Co se událo 19.srpna 1991 ?

Před 15 lety se odehrál pokus skupiny politiků o puč v SSSR. Byl to však skutečně "pokus o puč"? Nebyl to předem připravený scénář, jak urychlit rozpad SSSR ? Na to odpovídá úryvek z knihy "Perestojka":

 

KONTRAREVOLUČNÍ PUČ PROTI KONTRAREVOLUČNÍMU REŽIMU KONČÍ NEÚSPĚCHEM A POSILUJE KONTRAREVOLUCI V SSSR

V pondělí 19. srpna 1991 masová média začala chrlit zprávy, že armáda v SSSR povstala proti Gorbačovovi a odstranila jej od moci. Vyvolalo to veliké naděje mezi pokrokovými lidmi světa. Tyto naděje však začaly mizet, když vešla ve známost jména vedoucích Junty". Všichni pocházeli z Gorbačovova vládnoucího týmu.

MINULOST VŮDCŮ PŘEVRATU

Jaké byly pravomoci takového Janajeva? Byl zvolen do politbyra teprve vloni a Gorbačovjej jmenoval viceprezidentem SSSR, tedy svým zástupcem s odůvodněním, že tam musí mít člověka, kterému plně věří. Dále Poltaranin – ministr informací, který nedávno sám kousavě prohlásil, že koho Gorbačov potřebuje vedle sebe, jsou spíš jeho „sliny", než skutečné osobnosti. Vcelku vzato „materiál", který se nijak nehodí jako přední oddíl revoluce v časech krajní nouze.
Jazov byl Gorbačovem jmenovaný ministr obrany. Pavlov byl ministrem financí od roku 1989 – klíčová figura v zavádění tržní ekonomiky. Krjučkov – předseda KGB a člen politbyra od roku 1989 – Gorbačovňv blízký spolupracovník.
I když teoreticky je vše možné, prakticky se zdálo nemožným, aby se tyto „stíny" Gorbačova změnily na marxisty, vedly boj a odčinily to, co bylo napácháno sovětskému lidu. Hned na to vyšel politický manifest „junty", jenž tyto obavy ještě více potvrdil. Janajev zaslal poselství generálnímu tajemníkovi OSN v němž tvrdil, že „přijatá opatření jsou jen dočasná. Nejde o opuštění procesu vedoucího k hlubokým reformám ve všech oblastech státu a společnosti; přijatá opatření byla nutná z hlediska životně důležité potřeby ochránit hospodářství před kolapsem a zemi před hladem, jakož i zabránit nazrávajícímu nebezpečí širokého občanského konfliktu, jenž by měl nepředpověditelné důsledky pro lid SSSR a mezinárodní společenství." Jinými slovy: Zůstalí věrni tržním reformám tak, jako Gorbačov, avšak budou je provádět starým (tedy dosavadním) způsobem a nedovolí, aby došlo k rozbití SSSR.
Ani slovo o potřebě obnovit socialistické principy, což byl skutečný problém, který zajímal sovětský lid. Veškerá prohlášení se omezila na snahu zabránit chaosu, který ovšem byl nevyhnutelným důsledkem právě zavádění kapitalistických reforem. Navíc, nač se s tím obracet právě na generálního tajemníka OSN?
A jak vlastně „junta" oslovila toho hlavního adresáta – sovětský lid? Poukázala na to, jak byl tento lid obelstěn nesplnitelnými sliby blahobytného života? Vyzvala jej, aby pochopil, že ze současných těžkostí se nedostane návratem ke kapitalismu? Poukázala na osoby typu Gorbačova, který udělal ze supervelmoci – SSSR – za pár let chudáka a zdůraznila, že jejich snahou o obnovu kapitalismu ani národy SSSR nic dobrého nečeká? Vysvětlila lidem, že v současných
podmínkách ekonomické krize v kapitalistickém světě dokonce imperialistické státy začínají pociťovat mrazivá tykadla recese a obávají se přízraků krize 30. let, která obchází kapitalistickou ekonomiku? Řekla jim, že těžkosti recese zasáhnou ještě více jiné – neimperialistické státy, nemluvě již o chudých lidech v třetím světě, mezi který se může rovněž zařadit SSSR degradací či balkanizací
svého státu? Připomněla jim, jak jejich rodiče a prarodiče trpěli hladem a bídou v předrevolučním Rusku? Poukázala na to, jak se sovětský lid nejen vyhnul světové krizi 30. let, ale dokázal nevídaným způsobem pozvednout svoji ekonomickou sílu, aby poté rozdrtil nacistické Německo a udělal z SSSR supervelmoc prakticky za nějakých 12 let? Stručněji řečeno: co udělala ona, junta", aby získala srdce a mysli sovětských lidí a aby je zmobilizovala k akcí? Nabídla jím ideologické vedení, které jen komunisté mohou poskytnout?

Odpověď je stručná: NE!

Moskevský rozhlas odvysílal tento program „junty": „Krajané, občané Sovětského svazu, obracíme se na vás v čase ponurém a kritickém pro osud naší země a lidu. Smrtelné nebezpečí hrozí našemu velkému státu! Politické reformy odstartované Michailem Gorbačovem jako opatření na zajištění dynamického rozvoje naší země a demokratizaci života, dosáhly z různých důvodů konce cesty. Původní nadšení a naději vystřídal nedostatek důvěry, apatie a zoufalství. Politikaření nezanechalo ve veřejném životě místo pro péči o budoucnost naší země a jeho občanů. Zlý výsměch zavládl v našich státních institucích. Země se stala ve skutečnosti neovladatelnou. Extremistické síly, které využily svobody a demokracie začaly rozbíjet SSSR, dovedly stát na pokraj záhuby a chtějí se chopit moci za každou cenu. Jen lid musí rozhodnout jaký druh společenského zřízení si přeje, avšak oněm sílám toto právo nesmíme dopřát. Všichni občané cítí rostoucí nejistotu z toho, co přinese zítřek, jsou hluboce znepokojeni tím, jaká budoucnost čeká jejich děti. Chaotické a nekontrolované sklouzávání k trhu (ani zmínka o tržní ekonomice, jen odsouzení „chaosu") zapříčinilo egoistické snahy mezi oblastmi^ skupinami i jednotlivci. Nadešel čas říct lidem pravdu: jestli nepodnikneme naléhavé a rozhodné kroky ke stabilizaci hospodářství, nevyhnutelně budeme čelit v nejbližší budoucnosti nové spirále rostoucí bídy, z níž je jen krok k spontánním masovým , protestům a k jejich zničujícím důsledkům. Jen neodpovědní lidé mohou dnes vkládat naději na pomoc zvenčí. Žádná dobročinnost či charita nemůže vyřešit naše problémy. Naše záchrana je v našich rukou. Nadešel moment, kdy je nutno měřit prestiž každé osoby nebo organizace podle skutečného přispění obnově a rozvoji našeho národního hospodářství.
Je to hořká pravda. Ještě do včerejška sovětský občan, který cestoval po světě, cítil, zeje respektovaným občanem vlivného a váženého státu. Dnes je to často občan druhořadý, jenž je mnohde přijímán s pohrdáním a lítostí. Hrdost a čest sovětského občana musí být obnovena. Slibujeme, že uspořádáme celonárodní debatu o návrhu všesvazové smlouvy. Uděláme vše pro obnovení zákonnosti a pořádku. Vyčistíme ulice našich měst od kriminálních živlů. Jsme za skutečně demokratický proces a uvědomělou politickou reformu. Vyzýváme všechny skutečné vlastence, všechny lidi dobré vůle skoncovat se zmatkem, který zde vládne."
V této tirádě slov adresovaných sovětským občanům není citlivé analýzy toho, proč se SSSR ocitl v takové špatné situaci a nenajdete tam ani program jak tuto situaci napravit. Jakoby „junta" říkala: Zavinil to Gorbačov tím, že byl přílišný liberál a my to spravíme tím, že budeme rovněž liberální. To ovšem stěží mohlo dostat masy do ulic, aby se vyslovily pro obhajobu socialismu. Ve skutečnosti se člověk nemůže zbavit dojmu, že kdyby vůdci převratu měli pečlivě
a vědecky zvážit, jak posílit Jelcina a jeho spojence, aby co nejrychleji dokončili demolici socialismu a všech jeho výdobytků, nemohli by pro něj vymyslet lepší a účinnější scénář, než právě ten, podle kterého sami postupovali při údajné snaze zachránit socialismus.
Co tedy bylo motivem těchto „stínových14 (ne-li temných) charakterů usilujících o převrat? Nač byl takový pokus o převrat a čemu či komu měl posloužit?

PROČ TEDY ONEN POKUS?

Důležité postřehy o pozadí pokusu o převrat se objevily v americkém časopise „Time magazín" 2. 9. 1991 v sérií informací o tom, co a proč se dělo v SSSR v oněch srpnových dnech. Především je v něm i grafický popis toho, jak Gorbačov demontuje SSSR, což nemohlo nevyvolat zděšení a alarm pokrokových lidí a radostné mnutí rukou amerického imperialismu. Časopis napsal: „Léta M. Gorbačov prorážel svou cestu dějinami, přetvářeje zemi, svou éru i sebe. Sověti i západní partneři byli zvědavi, zda jej na této cestě potká něco, co nemůže zvládnout. Je na ní vůbec něco, čemu by nemohl uniknout? Kremlologové spekulovali nad možností červené čáry (linie nebezpečí), kterou nemůže překročit, aniž by jej uchvátila smršť. Může Gorbačov jednostranně ukončit již jedno desetiletí trvající okupaci Afghánistánu? Může zastavit sovětskou podporu nikaragujským Sandinovcům a dotlačit je do voleb, které prohrají? Co je ovšem daleko důležitější: Dovolí, aby padly bratrské režimy ve východní Evropě a zbaví se tak nárazníkového pásma, které vytvořil Stalin po 2. světové válce, odvolá Varšavskou smlouvu? Odpověď, kterou předváděl k radosti všech a k úžasu mnohých, byla ano. Gorbačovovým krkolomným skutkem bylo kroužení kolem oné linie nebezpečí, tj. 62 750 kilometrů hranice na okraji SSSR. (…) Dokáže se Gorbačov skutečně vzdát toho, co mnozí jeho kolegové ve vedení a v sovětské mocenské struktuře považovali za součást vlasti? V průběhu oněch tří dnů minulý týden (pokus o převrat) se zdálo, že odpověď je ne. Začátkem roku bylo již jasně, že pokud bude Gorbačovova politika pokračovat, Estonsko, Litva a Lotyšsko případně opustí SSSR a obnoví svou nezávislost."

A tak první otázka, která dovedla tyto lidi k pokusu o převrat byly zničující dopady perestrojky a glasnosti na jednotu sovětského lidu, na níž závisela síla země. Ve skutečnosti Šlo o to: Zabránit Gorbačovovi podepsat novou svazovou smlouvu (o změně vztahů mezí republikami SSSR), jež brala centru dokonce právo zvýšit státní příjmy. Pučisté ovšem zapomněli, že to nebyla svazová smlouva, která rozbíjela SSSR, ale národnostní rozepře, které vyvolávalo obnovování kapitalismu v SSSR. Jelikož i oni podporovali obnovu kapitalistického trhu, neměli ani pádnou odpověď na řešení tohoto problému, nemluvě již. o tom, že ani sami nevěřili v možnost použít mocenské nástroje k jeho řešení. Navíc Gorbačov v posledních letech „pročistil" armádu od lidí, jejichž podporou si nebyl jistý. Ve své knize „Srpnový puč" (je v ní málo faktů o puči, ale více chvály západních demokracií obecně a americké zvláště) Gorbačov napsal na str. 31-34: „Kdyby k puči došlo o rok nebo půldruhého dříve, mohl být úspěšný. Ale teď se společnost úplně změnila. Celá společnost se změnila včetně armády, jež byla její součástí. Důstojníci a vojíni odmítli jít proti vlastnímu lidu bez hledu na vojenský soud. Pučisté se pokusili udělat tu nejhroznější věc: Obrátit armádu proti vlastnímu lidu. To ovšem nezabralo. Mnoho velitelů, důstojníků a většina vojáků, celé jednotky a jiné formace odmítli splnit jejich rozkazy. Armáda prokázala, že to je již jiná armáda. V důsledku velice těžkých a bolestivých změn, které přinesla perestrojka, v naší zemi se zrodila nová armáda."
Gorbačov se snaží vyvolat dojem, že vládnoucí ideologie armády se změnila, protože došlo ke změně ideologie společnosti, avšak nezmiňuje se nijak o čistce, kterou v ní provedl, což je patrné i dále, když píše o KGB: „Evidentně nutná reorganizace… KGB zatím neproběhla…“ Jinými slovy – KGB podpořila puč, protože v ní Gorbačov neprovedl čistku.
Další Gorbačovovou kapitulací, kterou dokonce ochuzené sovětské vedení nemohlo strávit, byla zrada postoje Saddama Husajna proti USA. Bylo očividné, jak se píše v jednom důvěrném dokumentu, že „sovětská podpora navržené americké rezoluci v OSN byla symbolem ochoty Moskvy vzdát se globálního vlivu a přijmout závislost na Washingtonu". To bylo nepřijatelné pro vůdce puče a pro KSSS jako celek. Avšak ve svém ovlivnění gorbačovismem a odstupem od mas se snažili zastavit chod věcí asi tak, jako se král Kanuta snažil svým rozkazem otočit pohyb mořských vln. I oni pochopili, že to není tak jednoduché a použít případně sílu nebo hrozbu silou, to nedejbůh, vždyť jak nedemokratické by to bylo! Proto raději i v tomto ohledu zbaběle couvli a vlastně zradili všechny, kdo je podporovali. Vcelku vzato, domnívali se, že Gorbačov byl již tak nepopulární, že nebude schopen zastavit jejich úsilí provést změnu ve vedení. Nebyli schopni pochopit, jak hluboce se tento muž již „zakopal" ve svých bojových pozicích. Člověk ovšem nemusí mít hluboké znalosti marxismu, aby dospěl k závěru, že Gorbačovovy skutky i na mezinárodní aréně byly tou nejhrubší zradou sovětských zájmů.
Z informací přicházejících ze zpravodajských sítí vyplývá naprostá deziluze sovětských lidi ohledně Gorbačova. Když k pokusu o puč došlo (nutno říci, že ne neočekávaně), západní imperialisté počítali, že bude úspěšný a skoncuje s Gorbačovem. Věděli o „Gorbačovově téměř nulové popularitě vyplývající z toho, že nedokázal ani v nejmenším zlepšit podmínky života". Znali dopad perestrojky na „nadšení" lidí z takových faktů, jako bylo 48 % zvýšení cen a naprostý krach celé distribuční sítě. I když Západ byl velice spokojen s tím, co Gorbačov dělal, nechtěl věřit, že by se z toho mohl dostat.
A tak, když k pokusu o puč došlo, prezident Bush a západoevropské země jej odsoudili jen pomalu či vlastně tak napůl. V jednom dokumentu se rovněž píše, že „vzhledem k tomu, že předchozí tvrdé zákroky jen zřídka skončily neúspěšně, on (Bush) byl velice zdrženlivý, aby si aby juntu odsoudil". Avšak poté ke své obrovské radosti tito lidé zjistili, že puč byl dokonale zpackán.
Noviny „Time" napsaly: „Bylo od začátku zjevné, že puč byl špatně naplánován a kuriózně prováděn jen jaksi napůl. Pučisté opomněli udělat to, co je sine qua non každého úspěšného puče: Okamžitě uvěznit angažující se a potencionální nepřátele, tedy dříve než začnou organizovat jakýkoliv odpor. Zvláště bylo pro ně osudným to, že nevzali do vazby Jelcina. Nepochopitelné bylo rovněž to, že pučisté kromě samotného Gorbačova nezablokovali spojovací kanály dalším důležitým lidem. Bush a jiní zahraniční představitelé byli udiveni tím, jak lehce mohou telefonicky zastihnout Jelcina. Právě on neměl žádné potíže koordinovat své akce společně s jinými odpůrci puče v celé zemi. Úspěšní organizátoři převratu rovněž začnou přesunem věrných jednotek do klíčových pozic. Američtí zpravodajští analytikové, kteří pečlivě studovali záběry ze svých satelitů v průběhu předchozích dvou dnů, nezaregistrovali žádné známky neobvyklého pohybu vojsk."
Edwar Luttwak z Washingtonského „Center for Strategie and International Studies" byl ve svém cynismu ještě otevřenější, když poukázal na to, že největší chybou vůdců puče bylo to, že nezlikvidovali Gorbačova a Jelcina. Řekl: „Mohli mít sice leninskou nostalgii, avšak neměli leninský temperament, který znamená zastřelit podlé a zbabělé." Z těchto jaksi nestrážených či neopatrných výroků ochránců „demokracie" lze ovšem snad odhadnout i pravou podstatu metod dnešního i příštího úsilí o vybudování celosvětové říše Pax Američana.
Vyjádřeno slušněji – pučistům chyběla základní rozhodnost a důvodem toho mohla být jen absence jasného a inspirujícího programu, kterým by dokázali „zapálit" sovětský lid pro masovou podpora. Hned po neúspěšném převratu začala u jeho vedoucích jakási podivná nemoc, kterou buržoazní tisk nazval opovržlivě „převratová chřipka" („coup flu" -její příznaky: tréma a slabost v páteři) a napsal: „Pan Pavlov, věk 53, bez jakýchkoliv diagnóz v krevním oběhu v minulosti, by! hned od pondělí upoután na lůžko s vysokým krevním tlakem. Další, kdo byl postižen touto epidemií, byl ministr obrany D. Jazov, jehož pokračující členství v ÚV bylo přinejmenším podivné." .
Jakmile si imperialističtí pohlaváři uvědomili, že převratovým lídrům chybí politická vůle dotáhnout puč do konce, udělali vše, aby vyzískali výhodu ze situace. Zpravodajské služby se pustily do práce, aby před veřejností vykreslily Jelcina jako hrdinu lidových mas, který vyčnívá nad všemi bez ohledu na „drtivou převahu druhé strany". Avšak pravda byla zcela jiná.

archiv NoS 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *