ŠIKANA – PROBLÉM NEJEN ČESKÝCH ŠKOL

logoMožná chodíte kolem plakátů proti šikaně, které jsou v modrém hávu Nadace O2 umístěny všude kolem nás. Česká republika po 17 letech dohonila zapadni demokracie v mnoha oblastech. Ve značné části z nich se jí to také podařilo – stejné jako na Západě tu máme armádu nezaměstnaných, velké rozdíly mezi bohatými a chudými, vysoké ceny a daně, amerikanizovanou kulturu, vysokou kriminalitu a v neposlední radě také nesnášenlivost, rasismus a šikanu.

 

Šikana v současnosti patří k velmi palčivým problémům, s nimiž se společnost potýká, zejména pak šikana na školách a jiných vzdělávacích institucích, protože tam postihuje děti nebo mladistvé, jejichž hodnotový systém se teprve utváří a šikanou může být jejich další pohled na společenské vztahy, způsob chování ad. výrazně poznamenán. Šikana se totiž dotýká nejen osoby agresora a oběti, ale negativně ovlivňuje i ostatní spolužáky, kteří jsou šikanování přítomni nebo o něm vědí. Přihlížením a nečinností (ať již z nezájmu nebo ze strachu) se totiž ostatní děti učí tolerovat bezpráví s nímž se i v budoucnu setkají. Přestože např. Bílý kruh bezpečí vydal s přispěním ministerstva práce a sociálních věcí k mezinárodnímu roku rodiny 1994 útlou brožurku týkající se této problematiky a oficiálně mohou šikanované děti najit pomoc v pedagogicko-psychologických poradnách, už skutečnost, že zatímco v r. 1994 bylo šikanováno na všech typech škol necelých 19% školáků, v roce 2000 přesáhl jejich počet 20%, dokazuje, že tyto kroky k řešeni nedostačují. V roce 2002 podle jiného výzkumu postihla šikana až 41% školáků ZŠ. Podle novější studie z roku 2006 se s šikanou setkává třetina školáků, celkem pět procent chlapců a dívek je šikanováno několikrát týdně, celkem tři a půl procenta dětí jednou týdně a prakticky každé páté dítě se stalo bezbranným terčem spolužáků už nejméně jednou nebo dvakrát. Podle týdeníku Školství se se šikanou setkává až 44% dětí a 21% je šikanováno každý den… Situace se však nelepší. Právě naopak. Podle psychoteraputa Koláře je dokonce výskyt šikany na školách epidemický.

Z dotazníkového šetření občanského sdružení AISIS, které proběhlo v roce 2005 mezi žáky pátých až osmých tříd základních škol, vyplývá, že nejčastější formou šikany jsou posměšky, pomluvy a nadávky. Každé desáté šikanované dítě si stěžuje, že jej spolužáci fackuji, bijí pěstmi nebo kopou. Stejně neuvěřitelná, ale bohužel pravdivá jsou i další čísla:
21 % děti je šikanováno denně,
25 % jednou týdně,
22 % jedenkrát za měsíc a
31% nejméně jednou ročně.

Častějšími agresory jsou chlapci, ale své spolužáky šikanují i dívky. Čtvrtina dětí uvádí, že jim v případě šikany pomohla učitelka nebo kamarádi. Pouze 12% dětí byli nápomocni rodiče. Pětina dětí sdělila, že jim nepomohl nikdo.

Vlastní pojem šikany je odvozen z francouzského „chicane", označuje se jím malicherný spor, z něhož se postupem času stává systematické trýznění spočívající zpravidla v
a) fyzickém násilí,
b) verbálních projevech,
c) vyloučení a izolaci jednice nebo i
d) v poškozováni majetku a krádežích.

Děti vystavené šikaně to často nikomu nechtějí říci, ze strachu se snaží škole vyhnout (simulováním nemoci, záškoláctvím aj.), utíkají z domova, výjimečně se pokoušejí o sebe vraždu.

