Jaký byl Nikita Chruščov ?
Josif Stalin, který byl v čele strany a sovětské země téměř 30 let, zemřel 5. března 1953. Zakrátko ho vystřídal Niita Chruščov, jeden z členů stalinského vedení.
Léta 1954 až 1964 nesporně patří k důležitým, byť zdaleka ne jednoduchým obdobím nejnovějších sovětských dějin. Právě tehdy se učinily se první kroky k obnovení demokratických principů na všech úrovních života v SSSR. V roce 1956 na XX. sjezdu strany byla také poprvé vyřčena přímá a otřesná slova o deformaci socialismu v období kultu osobnosti.
Byl to velmi prudký obrat.
V čem spočívá podstata složitosti a rozpornosti oněch bouřlivých let? V čem je dramatičnost Chruščovovy osobnosti?
Jak se mohlo stát, že po Stalinovi přišel ke kormidlu v zemi právě Chruščov? Vždyť Stalin přece udělal téměř všechno pro to, aby ze stranického vedení odklidil veškeré své protivníky, skutečné i domnělé, „pravé" i „levé".
Nedlouho před Stalinovou smrtí upadli v nemilost dokonce i Molotov a Mikojan (1). Na XIX. sjezdu KSSS bylo ustaveno předsednictvo ústředního výboru strany, které nahradilo politické byro, jež mělo užší složení. Prozíraví lidé v tom spatřovali krok k likvidaci další generace spolubojovníků, kteří setrvávali na svých řídících místech už příliš dlouho. Ale je paradoxní, že zrovna na Cnruščova Stalin spadeno neměl. Nerozpoznal v něm budoucího hrobaře svého kultu? Že by ho k stáru podvedl jeho bystrozrak?
Asi před půl tisíciletím vyřkl Niccolo Machiavelli, který dokázal mistrně strhávat masku tyranii, velice výmluvnou větu: „Kdyby byl Brutus předstíral, že je hlupák, byl by se stal Caesarem." Chruščovovi se zřejmě podařilo budit dojem, že „zobe z ruky", postrádá jakoukoli ctižádost a je spolehlivým vykonavatelem cizí vůle. Během dlouhých nočních sezení ve Stalinově vile v Kuncevu Chruščov často hostitele rozveseloval skočným ukrajinským tancem gopak.
Starší generace si jistě dobře pamatuje charakteristickou podobu Nikity Sergejeviče, jeho širokou tvář se dvěma bradavicemi a velikánskou lysou lebku, ohrnutý velký nos a silně odstávající uši. Zevnějškem i chováním působil jako prostoduchý vesničan. Chruščov vypadal velmi zdatně, byl velmi živý, pohyblivý a šibalsky veselý. Představu o obyčejném člověku z lidu utvrzovala jeho nepříliš vysoká podsaditá postava s dlouhýma rukama, které téměř bez přestání gestikulovaly.
A jenom jeho bystré malé modrošedé oči, které vyzařovaly hned dobrotivost a humor, hned zase sršely panovačným hněvem — jenom tyto oči prozrazovaly, že je to rozený politik všemi mastmi mazaný, schopný nejprudších obratů.
K moci se Chruščov rozhodně nedostal pouhou náhodou. Ve straně byl zastáncem směru, který už dřív, v jiné situaci prosazoval rozvíjeni demokratičnosti v ekonomice a politice a odsuzoval násilné zásahy do průmyslu, zemědělství a kultury. Přes Stalinovy brutální represe se tento směr nikdy nepodařilo vyhladit. V tomto smyslu byl Chruščovův příchod k moci zákonitý.
Sehrála v tom však velkou roli i náhoda. Kdyby se byla „stalinská garda" semkla hned po vůdcově smrti, roku 1953 (a ne teprve v červnu 1957), nestal by se Chruščov vedoucím představitelem a dějiny se mohly ubírat poněkud jiným směrem. Všechno opravdu viselo na vlásku!
A přesto doba volila správně. Chruščovovy reformy obsahovaly odpověď na reálné problémy sovětského života. Čím dál víc strádající vesnice, technicky zaostalý průmysl, palčivý bytový problém, nízká životní úroveň obyvatelstva, milióny vězňů v táborech a věznicích, izolovanost Sovětského svazu od vnějšího světa, to vše vyžadovalo novou politiku a radikální změny. Chruščov přišel — opravdu! — jako naděje lidu, jako zvěstovatel nových časů.
