Sovětsko-finská válka

logoSovětsko-finská válka 1939 až 1940 je jednou z dramatických a málo objasněných stránek v dějinách sovětského státu.

Vypukla a byla vedena v mimořádně složité, napjaté a rozporuplné situaci, kdy v západní Evropě již vzplála německým fašismem zahájená druhá světová válka. Evropské země se jedna po druhé stávaly oběťmi hitlerovského Německa. I když byl uzavřen sovětsko-německý pakt, visela nad Sovětským svazem hrozba války. Tajné sovětsko-německé dohody podepsané 23. srpna 1939 toto nebezpečí nejen nesnížily, ale naopak, ještě je zostřily. Napomohly izolaci Sovětského svazu a nutily občas sovětskou vládu k nedostatečně promyšleným a neuváženým krokům.

Sovětské vedení si uvědomovalo hrozby a dělalo opatření pro zvýšeni bezpečnosti země, upevnění jejích vojensko-strategických pozic na západě i na východě. Objektem jeho neustálé péče bylo posílení severozápadních hranic SSSR, především pak Leningradu. To mělo určité důvody. Přes existující pakt o neútočeni mezi SSSR a Finskem z roku 1932 a později prodloužený do roku 1945 provádělo Finsko otevřeně politiku sblížení s Německem. Bylo stále patrnější, že za určitých podmínek může být území Finska a jeho ozbrojených sil využito k agresivním protisovětským cílům. Potvrzovala to historická zkušenost. A k tomu ještě v samotném Finsku existovaly nacionalistické síly hlásající myšlenky vytvoření „velkého Finska“ odtržením Karélie a části Leningradské oblasti (tzv. Ingermanlandie) od SSSR.

Za těchto podmínek se sovětská vláda snažila vytvořit další záruky pro to, aby agresorovi byla cesta přes finské území uzavřena. Při jednání v Helsinkách a v Moskvě v březnu 1939 navrhla sovětská strana Finsku projednání otázky možného pronájmu některých ostrovů ve Finském zálivu SSSR pro upevnění obrany přístupů k Leningradu z moře.

Tehdy také byl předložen návrh dohody o částečné změně hranice na Karelské šíji jejím posunem na sever od Leningradu a poskytnutím odpovídající, rozměrem daleko větší územní kompenzace v Karélii. Tyto návrhy byly však druhou stranou odmítnuty. A nejen to — jako odpověď Finsko ostře aktivizovalo své přípravy k válce, zvýšilo se tempo i rozsah budování opevnění u sovětských hranic. Do finské armády byli povoláni záložníci dvaceti ročníků. Zvýšil se přímý styk finského velení s vyššími vojenskými kruhy Německa, Anglie, Švédska a dalších zemí. V této době byl již vypracován upřesněný plán tzv. obranné války proti SSSR počítající s přímou pomocí západních mocností. Finská vojska zaujala bojová postavení, především na Karelské šíji, a byla vyhlášena evakuace civilního obyvatelstva z pohraničních území.

Uprostřed října 1939 bylo z iniciativy Moskvy zahájeno nové jednání o uzavření obranného spojenectví mezi oběma státy se vzájemnými teritoriálními ústupky, to však bylo zmařeno nesmiřitelností stanovisek obou stran. Finská strana nejenže neprojevila ochotu k dosažení jakékoli přijatelné dohody s SSSR, ale i pod tlakem západních mocností své stanovisko ještě zostřila. V této složité chvíli bylo důležité, aby političtí činitelé obou stran projevili trpělivost, státnickou moudrost, odhodlání respektovat zájmy druhé strany. To se však nestalo. SSSR a Finsko, aniž vyčerpaly možnosti politického urovnání, se prakticky zaměřily na vojenské řešení rozporů. Finsko k tomu vedla jak jeho prozápadní, protisovětská politika, tak i obavy o suverenitu země, zvláště po vstupu sovětských vojsk do Polska a Pobaltí. U Sovětského svazu sehrály rozhodující úlohu politické ambice J. Stalina, jeho spoléhání na vojenskou sílu a jasná převaha po této stránce. 

Tehdy také, v létě 1939, projednala hlavní vojenská rada Rudé armády plán vojenské činnosti proti Finsku, vypracovaný generálním štábem pod vedením B. Šapošnikova.

