Můj děd Josef Stalin

V malém třípokojovém, bytě v Moskvě žije důstojník, který se podobá J. V. Stalinovi. Tato podoba není náhodná. Je to vnuk „otce národů“ Jevgenij Jakovlevič Džugašvili (10.1.1936 – 22.12.2016). V bytě má mnoho dědových fotografií: Stalin zamlada, Stalin a Lenin v Gorkách, podivuhodný obraz, který ze tří různých pohledů zobrazuje Stalina v různých podobách…

Zpravodajka týdeníku Argumenty i fakty M. Levašovová položila Jevgeniji Dzugašvilimu řadu otázek. Odpovědi na ně předkládáme našim čtenářům.

 

Jevgeniji Jakovleviči, přednášíte na Frunzeho akademii, jste kandidátem historických věd a docentem. Vím, že shromažďujete dokumenty a literátům, abyste pochopil osobnost svého děda.

Dnes se o něm hodně píše a vyprávějí se všelijaké nesmysly: že prý trpěl paranoiou, jednou se prý schoval před svou tělesnou stráží apod. Ale já si myslím, že kritika mého děda má sloužit jako zástěrka pro pokusy nynějšího vedení ospravedlnit dnešní nedostatky. Stalin je mrtev už téměř čtyřicet let, ale všechno se svádí na něho. Stalin je pro ně bolavá otázka.

Není správné ho kritizovat z dnešních pozic, například pro industrializaci. Kdyby ji byl tehdy tak rychle neuskutečnil, byla by dnes naše země „pod Hitlerem“.

Ti v Evropě, kteří ho vzývali jako osvoboditele, dnes rozbíjejí jeho pomníky. Ale já na to kašlu. Zakřičí si, zanadávají, ale stejně bude nakonec oceněn po zásluze. Kdo se dnes ještě pamatuje na soudce a katy, kteří poslali do vyhnanství Napoleona? Lidé si pamatují pouze císaře. A tohle je stejné.

Viděl jste svého děda jen zdálky, když z mauzolea zdravil přehlídku. Stýkal jste se s někým z těch, kteří ho znali důvěrně, například s Kaganovičem nebo Molotovem?

Kaganoviče neznám, ale s Molotovem jsme se stýkali přes deset let. Jeho žena říkala, že se podobám Stalinovi zamlada. Molotov si mého děda vysoce vážil a považoval ho za člověka, který ho o několik hlav převyšuje.

Kromě toho ze všech vzpomínek, kterě jsem četl, zobrazují děda nejreálněji vzpomínky Světlany Allilujevové – ta mě také dvakrát navštívila – ale když je čtete, je třeba přece jen mít v patrnosti autorčino velmi emocionální založení.

Vás vychovávala maminka Olga Golysovová. Narodil Jste se v Urjuplnsku. Patrně jste na rozdíl od ostatních vnuků nedostával žádnou podporu od státu…

Tak to není. Stalin neměl žádné úspory. Hned po jeho smrti vydala rada ministrů SSSR výnos o pomoci Stalinovým vnukům. Každý z nás dostal „průkaz osobního důchodce svazově úrovně“, znamenalo to tisíc rublů měsíčně /před reformou/ až do ukončení studia. Bylo založeno „Stalinovo konto“, na němž bylo uvedeno jeho všech osm vnuků.

Dokončoval jsem tehdy studia v kalininské Suvorovově škole a tam jsem se spřátelil se svým bratrancem Sášou Burdonským. Potom se však naše cesty rozešly a dnes mezi námi zeje propast – je to způsobeno jeho antistalinskými náladami. Jediný, s kým udržuji styky, je Josef Alillujev. S Galinou Džugašviliovou, mou nevlastní sestrou se styky nedaří, neuznává totiž takzvaný občanský sňatek mých rodičů.

Život vaší rodiny je spjat s Moskvou i s Tbilisi. Kde vám věnují větší pozornost?

Samozřejmě v Gruzii. V Tbilisi jsem se seznámil se svou ženou, tam se také narodili oba mí synové Vissarion a Jakov. Roku 1962 mě přátelé pozvali na rodinnou oslavu. Kolem stolu bylo mnoho děvčat. Hostitel mě žertem vybídl, abych si vybral, vybral jsem si a o dva týdny později jsem se oženil…

Proč byla úloha Stalina ve filmu Válka je válkou pro všechny – o vašem otci Jakovu Džugašvilim – nabídnuta právě vám?

Jednou jsem byl ve filmové skupině O. Abašidzeho, když projednávali své tvůrčí problémy. Nemohli tehdy najít herce pro roli mého děda. Toho dne jsem byl ve vojenském. A kdosi na mě pohlédl a řekl: „Ale tohle je přece Stalin!“ Napřed jsem odmítal, ale při Abašidzeho čtvrtém příjezdu do Moskvy jsem se nechal přemluvit, ovšem požádal jsem, aby Stalina namluvil jiný herec.

Stalin prý byl ke svému nejstaršímu synovi, vašemu otci lhostejný…

To nebyla lhostejnost, ale přísnost, jakou uplatňuje každý otec vůči neposlušnému synovi. Jakov se hodlal oženit, aniž ukončil studia. Bylo to předčasné, protože nemohl uživit rodinu. A pokud jde o to, že Stalin nevyměnil Jakova za polního maršála Pauluse – tehdy to bylo nemožné i teoreticky. Co by tomu řekli ostatní otcové, jejichž synové nejsou vyměňováni za maršály? Stalin to pochopil. Položil na oltář vlasti svou vlastní oběť – nejstaršího syna. Mimochodem – máme gruzínského národního hrdinu Georgije Saakadzeho, který právě tak v boji proti íránskému šáhovi obětoval hlavu svého syna Paata.

Když jsem vás telefonicky žádala o Interview, otázal jste se, zda nejsem Židovka.

Mám dobrý vztah k Židům jako ke kterémukoli jinému národu, mám i židovské přátele. Ale mezi příslušníky této národnosti jsou lidé, kteří píší paskvily, očerňují historii sovětského státu, záměrně zkreslují fakta. Pravda, nejsou to vždycky jen Židé. Například Volkogonov – jeho kniha je úlitbou těm i oněm. Přečetl jsem si ji a zahodil. Mimochodem byl Volkogonov mým učitelem na akademii.

Co říkáte Memoriálu a Paměti?

Memoriálem opovrhuji. Kdo muže říci, že se vyskytují revoluce bez obětí? Žádná z nich se neobešla bez krveprolití a výjimkou nejsme ani my. Pravda, byli postiženi mnozí, ale ve rvačce občas utrží ránu i „našinec“. Já jsem se v Suvorově škole také rval a dobře to znám.

Takže když se kácí les, lítají třísky?

Válka je prostě válka. Byl to třídní boj. Pokud jde o Paměť, některé její proudy se mí líbí – mám na mysli čistotu ruského národa. V Rusku musí vládnout jen Rusové. Kdežto u nás, kam se člověk podívá, je to buď Žid nebo zakuklenec.

Jaký postoj zaujímáte k Nině Andrejevové, ženě, která se „nedokáže zříci zásad“?

Nedávno jsem byl na rekreaci v Batumi a přátelé mě s ní seznámili. Sympatizuji s její statečností, s tím, jak hájí své zásady, jak prosazuje čistotu ruského národa. Země se propadá do propasti, a ona je z těch, kteří dělají všechno, aby tento pád zastavili.

Připouštíte pravděpodobnost nebo účelnost toho, že se dnes objeví člověk jako váš děd?

Takoví lidé se rodí velmi zřídka. Děd vždycky myslel především na stát, a teprve potom na rodinu, kdežto naši dnešní vedoucí činitelé to dělají právě naopak. A myslím, že zodpovídat by se měli ti, kteří nám to všechno zavařili. Není třeba hledat silného člověka, který by to všechno napravil.

• Stalin, Josif Vissarionovič, *21.12.1879-†5.3.1953

TA 8/1991