ŠINÁGL,ŠTĚTINA, MEJSTŘÍK A SPOL. V EVROPSKÉM PARLAMENTU
Komunismus je možná mrtvý, ale zcela nepochybně ne dostatečně. Spor o historii odráží odhodlanost novodobého panstva dokázat, že se žádná polička alternativa nemůže měřit s novým globálním kapitalismem.
Patnáct let poté, co byl komunizmus oficiálně prohlášen za mrtvý, jeho strašidlo opět obchází Evropou. V lednu tr. přijala Rada evropského parlamentního shromáždění rezoluci požadující odsoudit „zločiny totalitních komunistických režimů", spojujíc je s nacizmem a stěžujíc si, že komunistické strany jsou stále „v některých zemích legální a aktivní". Goran Lindblad, konzervativní švédský poslanec Evropského parlamentu, autor rezoluce, chce jít nyní dál. Jeho požadavek, aby evropští ministři zahájili celoevropskou antikomunistickou kampaň – včetně revizi školních učebnic, oficiálních významných výročí a muzeí – jen těsně nedostal potřebnou dvoutřetinovou většinu. Včera s prohlášením, že je potěšen prvním mezinárodním odsouzením této „ďábelské ideologie", Lindblad slíbil, že během několika měsíců vrátí do Rady Evropy rozsáhlejší plány.
Pro svoji ideologickou ofenzívu si příznačně zvolil vhodný rok: Je 50. výročí veřejného odsouzení Stalina Chruščovem a následného maďarského povstání, čehož je využíváno k výrobě dalěí jizvy na komunistické minulosti. Rozhodným přepisováním historie od zhroucení Sovětského svazu byl pro to položen dobrý základ snažící sel vypodobnit komunistické vůdce 20. století jako monstra, která se ve své zvrhlosti vyrovnají Hitlerovi nebo jej dokonce překonávají.
Komunismus a fašismus jsou zde vykresleny jako dvě největší zla krvavého období dějin. Posledním příspěvkem byla loňská biografie Mao Ce-tunga od Jung Changa a Johna Hallidaye, náruživě vychvalovaná Georgem Bushem a odmítnutá čínskými odborníky jako „zpochybňující dějiny" a „záměrně falešná".
l když v Evropě nezůstala, s dvěma výjimkami, v žádné zemi marxistická vláda, útoky jsou stále ostřejší. Klíč, proč tomu tak je, lze nalézt ve fantazírující Lindbladově zprávě, jež vedla k deklaraci Rady Evropy. Odsuzuje třídní boj i společenské vlastnictví, Lindblad vysvětlil, že „některé prvky komunistické ideologie, jako je rovnost nebo sociální spravedlnost, stále klamou mnoho lidí" a že „jakýsi druh nostalgie po komunismu je stále živý". Skutečným problémem pro Lindblada a jeho pravicové spojence ve východní Evropě je zřejmě to, že komunismus není mrtvý dostatečně; oni budou spokojeni teprve, až mu vrazí kůl do srdce a pohřbí jej {jako upíra) o půlnoci na křižovatce 21. století.
Módní snaha stavět na stejnou úroveň komunismus a nacismus je morální i historický nesmysl. Navzdory krvavému období Stalinovy vlády neexistovala žádná sovětská Treblinka či Mauthausen, tedy vyhlazovací tábory zřízené k vyvraždění miliónů rasově méněcenných lidí. Nebyl to Sovětský svaz, kdo zahájil nejničivější válku v dějinách za cenu více než padesáti miliónů životů. Sovětský svaz ve skutečnosti sehrál rozhodující úlohu při porážce německé válečné mašinérie. Lindblad a Rada Evropy přijali jako skutečnost nejdivočejší odhady těchto „zabitých komunistickými režimy" (většinou z hladu) z ostře sporné a manipulující Černé knihy komunismu, která záměrně podhodnocuje počet obětí, za které je zodpovědný Hitler. Skutečné údaje o obětech represí jsou dostatečně děsivé (mezi roky 1921 a 1953 bylo zaznamenáno 799 455 popravených a v pracovních táborech dosáhl nejvyšší počet 2,5 miliónu lidí) a není třeba zatahovat do této ideologicky špinavé hry výmysly. Počty udávaných „obětí komunistických represí" ostatně každým rokem rostou; jestliže Černá kniha jich uváděla 40 milionů, pak se v současné době v USA staví památník údajnému stu milionů obětí. Už tento fakt je dostatečným dokladem, že jde o špinavou ideologickou diverzi.
Ale nic z toho v žádném případě nevysvětluje, proč by se někdo, kdo nostalgicky vzdychá po komunistických státech, měl radovat z návratu ‚
kapitalismu. Nevysvětluje to, proč se komunistické režimy po roce 1956 nezhroutily nebo proč se západní politici v šedesátých létech tak zděšeně báli, že by mohl být kapitalistický svět předstižen. Přes všechny násilnosti a chyby přinesl socialismus (tedy nikoliv komunismus) v Sovětském svazu, ve východní Evropě i jinde rychlou industrializaci, všeobecnou vzdělanost, jisté zaměstnání a obrovský přínos v sociální i pohlavní rovnosti. Obsahoval ryzí idealizmus a oddanost, zachycené dokonce i v kritických filmech post-stalinské éry, jakým byl Wajdův člověk z mramoru nebo Rybakovovy Děti Arbatu. Jeho existence pomohla přiblížit životní úroveň standardům západu, posílila proti-koloniální hnutí až k totálnímu rozkladu koloniální soustavy a poskytla silnou protiváhu globální nadvládě západního kapitalismu.
Bylo by snazší akceptovat odsouzení komunistického státu Radou Evropy vážně, pokud bychom uznali za vhodné obžalovat mnohem krvavější dokument evropského kolonialismu – který skončil teprve koncem 70. let. Byl to systém rasistického despo-tismu, který ve Stalinových dobách ovládal svět. A zatímco ideologicky neexistuje spojitost mezi fašismem a komunismem, kolonialismus a nacismus jsou těsně spjaty. Termíny jako Lebensraum a koncentrační tábor byly poprvé použity německým koloniálním režimem na jihovýchodě Afriky (dnešní Namibie), který se tu dopustil genocidy proti
národům Horero a Nama a odkázal své ideje a osobnosti přímo nacistické straně.
V důsledku belgické nucené práce a masového vraždění počátkem 20. století zemřelo kolem 10 miliónů Konžanů; desítky miliónů lidí zahynuly v nikoliv nezbytném nebo ve vynuceném hladomoru v Brity ovládané Indii; více než jeden milión Alžířanů zemřel ve válce za nezávislost, zatímco ted zuří ve Francii spor kolem nového zákona, jenž požaduje po učitelích, aby o koloniální historii hovořili pozitivně.
Srovnatelná zvěrstva byla prováděna všemi evropskými kolonialisty, ale v Radě Evropy nezaznělo ani slovo odsouzení – ani o vlivu evropského zasahování do třetího světa od dob dekolonizace.
Většina politických sporů 20. století není bez krve na rukou na obou stranách, ale bitvy o historii jsou více bitvami o budoucnost než o minulost. Součástí momentálního nadšení v oficiálních západních kruzích pro tanec na hrobě komunismu je nepochybně taneční variací o vztazích s dnešním Ruskem a Čínou. Ale také se v něm odráží úporná snaha prokázat, že neexistuje alternativa k dnešnímu globálnímu kapitalismu – a že jakákoli snaha nějakou nalézt povede nutně ke krveprolití. Souběžně s novým imperialismem, proti kterému je veden boj v muslimském světě a v Latinské Americe, rostou mezinárodní požadavky na sociální spravedlnost a trvale rostou pochybnosti, zda krizi životního prostředí lze řešit uvnitř stávajícího společenského systému. Lze odpovědně očekávat, že poroste tlak na politické i společenské alternativy. Specifická forma společnosti utvořená komunistickými stranami 20. století se nebude opakovat. Ale je bezesporu poučením, které je možné odvodit z jejích úspěchů, stejně tak jako z jejích chyb.
S použitím článku v britském listu The Guardian, zpracoval Václav Jumr
Zdroj :
Naše pravda, společensko-politický týdeník KSČM, č. 48/2006. Českobratrská 4, PS 68, 701 68 Ostrava