Plán bral realisticky v úvahu vznikající situaci. Uznávala se v něm možnost přímé podpory Finska Německem, Anglií, Francií a rovněž skandinávskými zeměmi. Proto se vycházelo z toho, že splnění vojenských úkolů nebude zdaleka snadné a vyžádá několik měsíců těžké války. K vojenské činnosti proti Finsku měla být zasazena nejen vojska Leningradského vojenského okruhu, ale i další síly. Většina z nich měla být zasazena k úderu na Karelské šíji. Tento plán však Stalin ostře zkritizoval za přeceňování finské armády a zamítl ho. Nový plán mělo zpracovat velení Leningradského vojenského okruhu (K. Mertjukov).

Tento plán, který prakticky ignoroval reálnou situaci, byl v brzké době zpracován a schválen. Spoléhal hlavně na mohutný první úder velkými silami, který měl vést k porážce nepřítele během dvou tří týdnů. Přitom měla být aktivní vojenská činnost zahájena současně nejen na Karelské šíji, ale i v murmanském, kandalakšském, kemském, rjabolském a dalších směrech. Tak mělo být »roztrženo uskupení nepřátelských sil a dosaženo jejich rozhodné porážky“. Ve skutečnosti to vedlo pouze k neodůvodněnému rozptýlení vojsk Rudé armády do mnoha směrů, které nepřispívalo ke splnění stanovených cílů a možnosti rozvinout činnost velkého počtu vojsk s těžkými zbraněmi.

V říjnu a listopadu 1939 probíhala na onou stranách spěšná závěrečná opatření pro přípravu k válce za neustále se zostřujících vztahů a vzájemných výčitek z obou stran. Situace se do krajnosti vyhrotila. 28. listopadu bylo v Sovětském svazu oznámeno, že finské dělostřelectvo ostřelovalo některé území SSSR, a ultimativním tónem se požadovalo stažení finských vojsk o 25 až 30 kilometrů od hranic. Finsko tuto skutečnost odmítlo jako provokaci, zamítlo návrh SSSR na stažení svých vojsk a místo toho předložilo jasně nereálný návrh na oboustranné stažení vojsk, což by znamenalo stažení sovětských vojsk až na okraj Leningradu. Sovětská vláda odpověděla prohlášením o vypovězení dohody o neútočení a vojska Leningradského vojenského okruhu dostala rozkaz překročit hranice a porazit finská vojska. 30. listopadu zahájily svazky Rudé armády útok.

Sám charakter zahájení války neodpovídal podstatě socialistického státu. Přes složitost situace se Sovětský svaz mohl a měl zdržet použití síly. Nemenší díl odpovědnosti za tuto událost nese vsak i finská vláda, která — podle přiznání J. Paasikiviho — proti zdravému rozumu — lehkomyslně a tvrdohlavě prováděla dobrodružnou politiku zaměřenou na konflikt s SSSR, protože počítala s podporou Západu.

Další průběh války však ukázal, že Rudá armáda nebyla na tuto válku připravena, tím spíše pak na její útočnou variantu, protože ve všech předchozích plánech bylo hlavním úkolem operačních uskupení, nacházejících se na tomto složitém bojišti, obrana, a právě k ní se také vojska hlavně připravovala. Předpoklady, že při velké převaze vojsk finská armáda nebude schopna vážnějšího odporu, se nesplnily. Situace se komplikovala i tím, že průzkumné údaje o stavu Finy vybudovaných silných pohraničních opevnění, zvláště pak Manmerheimovy linie, byly neúplné a do značné míry nevěrohodné. Odolnost opevněných prostorů, zvýšená zvláštnostmi terénu, byla podceněna. K možnostem jejich proražení se přistupovalo zjednodušeně. Skutečný stav finské obrany, vytvoření hlavních obranných pásem na Karelské šíji, byly odhaleny až po měsíci úporných bojů.

Již v první etapě války bylo zřejmé, jak chybné bylo zamítnutí původního piánu generálního štábu. Vojskům se na žádném směru, především pak na Karelské šíji, nepodařilo splnit stanovené úkoly. Byla nucena se zastavit, když se dostala k hlavním opevněním Mennerheimovy linie a podnikla na ní mnoho neúspěšných ztečí. V neustálých zoufalých bojích ve dne v noci, za těžkých podmínek zalesněného močálovitého terénu, hlubokého sněhu a krutých mrazů utrpěla sovětská vojska velké ztráty. Ve zvláště svízelném postavení byly svazky přesunuté k Leningradskému vojenskému okruhu z Ukrajiny ta Běloruska – značná část jich nebyla příslušně vystrojena a vycvičena v boji za krutých povětrnostních podmínek na severu. Projevily se i mnohé další nedostatky, zvláště v činnosti týlu. Zásobováni jednotek mělo od prvních dnů bojů poruchy. Na cestách vznikaly nmohokilometrové zácpy. Vojska pociťovala nejen značný nedostatek střeliva a pohonných hmot, ale i potravin.

Mnoho svazků s velkým množstvím techniky a týlových jednotek bylo odkázáno na omezený počet komunikací. Tanky zůstávaly v závějích a před chytře zřízenými zátarasy. Zápornou roli hrálo i to, že sovětské jednotky neměly dostatečný počet minometů a samopalů, kterých měl hodně nepřítel. Projevila se neúčinnost tradiční taktiky, na níž byla vojska zvyklá. Selhalo spoléháni na vysokého morálního ducha vojáků. Po prvních neúspěšných pokusech o proražení poklesla kázeň.

Hlavní však bylo, že masovými regresemi v letech 1937 a 1938 oslabený velitelský sbor armády působil nejistě, pasivně. Většina mladých velitelů, kteří bylí rychle postaveni na místa postižených, nemělo dostatečné zkušenosti z velení vojskům v boji. Ukázalo se, že mnozí důstojníci neumějí organizovat součinnost, správné stanovit úkoly průzkumu, maskovaní, ženijního a materiálně technického zajištěni boje a využívat technických pojítek. To vše vedlo k neúspěchům a velkým ztrátám a současně umožňovalo dobře vycvičeným finským vojskům na bojišti, které znali, menšími silami úspěšně odrážet útoky, pevně udržovat velkou frontu v prvních měsících války.

Rudá armáda byla nucena se učit a získávat zkušenosti během bojů. Dělala se opatřeni k odstranění odhalených nedostatků. Zlepšilo se velení, byl zřízen Severozápadní front v čele s S. Timošenkem. Front dostal k dispozici posily v letectvu, dělostřelectvu, tancích a ženijních jednotkách. Byla přijata opatření ke zlepšeni činnosti týlu. Vojska a štáby procházely intenzívní přípravou s přihlédnutím ke konkrétním bojovým úkolům.

11. února 1940 obnovila sovětská vojska útok. Svazky a útvary zdolávaly složitý systém zátarasů a závalů, minová pole a mohutnou palbu, ztečí braly palebná ohniska a pevnůstky a krok za krokem se zahryzávaly do stabilního obranného postavení. Nakonec se Rudé armádě podařilo prorazit první a potom í druhé pásmo Mannerheimovy linie, proniknout po ledě do Vyborgského zálivu — do týlu zadního finského obranného pásma — a dobýt Vyborg.

Finská armáda se ocitla v katastrofálním postavení. Za této podmínky musela dát finská vláda souhlas k mírovým jednáním. 13. března byla válka, která trvala 105 dní, ukončena.

Sovětská strana donutila Finsko přijmout předložené podmínky. Ale prestiž Sovětského svazu a jeho armády utrpěla vážnou újmu. Vojska ztratila více než 87000 lidí, Finsko přes 23000. Projevilo se mnoho nedostatků ve stavu Rudé armády, její organizaci, technickém vybavení, přípravě jejích příslušníků a taktické činnosti. Otřásly se mnohé představy o bojové síle vojsk, jejich mohutnosti, neporazitelnosti stalinské armády a vůdcově geniálním vojemském umění.

Na Západě, především v generálním štábu nacistického wehrmachtu, si z toho vyvodili závěry o vnitřní slabosti Rudé Armády a tedy možnosti snadného vítězství v poměrně krátké válce. Výsledky sovětsko-finské války vedly Hitlera k urychlení realizace jeho agresivních plánů proti SSSR.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *