Diplomatická předehra 2. sv. války (1)

MNICHOVSKÁ DOHODA

Z knihy československého publicisty Karla Douděry „Republika na úvěr“:

Jednání, které v Mnichově vedli předsedové vlád Velké Británie a Francie s fašistickými diktátory Německa a Itálie, se protáhlo přes půlnoc. Po podpisu dohody Hitler Chamberlainovi a Daladierovi poděkoval za jejich úsilí „o dosažení šťastného výsledku jednání". Chamberlain odvětil nejinak: „Mnichovské řešení bude zainteresovanými národy přijato s uspokojením." Zda také český a slovenský národ přijme s radostí a uspokojením mnichovský pakt, nikoho z nich nezajímalo.

Z hlášení sekčního šéfa ministerstva zahraničních věcí Československa Huberta Masaříka:

„V jednu hodinu třicet minut byl jsem zavolán (společně s českým vyslancem v Berlíně Vojtěchem Mastným — pozn. red.) do konferenčního pokoje, kde byli Neville Chamberlain, Daladier, Sir Horace Wilson, Léger, Gwatkin… Chamberlain krátkým úvodem se zmínil o právě domluvené dohodě a dal vyslanci Mastnému přečíst nahlas text dohody. Zatímco vyslanec mluvil s Chamberlainem o menších detailech (Chamberlain neustále bez rozpaků zíval), ptal jsem se Daladiera a Légera, zda očekávají nějakou odpověď naší vlády na předloženou nám dohodu. Daladier – zřejmě v rozpacích — neodpovídal. Zato Léger s poznámkou, že čtyři státníci neměli mnoho času, řekl výslovně, že se žádná naše odpověď už neočekává, že to považují ovšem za přijaté… Československá republika v hranicích z roku 1918 trestala existovat… "

Když Hubert Masařík v Mnichově dopisoval toto hlášení, byly čtyři hodiny ráno 30. září 1938. O dvě hodiny později spěchal chargé ďaffaires německého vyslanectví v Praze Andor Hencke odevzdat ministrovi zahraničních věcí Kamilu Kroftovi nótu své vlády s textem mnichovské dohody. Bylo to ultimátum, neponechávající čas:

„Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež je třeba pro to učinit…: 1. Vyklizování začne 1. října. 2. … Vyklizení bude provedeno do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení. Československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení… území převážně německého charakteru německé oddíly obsadí do 10. října…

Krofta byl zdrcen. Německé armádě se postupovaly i sotva dohotovené pohraniční pevnosti …

Kroftovy pokyny československým velvyslancům v Paříži a Londýně:

„Upozorněte vládu a generální štáb (Velké Británie a Francie — pozn. red.), že nás mnichovským rozhodnutím přinutily vydat opevnění neporušená a vyzbrojená. Upozorněte, že tímto rozhodnutím se postarali o vyzbrojení Hitlera, neboť v opevnění, která jsme donuceni vydat do 10. října, se nacházejí děla, kulomety a munice v celkové hodnotě dvou miliard korun…

Přiznání Adolfa Hitlera vysokému komisaři Společnosti národů Burckhardtovi o rok později, roku 1939:

„Když jsme se po Mnichovu dověděli o vojenské síle Československa, zhrozili jsme se při představě nebezpečí, kterému jsme se mohli vystavit… Teprve tehdy jsem pochopil, proč mě mí generálové brzdili."

Proč vlastně československá vláda nepožádala o pomoc SSSR?

Z rozhlasového projevu ministra informací Vavrečky ze dne 1. října 1938:

„Není pochyb o tom, že velké Rusko je odhodláno k vojenským akcím. Ale celá Evropa včetně Francie a Velké Británie by tuto válku považovala za válku bolševismu proti Evropě, pak by patrně proti Rusku a proti nám vystoupila celá Evropa."

Československý prezident Beneš později vysvětloval svou kapitulací takto:

„Po „trýznivých úvahách" dospěl k závěru, že „odhodlat se v této situaci k válce nemůžeme a — v zájmu svém i Sovětského svazu — ani nesmíme." „Soudím," řekl, „že to bylo v oné kritické situaci mé nejdůležitější rozhodnutí."

Hlášení zplnomocněného zástupce SSSR v Československu Sergeje Alexandrovského, Praha 29. března 1938 (z archívů ministerstva zahraničních věcí SSSR):

„Odjel jsem z Bukurešti 17.9. a přijel jsem do Prahy teprve 21. ráno, protože jsem se rozhodl projet a skutečně jsem také vozem projel celé Československo od rumunských hranic až do Prahy. Učinil jsem to, abych si ověřil, jaká je nálada mimo hlavni město, mezi obyvatelstvem, na vesnici. Mé znalosti češtiny mi dobře umožňují dovědět se přímo od lidí, co si myslí a říkají. Troufám si tvrdit, že v širokých vrstvách československých občanů vládne klid, není to však klid lhostejný, nýbrž spíše sebejistý, i v nejzapadlejších koutech jsem slyšel mluvit o anšlusu a nebezpečí vycházejícím od Hitlera. Mohu tvrdit, že Československo je země vyznačující se dosti vysokou politickou vyspělostí a její obyvatelstvo se bude aktivně bránit, jestliže mu k tomu machinace vládnoucích špiček ponechají alespoň nějakou možnost.

V Košickém okrese na východě Slovenska jsem několikrát narazil na přesuny vojsk směrem na západ, na dvou místech byla vojska v plné polní výstroji … Nikdo z vojáků se přede mnou netajil s tím, že jde o přesuny vojsk, které se provádějí převážně v noci a směřují především k německým hranicím. Posádky stávajících opevnění jsou doplněny na válečné stavy. Generál Syrový řekl, že bylo vše připraveno ke všeobecné mobilizaci hned první dva dny po anšlusu. Chyběl jen prezidentův podpis. Mobilizace vyhlášena nebyla, ale všechno bylo ponecháno v takovém stavu pohotovosti, že je možno v případě potřeby provést mobilizaci do 48 hodin. Troufám si tvrdit, že Československo je odhodláno a také se bude bít v případě německého vojenského napadení."
Praha 20.října 1938

„ … K otázkám ve Vašem dopise číslo 5475/1 z 11.10.1938 se budu muset vracet ještě mnohokrát, protože v současných podmínkách je velmi těžké dobrat se pravdy. Přiznávám, že je přitom i pro mě samotného velmi těžké zorientovat se ve víru událostí, které pro Československo ještě zdaleka neskončily.

Dosud jsem ani jednou neslyšel, že by Bonnet svaloval odpovědnost za britsko-francouzské ultimátum na českou vládu. Nemám důvod z něčeho takového podezírat Beneše, Kroftu nebo celou českou vládu. Ale už jednou jsem psal, že se v Praze rozšířilo přesvědčení o přímém spiknutí, jehož se zúčastnila řada členů vlády. Věřím tomu, ačkoli přímé důkazy nemám… Nevylučuji, že se tato sebranka nejen paktovala s Hitlerem a pokoušela se o násilný převrat ve své zemi proti Benešovi a jeho linii, ale že plnila svůj spiklenecký plán také dezinformováním Francie a Anglie…

Lid prožívá nejhlubší tragédii. Když si vzpomínám na svůj rozhovor s Benešem 21. září, musím konstatovat toto: Beneš mě požádal, abych k němu přišel v šest odpoledne. V té době se pražské ulice už zaplnily demonstranty. Přijel jsem k Hradu a všechny vchody do něho byly pevně uzavřeny a celý prostor před branami byl hustě zaplněn davem. Zadní řady projevily nevraživost, když spatřily automobil, ale jakmile se dověděly, že to jede sovětský vyslanec, pro-pukly v bouřlivé projevy sympatií, v nichž spojovaly Beneše a Sovětský svaz, což vcelku vyznívalo jako naléhavá výzva k boji proti fašistickému Německu.

Beneš měl zjevně povznesenou náladu. Z tónu rozhovoru bylo znát, že Beneš nebere požadavky a hrozby Německa, Francie a Velké Británie vůči Československu vážně. Pokoušel se mluvit naprosto věcně o vojenské spolupráci… Na druhé straně bylo zcela jasné, že nepřestává věřit, že Francie a po ní Velká Británie budou muset v posledním okamžiku vystoupit na straně Československa proti Německu.

… Když si mě Beneš pozval, aby mě informoval, že se téhož dne, 23. září 1938, chystá mobilizace, byl už úplně nadšen. Řekl mimo jiné, že se mu podařilo vytvořit světovou koalici proti ofenzívě fašismu a že mu všechny jeho propočty vyšly…
25. září vypadala Benešova pracovna jako hlavní stan vrchního velitele. Byla tu veškerá vojenská výstroj včetně plynové masky demonstrativně umístěné na psacím stole. Beneš mluvil přímo domýšlivě, až nadutě. Nevycítil jsem sebemenší pochyby o pomoci Francie a dokonce Velké Británie…

27. září už Beneš mluvil zcela vážně o nevyhnutelnosti války. Řekl bych, že přes všechen vnější klid trápily Beneše obavy z nebezpečí Hitlerova útoku, které se přiblížilo na dosah. Beneš si musel uvědomovat skutečný smysl Chamberlainova osobního poselství, které mu bylo doručeno. Mně vydával toto poselství za projev ochoty Velké Británie pomoci Československu s použitím zbraní. Jak jsem se dověděl později, šlo však naopak o Chamberlainovu přímou hrozbu a jednoznačné odmítnutí pomáhat Československu, právě tak, jako to odmítla Francie, nepodřídí-li se Československo Hitlerovu diktátu. Takže mi Beneš vyloženě lhal. Proč? Myslím, že s úmyslem nás neodradit a v posledním okamžiku získat naší pomoc …

Této domněnce odporuje zbabělé a polovičaté Benešovo chování ve vnitropolitických otázkách. Několikrát jsem měl podezření, a nemohu se ho zbavit ani nyní, že se zalekl aktivity lidových mas. Mnohokrát mi sice říkal, že až nastane okamžik rozhodnutí mezi fašismem a bolševismem, dá přednost bolševismu, ne ze sociálních důvodů, neboť ty nesdílí, ale z důvodů národních, protože bolševismus se svou národnostní politikou ponechá československému lidu cestu k rozvoji, kdežto fašismus mu rázem tuto perspektivu odejme. Beneš však ničím v praxi neprokázal, že jsou mu zájmy lidu nad zájmy třídní. Ostatně se to od něho ani nedalo očekávat…

… V poslední době jsem viděl tolik vážných, statečných a na pohled velmi silných a statných mužů, kteří hořce plakali téměř jako malé děti, že ani dnes nevím a nedovedu si vysvětlit, jak je to možné…

27. září jsem Beneše viděl naposledy.

S. Alexandrovskij, zplnomocněný zástupce SSSR v Československu