „Velvyslanectví.“

(Asi před rokem byl o této době v TV film – „Dům duchů„. Byl natočen na motivy románu Isabelle Allendové, neteře prezidenta. Byl o rodině chilského senátora, kterému samozřejmě vláda S. Allenda nevyhovovala a stále volal po vládě silné ruky. Když došlo k převratu, zatčena byla i jeho dcera, mučena a znásilňována. Nic nepomohlo, ani jeho konexe a dřívější zásluhy. Nakonec bývalý senátor poznal, co to znamená – fašismus. Pomohl pak dceřině příteli, komunistovi (kterého hrál Antonio Banderas), dostat se na velvyslanectví – tak, že ležel pod jeho nohama v autě.)

Odhaduje se, že do konce roku bylo zavražděno v Chile na 3 tisíce lidí, desetitisíce emigrovaly.

Později vyšlo najevo, že puč kompletně objednala a zaplatila americká společnost ITT (International Telephone and Telegraph), která zde měla své zájmy – znárodnění měděných dolů jí v žádném případě nevyhovovalo. 

To byla ukázka toho, že demokracie může být jen prázdným gestem, pokud se zkříží zájmy kapitálu. Když se ohrozí jeho zájmy, nezastaví se před ničím.

Byla to také ukázka toho, co by se mohlo stát, kdyby nedošlo k 21. srpnu 1968.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.