Přestože podle různých sociologických průzkumů jsou útočníky převážně silnější děti z problémových rodin (zejm. z rodin v nichž jsou samy tvrdě fyzicky trestány), praxe těmto teoriím odpovídá pouze částečné. Naopak řada ze šikanujících dětí, zejména při šikaně v podobě všemožného ponižování či zesměšňování, pochází čím dál tím více z velmi dobře finančně zajištěného prostředí – z rodin soukromých podnikatelů, ekonomických odborníků, poradců, umělců ad. Tyto děti rodiči i kapitalistickou společenskou morálkou (respektive amoralitou), žijí totiž často v představě, že peníze jejich rodičů z nich dělají pánybohy a že díky nim si mohou všechno dovolit. Právě za peníze (movití žáci někdy už na základní škole dostávají od rodičů několik tisíc měsíčně jako kapesné) si takové děti kupují falešné kamarády s nimiž ponižují a vysmívají se spolužákům. Je třeba říci, že v nemálo případech má škola právě s těmito šikanovateli největší starosti, protože jejich pocit nadřazenosti podporují občas i jejich rodiče. (Někteří majetní rodičové odmítají například, aby jejich potomci
jezdili domů s „obyčejnými" dětmi hromadnou dopravou nebo aby se s nimi mimo vyučováni stýkali.)
Největší díl výchovy proti šikaně musí nést samo sebou rodiče, a to i v případech, kdy na své děti nemají z objektivních důvodů čas, protože právě příklad rodičů a jejich výchova je v současnosti, vzhledem k opouštění systému kolektivní výchovy děti a mládeže společenskými institucemi a organizacemi, nezastupitelná.

Co se týká školy a učitelů, škola by měla zajistit svůj provoz takovým způsobem, aby minimalizovala příležitosti šikany, učitelé by si měli více všímat uzavřených, slabších a zakřiknutých dětí, proti šikaně rozhodně vystoupit již při jejích prvních náznacích a využívat již od nejnižších ročníků nejrůznější příležitosti k odsouzení šikany.

Velkou roli přitom hraje osobní angažovanost učitele. Ten by si měl udělat čas, aby si promluvil s oběti šikany, vyjádřit ji podporu, nabídnout ochranu, informovat rodiče napadené(ho), věc spravedlivě, rychle a přísně řešit. Nemenší pozornost je nutné samozřejmě věnovat také útočníkovi, je potřebné, ba dokonce nutné, si promluvit s útočníkem a napomenout ho, zjistit proč to dělá, informovat jeho rodiče o jeho činnosti, pokud se nenapraví vyloučit ho z budovy školy na dobu přestávek a oběda, pokud ani to nepomůže tak šikanujícího na jeden až dva dny vyloučit z docházky, dalším krokem je týdenní vyloučení z docházky a nakonec vyloučení ze školy.

Otázkou nadále zůstává, jak zajistit vzdělávací instituci a učitelům v této otázce státní i celospolečenskou podporu, protože v současné liberalistické společnosti končí pravomoci učitele koncem vyučování a předtím ani potom faktický vliv na výchovu či chování žáka objektivně nemá. Dalším problémem jsou i nízké platy učitelů, kteří jsou placeni za odučené hodiny (a to ještě dost mizerně) a veškeré aktivity směřující k výchově žáků tak musí činit zadarmo a ve svém volném čase. Rozhodně však nestačí současný postup, kdy maximem je zřízeni tzv. černé schránky či linky důvěry či vytvářeni různých občanských sdružení proti šikaně. Přestože je otázkou, zda je možné šikanu na školách v kapitalistickém amorálním systému nějak účinněji řešit, zůstaňme optimisty – při dobré vůli, snaze a větší angažovanosti státu aj. institucí, možná i za přispěni výše navržených přístupů, je možné situaci minimálně zlepšit.

Petr Skála, Jiří Noha

 Z časopisu Mladá Pravda, časopisu Komunistického svazu mládeže, č. 9/2007

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *