STALINOVY DĚTI

Josif Vissarionovič Stalin (Džugašvili) měl tři děti: dceru Světlanu a syny Jakova a Vasilije.

 

Světlana Allilujevová žila v emigraci a v roce 1985 se vrátila zpět do Sovětského svazu. O Jakovovi a Vasiliji však koluje mnoho legend a pověstí. Osudy obou jsou smutné a tragické, i když každý jinak. Jsou neodlucně spjaty s jevy, jež sovětská země prožívala za Stalinovy vlády.

Vasilij Džugašvili-Stalin (1921 — 1962) — Stalinův syn z jeho druhého manželství s Naděždou Allilujevovou. Absolvoval střední školu a letecké učiliště. Měl hodnost generálporučika. Jeho vrstevnici se shoduji v názoru, že byl miláčkem svého otce. Zemřel v Kazani, kde je také pochován.

Jakov Džugašvili (1907—1943) – syn J. V. Stalina z jeho prvního manželství s Jekatěrinou Svanidzovou, která zemřela na tyfus roku 1908. Vychovávala ho matčina sestra Alexandra Svanidzová. Jakov vystudoval Vysokou školu železničního inženýrství a Vojenskou dělostřeleckou akademii. Hned první den Velké vlastenecké války odešel na frontu jako dobrovolník. Prakticky celý život žil stranou Stalinovy rodiny.

Jakov

Dne 6. července 1941 si třetí německá tanková skupina vytvořila předmostí na východním břehu Západní Dviny v oblasti Vitebska. Značný počet sovětských válečných zajatců byl dopraven do takzvaného sběrného tábora na řece Berezině, poblíž běloruského města Borisovo. Tábor tvořila obrovská planina v lese obehnaná ostnatým drátem, za nímž patrolovaly fašistické hlídky s vlčáky. Na té planině už nezůstala jediná travička, jen sem tam pár stromů, ale ani na nich už nezbyl jediný list; dokonce i kůra byla ohlodaná. A na holé zemi se válely tisíce lidí.

Nový transport nahnali do řad a esesácký důstojník zavelel: „Komunisté a Židé tři kroky vpřed!" Několik osob pokročilo kupředu. Důstojník začal obcházet řady. U jednoho zajatce se zastavil, samopalem ho rýpl do boku: „Proč taky nevylezeš? Jsi přece Žid!" vykřikl. „Ne, já nejsem Žid," zněla odpověď. „Jen sebou hni dopředu!" Ale vtom kdosi ze zajatců zavolal: „To je Gruzínec, Stalinův syn…"

Z protokolu výslechu Jakova Džugašviliho na velitelském stanovišti generála von Bocka. (jednoho z velitelů skupiny armád Střed). První výslech, k němuž došlo 18. července 1941, řídil major německé armádní zpravodajské služby Watter Holters.

„Vzdal jste se dobrovolně, nebo vás k tomu donutili násilím?"
„Zajali mě násilím." „Jak k tomu došlo?"
„Dvanáctého července byla naše jednotka obklíčena. Začalo silné bombardování. Chtěl jsem se probojovat ke svým, ale omráčil mě výbuch. Zastřelil bych se, kdybych měl tu možnost."
„Myslíte, že sovětská vojska mají ještě šanci dosáhnout ve válce obratu?"
„Válka ještě zdaleka neskončila."
„A co se stane, jestli co nevidět obsadíme Moskvu?"
„Moskvu nedobudete nikdy!"
„Proč jsou v Rudé armádě komisaři?"
„Aby pozvedli bojového ducha a politicky vedli vojáky."
„Myslíte, že nová moc v Rusku vyhovuje zájmům dělníků a rolníků víc než
carská vláda?" „O tom nemůže být pochyb." „Kdy jste naposledy mluvil s otcem?“
„Dvaadvacátého června. Když slyšel, že odcházím na frontu, řekl ,Jdi a bojuj!’"

Odmítl návrh fašistů, aby napsal své rodině. Vybídli ho, aby učinil prohlášení domů po rozhlasových vlnách, ale odmítl i to.

Potom ho vyfotografovali při rozhovoru se dvěma německými důstojníky a fotografii opatřenou zfalšovaným textem využili jako agitační leták. Stálo na něm:

V červenci roku 1941 napsal velitel baterie nadporučík Jakov Džugašvili svému otci Josifu Stalinovi: „Drahý otče, nacházím se v zajetí. Jsem zdráv. Brzy mě odešlou do tábora pro důstojníky v Německu. Zacházejí se mnou dobře. Přeju ti hodně zdraví. Pozdrav všem. Jaša.‘

Následujte příkladu Stalinova syna! Vzdal se do zajetí. Je živ a cítí se báječně. Proč chcete jít na smrt, když dokonce syn vašeho hlavního velitele se nechal zajmout? Mír zmučeně vlasti! Odhoďte zbraně!"

Další výslech Jakova Džugašviliho se odbýval v hlavním stanu velitele skupiny armád Střed polního maršála Guntera von Klugeho. Výslech vedl zkušený příslušník zpravodajské služby kapitán Wigfried Strick-Strickfeld. Ten ve svých memoárech napsaných po válce uvádí, jak se v létě 1941 pokusil získat Stalinova syna. Marně.

„Muž hezké, chytré tváře s ostrými gruzínskými rysy se choval ukázněně a korektně. Se svým otcem hovořil naposledy telefonicky před odchodem na frontu. Kompromis mezi kapitalismem a komunismem kategoricky odmítl. Nevěřil, že Němci dosáhnou konečného vítězství. "

Přivezli ho do Berlína a dali k dispozici Goebbelsovu ministerstvu. Žil v elegantním hotelu Adlon. Ani tady se ale nepodařilo Jakova přimět, aby sloužil Reichu. Proto se brzy z Goebbelsova „hosta" stal zase obyčejným válečným zajatcem. Koncem prosince byl převezen do důstojnického tábora XIII D v Hammelburgu.

Bývalý vězeň tohoto tábora Alexandr Užinskij vypráví:

„Byl jsem v Hammelburgu, když tam na začátku roku 1942 dopravili Jakova Džugašviliho. Vypadal prabídně. Vyhublý, v obličeji celý popelavý; pohled jeho zapadlých očí byl těžký a zamračený. Měl na sobě silně omšelý plášť od uniformy, potrhanou vojenskou blůzu a na hlavě lodičku. Vzpomínám si, jak k němu přistoupil jeden z táborových strážných, namočil štětec do kýblu s červenou barvou a namaloval mu na prsa, na záda, na ramena a dokonce i na kalhoty velká písmena SU. Džugašvili se obrátil k důstojníkům, kteří přihlíželi opodál, a hlasitě řekl: ,Jen ať si malují! Sovětský svaz je moje vlast!‘ Ta slova na všechny, kdo je slyšeli, silně zapůsobila: v táboře za něco podobného hrozila smrt."

Potom následoval tábor v Norimberku, odkud ho převedli do Lubecku. Tam, v táboře XZ, bylo zavřeno téměř dva tisíce polských důstojníků a asi dvě stovky ordonančních vojínů.

Bývalý vězeň tohoto tábora Marian Wenclewicz si z té doby uchoval jako cennou památku dva lístky popsané rukou Jakova Džugašviliho. Vypráví:

„Zpráva o příchodu syna maršála Stalina do tábora vzbudila mezi polskými důstojníky velký zájem. Čtvrtého května 1942 přivedli do našeho baráku zajatce v sovětské uniformě. Hned jsme ho poznali: byl to prostovlasý brunet, přesně takový jako na fotografii uveřejněné ve fašistických novinách, které jsme před časem četli.

Němci pro Jakova Džugašviliho připravili zvláštní kóji. Nařídili postavit v baráku vyšších polských důstojníků příčku, jež oddělovala dvě malé místnůstky s chodbičkou uprostřed. Do dveří byly vsazeny spolehlivé zámky a rovněž ,špehýrky‘. Sousedem Jakova byl kapitán Blum, syn někdejšího francouzského ministerského předsedy Leona Bluma.

Sovětským důstojníkům nenáležely výhody v zacházeni s válečnými zajatci, jež stanovila ženevská konvence. Proto se polští důstojníci na poradě dozorců baráků dohodli, že Jakov Džugašvili bude každý měsíc dostávat jednu ze zásilek Mezinárodního červeného kříže, jež byly určeny pro nás, a také balík potravin, na nějž se Poláci složí ze svého. Vojáci z ordonanční roty mu ušili holínky a nový vojenský plášť. Na lístcích, které jsem si schoval na památku, děkuje Jakov Džugašvili za tyto služby.

Několikrát se mi podařilo mluvit s ním osobně. Jednou mi řekl, že nikdy pro Němce neučinil žádné prohlášení. A požádal mě, jestli už neuvidí svou vlast, abych oznámil jeho otci, Josifu Stalinovi, že ho nikdy nezradil.

Němci byli špatní psychologové, když počítali s tím, že se jim podaří Jakova Džugašviliho s Poláky znepřátelit. Dosáhli pravého opaku. Polští důstojníci ho přibrali do skupiny, jež se velice pečlivě chystala k útěku. Vykopali pod silnicí, která vedla kolem tábora, podkop. Hloupá náhoda však tento plán zhatila."

Za pár hodin po nezdařeném pokusu o útěk byl Jakov Džugašvili pod zesíleným doprovodem eskortován do tábora smrti v Sachsenhausenu.

Svědectví o tom, jak tam zahynul, podává starý německý komunista Harry Naujoks, bývalý vězeň tohoto tábora. Jeho vzpomínky jsou uloženy v archívu památníku v Sachsenhausenu:

„Jakov Džugašvili pociťoval bezvýchodnost svého postavení. Často upadal do depresí, odmítal jídlo. Zvlášť krutě na něj zapůsobilo Stalinovo prohlášení, že ´nejsou váleční zajatci, jsou jen zrádci vlasti‘, které vícekrát opakovaně vysílal táborový rozhlas. Možná, že právě to ho dohnalo k onomu šílenému kroku. Začal vyhledávat smrt a brzy jí také našel. Dne čtrnáctého dubna 1943 večer odmítl vejít do baráku a vrhl se do ´mrtvé zóny‘. Strážný po něm vystřelil (pálil bez výstrahy). Smrt nastala okamžitě. Potom jeho tělo hodili na drátěný plot, který byl pod vysokým napětím. Pokus o útěk… Pozůstatky Jakova Džugašviliho byly spáleny v táborovém krematoriu."

V archívech bohužel není kopie dopisu fašistického velení Stalinovi s návrhem na výměnu jeho syna za polního maršála Pauluse. Avšak z proslulé Stalinovy odpovědi odeslané přes předsedu švédského Červeného kříže hraběte Bernadotta je jasné, v čem spočívala podstata návrhu. Stalin ho odmítl stručným prohlášením: „Nadporučíka za maršála neměním."

To je však lež. Maršál Žukov hovoří o něčem jiném – na tento návrh Stalin řekl – „Jak bych se mohl podívat miliónům sovětských otců a matek do tváře, kdybych já svého syna mohl zachránit a oni nikoli?“