Cesta do Běloruska (4)

Evropský prales

Dnes máme v plánu navštívit poslední evropský prales nacházející se hranicích Polska a Běloruska. Ovšem ke vstupu do příhraniční oblasti potřebujeme „bumážku“ a tak se rozhodujeme, že dopoledne věnujeme návštěvě cizinecké policie

Trochu s obavami, jak to bude probíhat a jestli na té „diktatuře“ skutečně něco nebude odcházíme. Před budovou už čeká mnoho lidí, neboť úřad ještě neotevřel a tak to vypadá, že vyřízení povolení nebude tak triviální záležitost. Navíc zjišťujeme, že se zde neregistrují pouze „inostránci“, ale zároveň se zde vydávají pasy a provádějí další úkony pro vlastní občany, které nám zůstali skryté. Jakmile jsme uvnitř, necháváme vše na našem průvodci, protože jak brzy zjišťujeme, vyznat se v místní byrokracii je nad naše síly. Viki si chvíli čte vývěsní desku, chvíli něco zapisuje a chvíli vypadá stejně zoufale jako my. Nakonec opouštíme policii a odcházíme do budovy kina ve vzdálenosti asi 10 minut, kde v horních patrech funguje matrika. Je zde příšerné vedro, ale naštěstí nečekáme dlouho a tak nám paní v potu tváře vystavuje certifikát na jméno a po zaplacení 3600 rublů je náš. Dál musíme do banky zaplatit poplatek za vstup do příhraniční oblasti a ještě poplatek za registraci – vše v celkové výši 17 600 rublů. Nakonec se vracíme opět na cizineckou policii a po jednom chodíme k mladé slečně, která registraci vyřizuje. Viki vždy píše každému na formulář kouzelnou větu a každý se asi 3x podepisuje. Nakonec nám dává náčelník razítko a můžeme jít. Celý proces nám trval nějaké 3 hodiny… uff. Máme toho po krk, ale slyšel jsem, že v ČR to pro cizince není o moc lepší… tak nevím.

Musím říct, že zatím se nám vše daří, pokud něco nevíme nasazujeme tupý výraz exotů a všechno jde jako po másle. Vracíme se domů a cestou objednáváme taxíka do Bělověžské pušči (prales). Taxík přijíždí ve smluvenou dobu a my můžeme konečně poprvé opustit město a vrhnout se do divočiny. Prales sám o sobě zabírá cca 1250 km2 a je posledním místem přirozeného výskytu největšího představitele evropské fauny – ZUBRA. Brest je od něj vzdálen nějakých 60km (do pralesa jezdí pravidelně z Brestu autobus za 5500 rublů a vstup do muzea je za 3000 rublů) Příjezd do oblasti pralesa je vskutku velkolepý. Jedeme po dlouhé, jakoby nekonečné silnici, lemované po obou stranách neprostupnými smrky. Na místě je velké parkoviště a vstup do areálu, kde nacházíme muzeum s faunou a flórou. Cestou do muzea míjíme rozcestník se zajímavostmi. Je toho zde hodně, problém je vzdálenost a čas.

Například sídlo dědy Mráze je vzdáleno 12 km a tak si musíme nechat zajít chuť. Ovšem muzeum nám to nahrazuje. Vchod lemuje obrovský vycpaný zubr, kousek za ním je medvěd a vycpaní sobi. Dále jsou zde divoká prasata, srnky, ptáci a další havěť ze světa zvířat. Po návštěvě muzea razíme na obhlídku pralesa, procházíme těsně podél hranice s Polskem, ale po půl hodině cesty to vzdáváme a vracíme se zpět. Inu, bez průvodce zde ani ránu, to bychom neviděli vůbec nic. Konečně nacházíme malou zoologickou zahradu, kde jsou všichni obyvatelé pralesa – zubři, jeleni, div. prasata, sobi, koně, vlci a další …je to opravdu zážitek vidět je takhle naživo a skoro ve volné přírodě. Vše prohlížíme, fotíme a vracíme se zpět na parkoviště. Cestou se zastavujeme v nedalekém městečka Kameněc, ve kterém stojí stará strážní věž a nádherný pravoslavný kostel. Už jsme zde ale poměrně dlouho a tak se vracíme zpět do Brestu.

Cestou zavedeme hovor s taxikářem, která nám říká proč volí Lukašenka. Odpovídá: Lukašenko se o nás stará, dává nám práci. On zajistí, že budeme tu práci skutečně mít a že budeme mít kde bydlet. Ti co křičí, chtějí privatizovat a prodávat do zahraničí. To není cesta kterou chceme jít. Na oplátku mu povíme jak to funguje u nás a ani ne za hodinu jsme zpět v Brestu. První jdeme zjistit jak nám jedou vlaky do Minsku. Kupujeme lístky na druhý den ráno v 6:27. Těšíme se na větší město. Na závěr dne míříme na slavnost osvobození Brestu. Odehrává se v nám dobře známém parku, kde vyhrává orchestr. Je zde mnoho lidí, všichni se baví a vypadají spokojeně. Ani jim nevadí, že na dnešní den, je zakázáno pití vodky v celém areálu. Radní asi vědí co dělají 🙂 . Po posezení u piva a vyslechnutí muziky odcházíme unavení domů. Zítra nás čeká cesta do Minsku, tak se chceme trochu vyspat.