Co víme o Tibetu ?

Včera jsem se svým kolegou narazil na otázku Tibetu. Je pravdou, že jen skutečně málo lidí ví o Tibetu více než jen Tibet = porušování lidských práv. Rozhodl jsem se proto dát dohromady nějaké informace a poskytnout je k dispozici sem, aby bylo jasné, že otázka Tibetu není tak jednoduchá a postavení Dalajlámy a Číny není tak jednoznačné.

Článek napsal Josef Vít a vyšel již dříve na Britským listech pod názvem: Tibet má větší možnosti rozvoje v rámci Číny než jako samostatný.

10.března slaví někteří spoluobčané den Tibetu. Na některých radnicích se vyvěšují vlajky Tibetu. O Tibetu se mluví v radiu i v televizi, píše se o něm v novinách. Všichni v ten den uctívají ….. uctívají co? Kolik z nich zná historii Tibetu? Skoro nikdo. Mluví se hlavně o "lidských právech". Českým politikům apk titíž aktivisté vytýkají, že při návštěvách Číny málo mluví o lidských právech. Západní politici se nikdy nenamáhají mluvit s čínskými politiky o lidských právech. Mluví o nových fabrikách, mluví o tom, co by mohli do Číny dovézt, ale o lidská práva jim nejde.
 

Lidská práva jsou tak dobrá jako důvod k válce proti malým a slabým, ale když jde o kšefty, musí všechno stranou. Číně nelze vyhrožovat. Na obchodu s Čínou jde dobře vydělat.

Faktem je, že nejznámější Tibeťan je dalajláma. Ale Tibet není dalajláma. Tento vzdělaný a jistě dobrý člověk bojuje za nezávislost Tibetu, ale ne tak doslova. Je to realista a proto bojuje za určitý typ samosprávy a svobodu – hlavně svobodu náboženskou. O tu mu jde hlavně. O skutečnou demokracii méně – v Tibetu totiž demokracie nikdy nebyla.

Když před lety byl Tibet asi padesát let svobodný – bez čínské nadvlády – vládl tam krutý feudální a náboženský režim. A to bylo v době, kdy v Evropě už byla určitá forma demokracie. Jenže dalajlama není sám. Život v Tibetu byl a je silně religiozní – a nebyl to život lehký. Celá staletí tam vládli náboženští vůdci. A hlavně ti se snaží o navrácení starých pořádků.

A jak je to s lidskými právy v Tibetu? Málokdo u nás ví, že moc mnichů v okolí jejich klášterů byla ničím neomezená. Kolik z nich ví, že před padesáti lety byly v Tibetu ještě lidské oběti? Chtějí návrat takových pořádků? Nebo doufají v polepšení nových budoucích vládců?

Dnes, v době internetu není problém si najít články o Tibetu a dozvědět se, jaký byl Tibet v minulosti. A jaký by mohl být, kdyby nebylo čínské okupace. Dalo by se říci, že za čínské nadvlády je v Tibetu více demokracie a svobody, než kdy jí tam bylo v minulosti. Čína v Tibetu zavádí školní docházku pro všechny děti. Mniši v minulosti neměli zájem o vzdělání obyvatelstva. Točit modlitebními mlýnky se naučil každý a počítat otáčky při tom nemusel.

Je zřejmé, že invaze čínských kolonistů do Tibetu znamená pro Tibeťany určité odnárodnění. Jenže to je celosvětový problém. Exodus z chudých zemí třetího světa do Evropy a Hispánců do Ameriky je také fenomén, kterému je se těžko bránit. Vždyť v USA jsou obrovská území, kde se anglicky nedomluvíte a ve velkých městech na západě musí policisté mluvit také španělsky. V Asii je to rozpínavost čínského elementu. A není to jen do Tibetu.

Prostě otázka Tibetu není tak jednoduchá, jak se nám ji někteří lidé snaží ukázat. Tibet má větší možnosti rozvoje v rámci Číny než jako samostatný. Jako součást Číny se může podílet na obrovském rozvoji v oblasti. Jako samostatný stát by sklouzl zpátky do historie kde by opět vládli mniši a náboženství by ovládalo veškerý život. A s každým náboženstvím jsou problémy, jak napsal nedávno pan Kaláb. Vkrádá se analogie s islámským státem a zákony šarija. Žádný náboženský stát není demokratický. A k demokracii je cesta dlouhá a trnitá, jak se můžeme přesvědčit nyní v Iráku.