KAPITÁL PROTI DEMOKRACII (5)

Dějiny píší vítězové.

Čechy, Morava a Slezsko patřily k nevelkým ostrůvkům relativní ekonomické a kulturní vyspělosti v té části světa, proti níž byla krátce po roce 1945 rozpoutána krutá „studená válka". Přesto i u nás musel teprve socialismus řešit řadu obecně demokratických a civilizačních úkolů, jež v západních metropolích zvládl už kapitalismus (byť i tam vesměs jen neúplně a značně nerovnoměrně). O to vážnější je, že od konce 80. let graduje i u nás – frontální negace téměř všeho, co přineslo osvobození od fašismu a hluboké demokratické a sociální změny, k nimž odblokovalo cestu. Dokonce i nezaměstnanost totiž v zásadě likvidoval už nacistický protektorát, ač samozřejmě v zájmu agresivní válečné ekonomiky. Hned po válce se vsak zajištěni práce všem stalo jednou z vrcholných priorit. Na vrcholu světové hospodářské krize 30. let bylo v celém Československu na 920 000 tisíc lidí bez práce – dnes je to minimálně o čtvrtinu víc, sečte-li se stav v České a Slovenské republice. Jen v Praze je dnes několik tisíc bezdomovců – jev nevídaný už krátce po porážce fašismu. Už tehdy kvapem mizely ostatní projevy sociální patologie, v nichž dnes naopak drží evropský rekord Praha i některé pohraniční regiony – masové zprostituování teenagerů obojího pohlaví i rozvedených matek a vdaných žen, koncentrace kasin a jiných „praček" výnosů organizovaného zločinu.

Daleko před stav, který nastal už po vzniku samostatné republiky, ovšem „listopadová revoluce" směřuje především z hlediska, jež má naprosto rozhodující váhu – převodu ekonomické a politické moci do rukou zahraničního kapitálu a mocenských center. Zahraniční kapitál si u nás zachoval velmi silné pozice i po roce 1918 – čerpal v průměru kolem třetiny všeho zisku. Avšak po roce 1989 mu byla odevzdána klíčová bankovní sféra en bloc – a v podstatě celý „maloobchod ve velkém", pokud jde o potraviny a většinu spotřebního zboží. Třebaže u nás zaměstnává jen necelý půl miliónu lidí, realizuje víc než polovinu veškerého vývozu. Dosahuje v průměru několikrát vyšší rentability než české podniky. Snad ani postpubertální „ekonomové" sami nevěří tomu, co omílají z obrazovky i tisku – zeje to čistě kvalitou těchto „strategických partnerů". Spousta zahraničních manažerů u nás jsou docela legrační postavičky – zisk, dosahovaný jimi řízenými podniky, je úměrný jejich strategické pozici a neuvěřitelně nízké ceně, za niž je pořídili. Už několik let trvá „posilování koruny" vůči dolaru, ale i euru – a není zrcadlem žádné pohádkové prosperity ČR. Jen se tak postupně vyrovnává umělý „privatizační polštář", který zrežírovala sama vláda této země. Změnila totiž, aniž to mělo legitimní ekonomický důvod, v oficiální kurs koruny – zač s ní předtím kšeftovali veksláci.

Jako by už nebylo dost to, že „strategičtí partneři" tak u nás nakupovali za polovinu i méně jen díky uměle stanovenému kursu, sama cena prodávaných aktiv byla kalkulována – stylem, který by neobhájila ani vláda většiny „banánových republik". Dostihy servility řady polistopadových činů Západu měly kořeny i ve vděčnosti za štědrou materiální podporu v dobách totality a dílem byly i daní úděsné ideologické zaslepenosti. Ta „vítěze disentu‘; přiměla i k dobrovolnému embargu na sebemenší argument, jenž by měl hodnotu aktiv, která vydávali zahraničnímu kapitálu, odvozoval z její viny v mezinárodní soutěži a tržního podílu ve světě, dosažených za socialismu. „Tržně" se oceňovalo – leda kdejaké pomatené „know-how", za to u českých průmyslových gigantů, či podniků zahraničního obchodu byla shledána – jejich účetní hodnota. Tedy reálné pořizovací náklad socialismu – mnohdy navíc z 50. či 60. let. Pod červenými lucernami této ekonomické prostituce se tak i paláce v centru Prahy vyčíslovaly několik desítkami miliónů korun (aby si je zahraniční nabyvatel obratem "nacenil" někdy i 50-100krát výš). Stabilní tržní podíl často v desítkách zemí světoznámá obchodní značka s tradicí stovky i více let – tomu všemu se mnohdy nepřisuzovala žádná hodnota (kdežto ve firmách, jimž to šlo na ruku, tyto položky tvoří mnohdy velkou většinu tržní ceny). Za tak pohádkové akvizice se ovšem platily i provize – v desítkách miliónů dolarů za každý významnější podnik zvlášť. Očití svědkové vědí, že by si podepsali ortel, kdyby jen pípli v novinách, nebo snad rovnou na policii. Tak zoufale nízko neklesla ani pomnichovská státní ekipa či vedení Živnobanky a dalších center českého hospodářství. Když je musela vydávat říšské moci, většinou se snažila uhrát podstatně důstojnější podmínky než polistopadové garnitury, jimž žádný koncentrák nehrozí.

Který civilizovaný stát by odevzdal do zahraničí úplně všechny své banky za několik desítek miliard korun – poté, co do nich sám napumpoval více než 400 miliard z kapes daňových poplatníků? Který stát, nechce-li vypadat jako trapná cizí satrapie, by je všechny daroval tak neuvěřitelně lacino, třebaže v nich bylo na půldruhá tisíce miliard našich úspor – a navíc kontrolní balíky akcií ve většině výnosných českých podniků? Kdo jiný, než lidé tak neuvěřitelně nízkých odborných a etických kvalit, by dali největšího výrobce malých proudových letadel na světě – zadarmo a ještě se čtyřiceti miliardovou státní zárukou?

Kdo jiný by se pak jen díval dalších sedm let, jak americký „strategický partner" neprodal jeden jediný letoun – zato však vydělal dalších sedm miliard jenom na předražených subdodávkách? Aero Vodochody vsak ještě aspoň žije – zadlužené až po uši. SONP Kladno patřily mezi tři špičkové výrobce speciálních ocelí v celém světě. Už roky je to jen prázdný skanzen. Když ho přestali přes noc financovat, vůbec nešlo o Stehlíka a spol. – a je to zájem zahraniční konkurence. Takové věci se tu neděly ani za císaře pan Zato „demokracie", jež tak triumfálně vyhrála nad „totalitou", jich má ^ svědomí – stovky a stovky. Ani Petr Miller – „dělnický kádr listopadové revoluce", jehož vynesla z kováka rovnou na post ministra – tak něm než novinářům říci: „Dnes je z ČKD smutné torzo bývalé slávy. Nyní totiž lidé z Václaváku musí bojovat o svou mzdu za odvedenou poctivou práci."

Až hluboko před nostrifikaci rakouského majetku po roce 1918 se tak vrací nejenom vlastnická, ale i ekonomická struktura země ~ měřeno českým podílem na tvorbě a čerpání přidané hodnoty a dalšími z rozhodujících kritérií prosperity a konkurenční pozice ČR ve světě. Je to pohyb přesně opačným směrem než po téměř půl století po osvobození. Tlučhubové o „totalitní devastaci" už vymlátili velehory prázdné slámy. Nikdy však nebyli s to uvést jediný příklad oboru nebo artiklu, který by ta doba přivedla ze špičkové úrovně na dno či snad až k zániku. V podstatě všechny je naopak dál zkultivovala – a přidala k nim desítky nových. To až socialistické Československo se stalo velmocí v tryskových textilních stavech nebo kontaktních čočkách, už zmiňovaných proudových i malých vrtulových letadlech, jaderných elektrárnách, motocyklech a nákladních autech, lokomotivách řady typů a železničních vagónech i desítkách jiných výrobků. Hned po Švýcarsku jsme byli druhou suchozemskou zemí na světě, pokud jde o vlastní námořní flotilu. Ojedinělé střípky pravdy, přehlušované kolovrátkem o „totalitní devastaci", zbavuje dnešní garnitura embarga vlastně jen tehdy, větří-li sama šanci. Pak se zpravidla blamuje hned dvakrát: nové zakázky, o něž může žadonit jen připomínkou našich výkonů a pozic za socialismu, většinou stejně nedostane; zpátky však nemůže vzít ani fakta, která jinak tají. Jen tak se nedávno hlavně mladší generace nestačily divit, když se sdělovalo přímo ze Strakovky, že plné dvě třetiny kapacit iráckých rafinérií tu v minulosti dodaly a smontovaly na klíč naše podniky. Zakázky při jejich obnově však česká vláda nedostala přesto, že proti americké agresi ani nepípla.

Pokračování

Z knihy Skála, J.: Dějiny psané kuráží a přepisované zbabělci. OREGO, Praha 2005