Minulost nesmí svazovat

kscmNecítím se nijak provinile, že jsem se aktivně událostí 17. listopadu 1989 neúčastnila. Bylo mi devět let. Jen mlhavě si pamatuji, jak se pražské bouření postupně během týdne přelilo z televizní obrazovky do života obce a lidí kolem mne. Cítila jsem napětí, které ovládlo mé rodiče, ale i učitele.

 

Pak se už sametová revoluce pro mne stala součástí školní výuky a televizní výchovy národa. Historické události se postupně měnily v oficiální legendu, která dnes tvoří zdůvodnění režimu. Oslavy vítězů jsou vydávány za informace o tom, co se vlastně stalo. To není kritika – někde a někdy je touto legendou vyprávění o bostonském čajovém dýchánku, jinde o výstřelu z Aurory. Chci jen říci, že znám mnoho lidí, jejichž osudy se do oficiální sametové legendy vtěsnat nedají. A velmi dobře vím, že vzpomínky na 17. listopad jsou až příliš často užívány k mobilizaci emocí sloužících k diskreditaci a skandalizaci politických odpůrců, kteří by mohli zpochybnit nově nabytá mocenská a majetková privilegia.

Asi se již nikdy nedovíme, kolik lidí v roce 1989 vyhnala do podzimních ulic touha po svobodě slova či cestování či přání mít v Praze stejné výkladní skříně, jako měli v Mnichově – nebo zda manifestující chtěli rozdělení Československa, totální privatizaci a lustrace. Současná historiografie opřená o vyprávění přímých účastníků je více soutěží o zásluhy než hledáním pravdy. A už vůbec nevěřím na striktní dělení účastníků českých dějin na ty hodné a ty zlé. Lidské osudy nejsou tak jednoduché, jak se snaží předestřít oficiální legenda. Každý člověk se mění a politika, včetně politických chyb, není o dědičném hříchu. Je také pravdou, že málokdo vnímá 17. listopad jako vykoupení. Z praxe v Poslanecké sněmovně vím, že se například ke mně jako představitelce radikální levice velká většina kolegů z ostatních politických stran chová velmi korektně. Alespoň do chvíle, než jsou přítomny televizní kamery. I pak jsou ale otevřenější diskusi a kompromisům než mnohý z novinářů.

Asi proto, že jsem vrostla do politiky až poté, kdy se polistopadové poměry stabilizovaly, mám na 17. listopad historizující názor. To znamená, že ony vzdalující se události jen minimálně podmiňují mé politické rozhodování. Odmítám se nechat svazovat známkováním sametová revoluce či kontrarevoluce , které by měly definovat dnešek. Nevím, zda větší kontrarevolucionáři byli ti, kdo socialismus svrhli, nebo ti, kdo jej zdiskreditovali. Je zřejmé, že se z první, byrokratické verze socialismu vytratilo mnohé z původního zadání – z jeho poslání se vytratila láska ke svobodě a rovnosti, ale i schopnost dynamického rozvoje. Ovšem po sametové revoluci se učíme měřit svobodu obsahem peněženky, na sociální rovnost jsme rezignovali a proklamovaná rovnost před zákonem se změnila ve vlastní karikaturu. Z toho všeho si odnáším poznání, že každá generace musí nalézt vlastní definici socialismu, vlastní obraz spravedlnosti.

Táhnout za sebou do budoucnosti pocity křivdy a viny je zátěž, která blokuje myšlení i možnosti společné práce. Vždyť jen kolik předsudků cloumá dnešní politickou scénou! Kolik statečných bojovníků proti zlům včerejška můžete v tuto chvíli potkat na chodbách Senátu či Sněmovny nebo v redakcích sdělovacích prostředků – odvážných reků, kteří se okamžitě přikrčí, kdykoli kolem nich jde současný problém. Poučit se z dějin je možné jen částečně. A účelově zneužívat dějepisectví v politice je velmi nebezpečné. Budoucnost nelze vnímat podle šablon jednoho dne – ať již se jedná o 9. květen 1945, 21. srpen 1968 či 17. listopad 1989. Važme si hrdinů oněch dní a snažme se nepřidělávat si v jejich jménu problémy nové.

Převzato s laskavým svolením Kateřina KONEČNÉ z KSČM
Autorka je poslankyní PS ČR za KSČM

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *