KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (4)
Dějiny píší vítězové.
Dnes se u nás stále častěji platí ne penězi, nýbrž – „zápočtem" pohledávek a závazků. Co se „započetlo" – polistopadovým restituentům? Dejme znovu slovo Františku Dvořákovi: skutečná hodnota „domnělých komunistických záborů… nemohla dosahovat ani 10 mld. Kčs… Bohužel stát neprojevil žádnou snahu, aby okruh a tedy i rozsah restitucí – pokud už k nim přistoupil – vymezil přesněji a postará! se o kontrolu odůvodněnosti ‚vydávaných‘ hodnot… Naše restituce tedy zakládají zásadně novou generální křivdu, s níž se historie teprve musí vyrovnat. Jde o metodu ‚Jánošíka naruby‘, kdy se chudým bere a bohatým dává… V každém případě jsou restituce mimořádným krokem, který v podobě jako u nás nebyl přijat a uplatněn v žádném z bývalých komunistických států… Dokonce, jak známo, se od tak rozsáhlého kroku distancovali i v Německu… Bylo nutno odmítnout náhrady za majetek, pokud nebyly odečteny jeho případné dluhy ku dni ‚převzetí‘, které na sebe převzal stát. Jindy byly kromě ‚dotčených‘ pozemků vydány i budovy postavené na nich později, reprezentující přitom násobky ceny samotného stavebního místa; nejznámějším takovým příkladem je budova Národního divadla v Praze předaná zadarmo katolickému řádu Voršilek. Navíc nebyl brán ohled na skutečný poválečný technický stav majetku, většinou v té době velmi zanedbaného a zchátralého, u něhož by náklady potřebné na jeho opravu a údržbu určitě převýšily náklady na pořízení nových budov či strojů. Markantním příkladem toho bylo tehdejší primitivní zemědělství… primitivní nářadí, chlévy, kůlny a stodoly, pro skutečně efektivní hospodaření už dávno nepouživatelné (v podobném stavu bylo i stavebnictví a obchod)." Proto se, píše dále Dvořák, „současné masové ‚vymáhám" vysokých náhrad pro tehdejší vlastníky jeví spíše jako vydírání, jako nepřiměřená snaha na současném neutěšeném právním stavu také co nejvíce ukořistit… obohacení a zajištění výhodného majetkového a příjmového postavení úzké skupiny obyvatel."
Dvořák to sám uvádí do kontextu jediné (a zdaleka největší) z velkých „loupeží století" po roce 1989 – znehodnocení úspor lidí v důsledku inflace, kterou stát naší ekonomice sám programově naordinoval: „okrádání občanů-vkladatelů probíhá od roku 1990 až do dneška. Inflace soustavně převyšuje úrokovou míru a reálnou hodnotu hotovosti a hlavně vkladů tedy pořád jenom snižuje (s jedinou, ale stejně nevýznamnou výjimkou v roce 1999). Tato zlodějna probíhá vinou státu i bankovního systému". Tato „kamuflovaná peněžní reforma… přímá ‚loupež století‘ už přišla obyvatele ČR (bez vkladů a oběživa podniků a podnikatelů) na 380 až 400 m!d. Kč. A pokračuje dál, pořád bez vyhlídky na nějaký pozitivní obrat". Pokud jde o restituce, je mimo pochybnost, že nejsou jen přiměřenou kompenzací majetkových přesunů po roce 1948: suma restitučních nárokuje podle Dvořáka minimálně v řádu 300 mld. Kč – oproti oněm asi 10 miliardám hodnoty majetku, který byl zespolečenštěn „za komunistů". Navíc „pro ‚zjištění křivd a vydávání majetku‘ si… zákonodárci a vláda nedali práci s tím, aby odlišili tu jeho rozhodující část, která přešla do státního či družstevního majetku v souladu s demokratickým právem (zejména znárodnění schválené Národním shromážděním do voleb v roce 1948)".
I restituce jsou tak onou básníkovou kapkou rosy, v níž se zrcadlí, co se to – v čím zájmu a jak podvodnou cestou – u nás odehrálo po listopadu 89. Mělo jít o „návrat ukradeného". Ve skutečnosti se skupině, vyvolené na čistě politickou objednávku, bezplatně vydaly desetinásobky hodnot, zespolečenštěných už od roku 1945 – a často přímo movitý i nemovitý majetek, jenž vznikl až v 70. či 80. letech. Ten se leckdy „vydával" i za majetky, které statisícům zemědělců přidělila – až poválečná pozemková – reforma z podnětu komunistického ministra zemědělství Ďuriše.
„Nepřekročitelnou hranicí" měl být – 25. únor 1948. Restituce jsou však l návratem hluboko před rok 1945 – a mnohdy dokonce před rok 1914. Měla l to být „obnova rodinných podnikavých dynastií". Avšak na restituovaných í polích a v lesích sama hospodaří – jen asi desetina majitelů. Tedy ještě mnohem méně než za Masaryka – i ve kterékoli západoevropské zemi dnes. ; Potomci pobělohorské šlechty užívají znovu svých titulů, což bylo trestné ) už krátce po vzniku samostatné ČSR. Leč jeden z nich se už domohl tisíců hektarů polností a lesů – ač už podle pozemkové reformy z let 1918-1920 (mimochodem právě pod heslem „Odčinit Bílou horu!") byla pozemková držba limitována 150 hektary zemědělské nebo 250 hektary veškeré půdy.
Restituci první generální loupeže, jež naši zemi postihla po porážce českých stavů na Bílé hoře, žádá a postupně realizuje katolická církev. Přitom, jak právem připomíná František Dvořák, „rozhodující část jejího vlastnictví (stejně získaného většinou nepoctivě) zrušil už císař Josef II. koncem 18. století. Od té doby se tento majetek stal a dodnes zůstal veřejnoprávním…
Brzy po listopadu se církve – v podstatě katolická církev – domáhaly ‚vydání’přibližně 2500 budov, 1275 tisíc ha lesa a 25 tisíc ha půdy… V rámci ‚obnovy‘ vlastnictví dostal od premonstrátů výpověď např. Památník národního písemnictví, od řádu Maltézských rytířů pak Muzeum české hudby a mnoho velkých sociálních ústavů…"
Přitom „přes všechny nářky, pláč a skřípění zubů se lačné katolické církvi ani za komunismu špatně nevedlo, …neboť dostávala z veřejných rozpočtů ročně okolo půl miliardy korun (v cenovém ekvivalentu r. 1989), takže jen za oněch ‚čtyřicet let křivd na ní páchaných‘ dostala od státu ‚dar‘ ve výši zhruba 20 mld. Kčs, což se rovná tak 100 mld. Kč v cenách roku 2002… Pro srovnání lze uvést, že KSČ v oné době (tj. na sklonku osmdesátých let) dostávala ročně jen 70 mil. Kčs, neboť si vlastní náklady (činnost) hradila převážně z členských příspěvků". Pokud jde naopak o katolický klérus, „celková výše těchto ‚dotací-darů‘ nesporně už velice dávno vysoko převýšila reálnou hodnotu pomyslného ‚hospodářského majetku‘, který dnes požaduje od ČR. Bez tohoto ‚státně-komunistickěho‘ (jakož i postkomunistického) financování by naše dlouhodobě a objektivně upadající katolická církev… už dávno zkrachovala… To je současně přesvědčivým důkazem, že komunistický režim neměl žádný zájem na údajné ‚likvidaci‘ katolické církve jak se z její strany často uvádí. Kdyby to totiž opravdu chtěl, pak měl jedinečnou možnost to provést jednoduše tak, že by jí ponechal ‚její‘ majetek a současně zrušil všechny formy státního financování".
Pokračování
Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005