Všechno, co souviselo s XX. sjezdem KSSS, se sovětských lidí hluboce dotýkalo. Chruščov se na něm odvážil přednést projev demaskující Stalina — věděl přece, že většina delegátů bude proti ohromujícím odhalením období kultu osobnosti! Mohl to však udělat vlastně jedině Chruščov — tak neohroženě, tak emocionálně a v mnoha směrech i neuváženě. Bylo k tomu zapotřebí jeho povahy, jeho smělé odvahy hraničící s dobrodružností, musel prožít strach, utrpení, musel se léta přizpůsobovat, aby se odhodlal k takovému kroku.
Ale navíc musel také dokázat dát v sázku vlastni hlavu: odklidit Lavrentije Beriju (2), který měl v rukou orgány státní bezpečnosti. Jak se to událo?
Jak se členové vedení ÚV rychle sjeli ve vile v Kuncevu, když je major tělesné stráže informoval, že Stalin zemřel. Jak stáli nad mrtvým téměř beze slova a jak se každému honily hlavou myšlenky. Jak se potom po dvojicích rozjížděli. První odjeli Malenkov (3) s Berijou, potom Molotov s Kaganovičem (4). Mikojan, který zůstal s Chruščovem, řekl: „Berija jede do Moskvy převzít moc." Chruščov odpověděl: „Dokud ten neřád sedí na své židli, nikdo z nás nemůže být klidný."
Chruščov se upnul k této myšlence. Brzy nato začal navštěvovat jednoho člena předsednictva ÚV po druhém a přesvědčoval je, že všemohoucí Lavrentij musí být zlikvidován. Nejožehavější to bylo s Malenkovem, který byl považován za Berijova přítele. Ale je třeba po zásluze ocenit, že se povznesl nad své osobní vztahy, zejména když se od Chruščova dověděl, že Berija kdovíproč stahuje k Moskvě divize ministerstva vnitra.
Malenkov v té době předsedal radě ministrů a byl ve straně jakýmsi oficiálním nástupcem J. V. Stalina. Právě on řídil zasedáni předsednictva ÚV. Měl tedy opravdu co ztratit. Na konci rozhovoru však řekl Chruščovovi: „Ano, opravdu se tomu nevyhneme. Jenom se to musí udělat tak, aby nebylo hůř."
Dlouho musel Chruščov přemlouvat Klimenta Vorošilova (5), který se strachoval, aby se všechno nezhatilo hned na počátku, a Lazara Kaganoviče („A s kým je většina? Kdo je pro koho? Nebude někdo Beriju podporovat?"). Nakonec se přece jen víceméně dohodli a večer 26. března svolali do Kremlu naléhavé zasedání předsednictva. Chruščov vzpomíná:
„Všichni jsme se usadili, ale Berija nikde. Aha, tak to přece jenom vyčenichal, myslím si. Tohle nám nedaruje, teď nám jde o krk. Kdoví, kde budeme zítra. Ale vtom vstoupil, v ruce aktovku. Hned mě napadlo, co v té aktovce má! l já jsem se připravil na všechny okolnosti (pokaždé se přitom poplácal po pravé kapse širokého saka). Berija usedl, rozvalil se v křesle a zeptal se: ,Tak copak je dnes na pořadu, že jsme se museli sejít tak nahonem?‘ Kopl jsem potají Malenkova a šeptám mu: ,Zahaj schůzi a dej mi slovo.‘ Ale on zbledl jako křída a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Tak jsem tedy vyskočil a říkám: ,Na pořadu je jediná otázka — protistranická, rozbiječská činnost agenta imperialismu Beriji. Navrhuje se, aby byl odvolán z předsednictva a z ústředního výboru, vyloučen ze strany a předán vojenskému soudu. Kdo je pro?‘ a první zvedám ruku. Po mně ji zvedli ostatní. Berija přímo zezelenal a sahal po aktovce. Ale já jsem po ní skočil, chňap a už ji mám. ,Tak takhle ne,‘ povídám. ,Ruce pryč!‘ A stiskl jsem tlačítko. Hned vběhli důstojnici z moskevské vojenské posádky. Nařídil jsem jim: ´Chopte se toho lotra, toho vlastizrádce, a odveďte ho, však víte kam.‘ A tu Berija začal cosi blekotat… A takový to byl hrdina, když šlo o to chytit někoho pod krkem a postavit ho ke zdi! No a ostatní znáte. Takže jsme smyli tu špinavou skvrnu. A uděláme všechno, aby se v budoucnu nic podobného nemohlo opakovat."
Chruščov vykládal svou úlohu v dějinách SSSR: říkal, že Lenin do nich vstoupil jako organizátor revoluce, zakladatel strany a státu, a Stalin (přes své chyby) jako člověk, který zajistil vítězství v krvavé válce s fašismem. A své poslání spatřoval Chruščov v tom, že musí dát sovětskému lidu mír a blahobyt. Nejednou o tom mluvil jako o hlavním cíli své činnosti.
Organickými rysy Chruščova jako vedoucího činitele byly jeho dychtivý zájem o vše nové a jeho činorodost. Chruščovova doba byla prodchnuta duchem obnovy. Není sporu o tom, že tento proces nesl i zjevnou pečeť minulosti, byl rozporný, nezřídka málo efektivní. Ale široký program obnovy zemědělství, vytvoření regionálních národohospodářských rad jako pokus podnítit místní hospodářskou samostatnost, intenzívní bytová výstavba, technická modernizace průmyslu, zavedeni starobních důchodů pro rolníky, zvýšení mezd pro pracující s nízkým mzdovým základem, změna zásad a stylu ve vztazích se Západem a konečně úprava základních zákonů SSSR a příprava nového programu strany jako zobecnění a zdůvodnění všech uskutečňovaných reforem — to všechno se dělo a začínalo působit.
Obrovský význam přikládal Chruščov ideologické stránce. Považoval za bezpodmínečně nutné odhalit beze zbytku kult osobnosti, říci celou pravdu o zločinech spáchaných za vlády neomezené osobní mocí. Bohužel, tato pravda byla jen polovičatá a neúplná. Mnozí ve straně věděli o úloze, kterou on sám sehrál při pronásledování kádrů na Ukrajině a v moskevské organizaci strany. A když neřekl pravdu o sobě, nemohl říci celou pravdu ani o jiných.
Jedním z praktických závěrů, k němuž přímo vedl rozbor minulých dob, bylo bezpodmínečné střídáni řídících kádrů.
Tato otázka vyvolala při přípravě návrhu nového stranického programu nejvíce sporů. Myšlenka obměňováni kádrů, třebaže vycházela přímo od prvního tajemníka, tedy od Chruščova, se před očima měnila.
Chruščov chtěl vytvořit aspoň nějaké záruky proti přílišnému soustřeďování moci v jedněch rukou, proti dlouhému, setrvávání ve vedoucích funkcích, proti stárnutí kádrů na všech úrovních, počínaje základní organizací a konče nejvyššími orgány. Pokud jde o základní organizace, nedocházelo ke zvláštním sporům, ovšem na otázku vyměňování kádrů „nahoře" se názory diametrálně rozcházely a Chruščov musel v tomto bodu ustoupit.
Problém záruk proti režimu osobní moci narazil na nepřekonatelnou překážku, totiž na omezenost politické kultury samotného prvního tajemníka a celé tehdejší generace vedoucích činitelů. Byla to kultura v mnoha směrech patriarchální, čerpající z tradičních představ o formách řízení v rámci rolnické usedlosti. Paternalismus, sebejisté zasahování shora do veškerých záležitosti a vztahů, patriarchova neomylnost a netolerantnost k jiným názorům, to všechno tvořilo součást odvěkých představ o moci v Rusku.
Příznačné v tomto směru jsou události, které následovaly po červnovém plenárním zasedání ÚV roku 1957. Představitelé staré „stalinské gardy" (včetně Malenkova, Bulganina, Molotova a Kaganoviče) využili zásady početní většiny a prosazovali Chruščovovo sesazení. Hlasováním v předsednictvu ÚV KSSS bylo rozhodnuto zprostit Nikitu Chruščova funkce prvního tajemníka.
Avšak úsilím Chruščovových stoupenců se vývoj události podařilo zvrátit. Významnou úlohu v tom sehrál maršál Žukov. Během zasedání předsednictva vyslovil historickou vetu: „Armáda je proti takovému rozhodnutí a bez mého rozkazu se nepohne z místa jediný tank." Žádný tank se opravdu nepohnul.
Avšak za výrok „bez mého rozkazu" nakonec Žukov zaplatil svou politickou kariérou. Krátce po červnovém plenárním zasedání sám Chruščov osobně prosadil, aby byl zproštěn funkce člena předsednictva ÚV a ministra obrany SSSR. Proběhlo to v duchu typickém pro tu dobu — když maršál odjel služebně mimo území SSSR. Neměl sebemenší možnost vyjádřit se k tomu a stejně se o příčinách, proč byl z politického jeviště vyhnán nejvýznamnější vojevůdce Velké vlastenecké války, nedostalo nezbytného vysvětlení ani straně ani lidu.
A důvod jeho odvolání byl rovněž typický: strach ze silné osobnosti. Chruščov, výtvor své doby, spoléhal raději na pochlebníky než na opravdové stoupence svých reformátorských přeměn. Málo mu imponovaly samostatné, výrazné osobnosti, nezávislé povahy. Byl si příliš jist sám sebou, než aby hledal oporu u jiných. To se také stalo jednou z příčin jeho pádu. Lidé, kteří v hloubi duše nesdíleli Chruščovovy reformátorské názory a považovali je za projev neznalosti, ne-li podivínství, se ho při první vhodné příležitosti zbavili. V době, kdy nebyl v Moskvě, ale na dovolené na Krymu.
Jedním z nejzranitelnějších míst v Chruščovově činnosti zůstávala ekonomická politika. V podstatě považoval za hlavní úkol změnu řídících metod na úrovni aparátu, a přitom nechápal význam hlubokých strukturálních reforem, které by změnily pracovní i životní podmínky přímých výrobců — dělníků, rolníků a vědeckotechnické inteligence.
Zvlášť nepříznivě zapůsobil tento přístup na přípravu programu strany v roce 1961. Na Chruščovův přímý příkaz tehdy byly do něho zahrnuty materiály a čísla navržená předsedou Státní vědeckohospodářské rady při radě ministrů SSSR A. Zasjaďkem. Zpráva, kterou tento muž vypracoval se svou pracovní skupinou, připadala všem účastníkům povrchní a nevědecká. Propočty o srovnatelné rychlosti rozvoje sovětské a americké ekonomiky si prakticky vycucal z palce, vydával přání za skutečnost. Avšak první stránku Zasjaďkovy zprávy zdobil Chruščovův přípis: „Zapracovat do programu." Tak se do nesmírně důležitého stranického dokumentu dostalo prohlášení, že v osmdesátých letech SSSR dostihne a předstihne v hlavních ekonomických ukazatelích Spojené státy.
Musíme se ovšem vžít do celospolečenského ducha té doby. Málokdo sice Zasjaďkovým číslům věřil, ale o to víc bylo optimismu a nadšení. Tyto pocity nevznikaly ve vzduchoprázdnu. Lidé žili v přesvědčení, že program, který se přijme, otevírá etapu velkých strukturálních přeměn a přesunů. Proč by se jinak potřeboval přijmout a schválit nový program? A tuto tendenci nezastavil ani Chruščovův odchod. V září 1965 se přece jen sešlo plenární zasedání ústředního výboru, aby jednalo o hospodářské reformě. Ale Brežněv k ní měl záporný postoj, a tak přišlo veškeré úsilí předchozího desetiletí nazmar.
Pohled zpět ukazuje Chruščovovu sílu i slabiny. Jeho hlavní zásluha spočívá v tom, že rozdrtil kult Stalinovy osobnosti. Nezvratně, i když došlo k pokusům vyzvednout sochu na dřívější piedestal. Statečné rozhodnutí o rehabilitaci mnoha komunistů i nestraníků, kteří padli za oběť represím a popravám v době kultu osobnosti, nastolovalo znovu spravedlnost, obnovilo v životě strany a státu pojem cti. Silná rána, třebaže ne ve všech směrech účinná, byla zasazena přílišné centralizovanosti, byrokratismu a nadutosti úřednictva.
V Chruščovově době se položily základy k přelomu v rozvoji zemědělství. Výkupní ceny se zvýšily a břemeno daní se výrazně zmenšilo, začalo se používat nových technologických postupů. Osídlení celiny sehrálo přes všechny své zápory úlohu v zajišťování zásobování obyvatelstva. Chruščov se pokusil zaměřit vesnici na zavádění osvědčených zahraničních zkušeností, přivést ji k zemědělské revoluci. Dokonce i jeho neúměrné zanícení pro kukuřici vyplývalo z dobrých úmyslů, ač bylo provázeno extrémy.
S Chruščovovým jménem jsou spojeny největší úspěchy v sovětské vědě a technice, které umožnily vytvořit základ pro pozdější strategickou paritu se Západem. Byl to on kdo vítal Jurije Gagarina, což symbolizovalo skutečnost, že Sovětský svaz pronikl do vesmíru.
Mírové soužití, vyhlášené na XX. sjezdu KSSS, se (po otřesech způsobených karibskou krizí) stávalo stále pevnějším základem pro dohody a věcné kompromisy se Západem. V období Chruščovovy „oblevy" nalézáme i prameny helsinského Závěrečného aktu z roku 1975, jenž potvrdil výsledky druhé světové války a vyhlásil nové mezinárodní vztahy — hospodářskou spolupráci, výměnu informací, idejí a lidí.
Za Chruščova se přistoupilo k řešení mnoha sociálních problémů. A přesto připravované reformy, hospodářské i sociální, ztratily tempo.
Jednou z chyb bylo to, že se Chruščov při hledání reformátorských koncepcí opíral o tradiční administrativní a dokonce i byrokratické metody. „Propracovat" určité problémy zpravidla ukládal tomu řídicímu aparátu, jenž si tím měl vlastně omezit svou moc. A aparát vždy nalezl způsob, jak se uchránit kontroly — přímými, nepřímými i prosté „žádnými" řešeními.
A za druhé lid mlčel. Jen málo bylo v šedesátých letech uděláno pro to, aby byli lidé informováni o reálných problémech a o chystaných rozhodnutích, vůbec se už nedá mluvit o tom, že by byly pro boj za reformy získány co nejširší společenské vrstvy.
A ještě poslední poučení, které, se týká samotného Chruščova. Tento odvážný a činorodý člověk, jehož příroda obdařila bystrým politickým rozumem, podlehl opěvování své vlastní osobnosti. Pochlebníci přisátí k jeho lodi ho utápěli v oceánu chvalozpěvů a dostávali za to vysoká místa a vyznamenání, ceny a tituly. A čím se věci v naší zemi vyvíjely k horšímu, tím nadšeněji zaznívaly chvalozpěvy na „našeho Nikitu Sergejeviče". A přece všechno začínalo odhalením kultu osobnosti…
Pozn.:
(1) Vjačeslav Molotov a Anastas Mikojan — významní straničtí funkcionáři a státnici, kteří za Stalina dosáhli nejvyššího postaveni. Patřili k nejpřesvědčenějším a nejoddanějším Stalinovým přívržencům.
(2) Lavrentij Berija působil až do léta 1938, kdy byl přeložen do Moskvy, ve stranickém aparátu a v orgánech státní bezpečnosti v Gruzii. Mezi nejbližší Stafinovy spolupracovníky se dostal podstatná později než ostatní, ale rychle dosáhl výjimečného postavení a bezmezné vůdcovy důvěry. Jako náměstek předsedy rady ministrů a člen politického byra ÚV měl na arosti všechny justiční instituce a statni bezpečnost i vývoj jaderných zbrani v SSSR. Jeho minulost není zcela jasná. Vyskytla se svědectví, že před počátkem K let působil v nacionalistickém hnutí Musavat v Zakavkazsku, kde měla svou agenturu britská výzvědná služba. A to vlastně posloužilo Chruščovovi jako důvod, aby svrženého Beriju označil za „agenta imperialismu".
(3) Lazar Kaganovič – přes čtvrt století člen politického byra ÚV. Byl to vysoce postavený administrativní pracovník. Po XX. sjezdu se spolu s Molotovem, Malenkovem a jinými octl v opozici proti Chruščovovi a byl za to obviněn z protistranické činnosti a sesazen ze všech funkcí.
(4) V okamžiku Stalinovy smrti byl Georgij Malenkov velmi významnou osobou ve straně; odpovídal za ideologii. Byl pověřen přednést zprávu o činnosti na XtX. sjezdu strany — posledním, jehož se zúčastnil Stalin.
(5) Kliment Vorošilov byl u lidu neobyčejně oblíben jako hrdina občanské války, ale jako politik se nevyznačoval samostatností. Ve stranickém vedení se nejraději přidával k těm, u nichž cítil reálnou sílu. (Pozn red.)